Přicházíme k silnici a čekáme, až něco pojede směrem na jih. Zastavujou nám dvě auta, ale do Băile Herculane‎ žádný z nich nejede. Jdeme tedy v tom hnusným verdu a dusnu po asfaltu, dokud nenarazíme na usedlost, kde parkuje několik aut a motá se tam pár lidí. Jediná neplachá Peťa pohotově domlouvá za 100 Lei odvoz docela novým passatem. Éra koňských povozů se tu asi definitivně chýlí ke konci.

Rumunský týpek si to vyšlapuje po novém asfaltu z dotací EU v obuvi z rozřezaných pneumatik.

Chlápek s passatem nás po půlhodině jízdy přiváží do Băile Herculane‎. Jsme malinko v šoku, protože podle fotek tu měly být staré lázně se spoustou historických budov a zatím to zde vypadá jak v nějakém přímořském letovisku s moderními hotely, kde lidi choděj v plavkách sem a tam.

Jdeme tu naši vyplašenost zajíst řízkem a zapít pivem do restaurace a zkoušíme vymyslet, co dál a jestli se nám tu vůbec chce být, když to tu vypadá tak civilizovaně. Volám Radce, aby nám přes net zjistila ceny ubytování a jsme v šoku podruhý. Ceny se tu běžně pohybujou kolem 600 až 800 Kč za osobu/noc, což je na rumunský poměry fakt pálka. Naštěstí tentokrát ztrácí plachost Vašek a obratně domluvil pokoj v rozestavěným hotelu v centru města za 80 Kč na osobu/noc. Když Rumunsko, tak se vším všudy. Zůstanem zde dvě noci a lázně pořádně prozkoumáme.

Rychle se ubytováváme, vystřídáme se ve sprše a v podvečer vyrážíme na obchůzku města. Když se setmí, celé měso tteprve začíná naplno žít. Všude mraky restaurací, hospod, diskoték a zástupy lidí vyhledávajících zábavu. Než půjdeme na kutě, obejdeme pár hospůdek a ochutnáme všechno co hezky voní po masíčku.

Jdeme od našeho hotelu v centru po levé straně proti proudu řeky Cerna. Cestou neodoláme restauraci na břehu a dáváme klasiku v podobě grilovanýho vepřovýho s hranolkama.

Blížíme se ke starým lázním a na břehu jsou k vidění veřejné bazénky, kam je přivedená léčivá horká sirná voda.

U jednoho vřídla smradlavou vodu testujem a je to fakt síla. Kdo tohle pozře, okamžitě zapomene na věškeré své nemoci.

Staré babčy se tím utrjchem nalejvaj pravidelně a zdá se, že jim prospívá.

Konečně přicházíme do starých lázní. Bohužel jsou budovy většinou opuštěné a v žalostném stavu.

Socha Hercula, po němž se lázně zovou.

Narozdíl od centra s hotely, kde bydlíme, nepotkáváme tu skoro žádný lidi.

Nenápadné juknutí do okna, kde se lázeňství ještě provozuje.

Vracíme se do centra po druhém břehu řeky. Samozřejmě s další zastávkou u grilu.

Naval maso a nečum. A dělej, nemám čas. Musím ještě voběhnout všechny restaurace kolem..

Další veřejná nábřežní lázeň se smrdutou vodou.

Dominantní skála nad Băile Herculane‎.

Taky máme k dispozici hotelový bazén se žlutě zabarvenou sirnou horkou vodou. Jdem ho testnout.

Teplota vzuchu přesahuje pětatřicet, teplota vody má asi padesát. Musíme se tedy chladit studeným pivem.

Voda děsivě smrdí a ani následná půlhodinová sprcha nás nedokáže zbavit sirného odéru.

Z centra to máme na nádraží tři kilometry, takže testujem místní MHD. Každou chvíli jezdí nějaký minibus, tak do jednoho z nich skáčeme. Trochu se tu nepočítá s baťohy, ale nakonec to nějak pořešíme. Martin si zároveň vyzkoušel roli poskoka a pomáhal cestujícím se zavazadly.

Ještě během dopoledne přijíždíme do města Orșova na soutoku řek Cerna a Dunaj. Vlak na Bukurešť odjíždí až odpoledne, tak jdem na prohlídku, i když je to od nádraží do centra pěkná hodinová štreka.

Teplota se pohybuje okolo čtyřicítky, takže při nejbližší příležitosti zaplouváme do malé hospůdky a lejeme do sebe jeden ledový Ciuc za druhým, dokud se krapet neschladíme.

Čím víc se blíží poledne, tím víc se vedro stává nesnesitelný. Prohlídku města omezujeme jen na nejbližší okolí a zakončíme ji malým rozkrojem v restauraci na břehu Dunaje. Cestou zpět na nádraží potkáváme převozníka, který moc dobře tuší, jak hodně se nám nechce chodit pěšky a už nás přemlouvá k plavbě.

Povozí nás po soutoku obou řek a máme to i s výkladem o historii města a přehrad na Dunaji.

Nakonec nás odveze až na nádraží.

Večer přijíždíme do Bukureště. Kupujeme jízdenky do Mangalie s odjezdem brzy ráno a jdeme na dobrodružnou noční prohlídku města.

Vše tu působí poněkud divočeji, než jsme zvyklí z Čech. Drátama na sloupech počínaje a pulzujícím nočním životem konče.

Dravej rumunskej bavorák.

Stíháme projít spoustu pěkných historických míst, žasneme nad monumentálností rozestavěné budovy parlamentu. Malinko se zabojíme při průchodu neosvětlenými ulicemi plných divných lidí. Nakonec ztrácíme orientaci a musíme se ptát na cestu k nádraží. Zbytek noci strávíme v hlídaném parku před nádražím.

Park je díky velmi aktivnímu hlídačovi bezpečný, jen se tu nesmí popíjet alkohol. Takže tu vklidu pospáváme vsedě na lavičkách.

Vašek dospává včerejší náročný den, kdy cestou vlakem vykropil snad všechny piva z jídelního vozu a pak byl navíc nucen střízlivět během noční procházky po hlavním městě.

Dlouhou chvíli v parku si Martin zkracuje monologem s holubem.

V nádražní hale obdivujeme práci rumunských elektrikářů.

Po východu slunce už sedíme do rychlíku směr neznámá Mangalia. Za tři hoďky už z okna zíráme na Černé moře a jeřáby nad zdevastovanou průmyslovou krajinou. Trochu se děsíme, že Mangalia bude vypadat podobně a že další noc strávíme někde pod velkorypadlem.

Maják na břehu u Constanţy.

Další maják nám oznamuje, že se blížíme na jih země.

Rychlík byl složen z celkem pěkných a komfortních vagónů, nicméně ctily rumunskou tradici otevřených dveří za jízdy. Hulit se prostě někde musí.

Přijeli jsme do Mangalie a skáčeme radostí, že se jedná o turistické letovisko s bohatými možnostmi kulturního vyžití. Jdeme to rychle oslavit do nejbližší nalejvárny.

Dáváme pivo a střádáme plány, kde a jak se ubytujem. Ve vedru se nám stanovat už nechce.

Rušná část v Centru Mangalie. Chodíme od hospůdky k hospůdce, dáváme pivo za pivem a nenápadně se ptáme na ubytování. Hotely jsou tu drahý i na naše poměry. Péťa z obavy, že bude dnes bez střechy nad hlavou a se třemi vožraly na krku, nechává nás o samotě a jde pryč. Vrací se za dvacet minut a že prý domluvila u kouzelnýho dědečka levný ubytování přímo v centru.

O půl hodiny později se přihnala bouřka a my už bydlíme v třípokojovém bytě s kuchyní a koupelnou, v centru a kousek od pláže. Máme k dispozici ledničku, pračku a tři televize. Kouzelný dědeček říkal, že se v bytě vystřídalo už dost lidí že tu před náma bydlel nějakej Arab.

Rychle nakupujeme v obchůdku vedle našeho domu jídlo a pití. Dáváme oběd, sprchu a razíme k moři prozkoumat pláže a vůbec celý město.

Fotíme se s Černým mořem u betonových vlnolamů.

Pláž je tu poněkud bojová a lehce zchátralá. Místo písku jsou rozbité panely a směs z drcených škeblí.

Koupačka nás prozatím neláká. Dáváme u stánku kávičku a pak pokračujeme v průzkumu pobřeží.

Nacházíme pěknou restauračku s výhledem na moře. Láká nás širokou nabídkou mořských specialit. Neodoláváme a jdem si dát nějaký plod moře. Co třeba nadívanou labuť?

Na sever od centra Mangalie nacházíme písčitou pláž, která je už trochu na úrovni. Konečně dáváme koupačku s krátkými přestávkami u baru. Užíváme si slunění a před odchodem z pláže se ještě chceme projet na velké nafukovací matraci zapřáhnuté za vodním skútrem. Z dálky to vypadá jako docela pohodová záležitost a mám chuť si sebou vzít pivo, jako že ho v pohodě při jízdě udržím. Vlny byly ale tak velké, že jsmě měli docela problém udržet sami sebe. Matrace je víc ve vzduchu než na vodě. Řveme jak hovada a týpek na skútru považuje náš řev za hec, takže přidává plyn. Po dvaceti minutách jsme úplně vomlácení, přiutopení a naprosto vyčerpaní, takže po výsadku zpět na břeh raději zdrháme z pláže někam na jídlo.

Od pláže jdeme přes rušné centrum. Přes kruhák jezdí auto za autem, okolo kruháku se potuluje smečka toulavejch psů. Dosud vše v naprostém pořádku. Náhle odněkud přijíždí motorkář s nápadně bublavým zvukem motoru. Psiska jsou okamžitě ve střehu a jak na povel se ženou po kruháku se vzteklým štěkotem za nebohým motocyklistou. Motorkář má co dělat, aby si ve snaze zachránit svoje nohavice nerozbil hubu. Párkrát zakličkuje, přidává plyn a dotěrné smečce s úlevou ujíždí. Náramě se bavíme a čekáme, koho si psi vyberou jako další oběť. Nakonec ale necháme rumunské čoklíky, ať si tu říděj dopravu sami a s kručícím žaludkem jdem na oběd.

Kostel v Mangalii. Naproti kostelu je antické muzeum, které navštěvujeme.