<<
Začátek | <
Předchozí | Následující>
| Konec>
>Už z dáli si pod Vf. Micusa vyhlížíme plac na stany. Vidíme u něj koryto potoka a v případě bouřky tam budeme pěkně v bezpečí před větrem i před blesky.
Asi takhle jsme si to nějak představovali.Krásný rovný plácky na stany, čistá pramenitá voda a navíc máme v korytě potoka luxusní koupelnu pod malým vodopádem.
Na Godeanu potkáváme mnohem víc stád ovcí než na Retezatu.
Vaříme si večeři a s nadšením pozorujeme ten rumunskej folklór s bečením ovcí, cinkotu zvonů a štěkotem pasteveckých psů.
Je to tak skvělá podívaná, že jim snad i odpustíme sraní do potka, z kterýho pijem.
Moc na mě vyčítavě nekoukej. Mám jen chuť jehněčí ragú.
Je to asi nejhezčí tábořivý plac, jaký jsme letos v Rumunsku našli.
Jsme po osvěžující koupeli i po večeři. Teď už si jen opíkáme klobásky na chuť.
Pod námi v údolí je salaš, kam šly ovce spát.
Stromy tu sice nejsou, nicméně suchýho dříví z kosodřevin je tu poměrně dost.
Večerní posezení si zpestřujem hoptropí hudbou z bráchovo telefonu a ešusu jakožto amplionu.
Všechny bouřky v okolí Godeanu se k večeru rozpadly a my sedíme a klábosíme u ohně dlouho do noci. Ráno vstáváme o to dýl a málem toho budeme litovat. Jestliže nám dosud počasí vycházelo a ani jednou jsme nezmokli, ode dneška budeme v bouřkách doslova kličkovat.
Lacul Scărişoara.
První dnešní stádečko ovcí.
Včetně hlídacích oslů.
Psiska se nejprve mohou uštěkat k zbláznění, pak už ale vesele vrtěj ocasem. Bača za cigáro ochotně pózuje se svým stádem.
Lacul Scărişoara a ovce.
Peťa s Vaškem jdou kolem ovcí. Hlídací oslíci jsou ve střehu a v případě nebezpečí jsou připraveni včas zdrhnout.
Traverzujeme Vf. Bulzului a koukáme do sedla Şaua Mițului a na těžký kumuluvitý mraky, který se tvořej od samýho rána. Správně tušíme, že se dneska bouřce nevyhneme.
“Sněhuláci“ zatím vypadaj neškodně, ale rychlost jejich růstu je přímo děsivá. Za pár desítek minut nám jeden z nich bude hřmít za zády.
V pozadí vidíme Vf. Godeanu (2229m). Dneska k němu ale už nedojdem. Jeden bouřkový mrak nám šlape na paty od východu, druhý se nechá slyšet od severu. Nemám dobrý pocit, když sleduju blesky ze dvou stran a už se docela těším, až slezeme do nejbližšího sedla.
Jsme konečně v sedle a řešíme co dál, neb je teprve poledne a na táboření poněkud brzy. Domlouváme se, že pod sedlem postavíme stany a že se v nich schováme, dokud se bouřky nepřeženou. Jdu s Peťou stavět stan, Martin s Vaškem si zatím dávaj cígo. Náhle záblesk a rána. Švihlo to do skály za kuřárnou a jako na povel začlo lejt. Cígo počká, teď musíme vytvořit nový rekord ve stavění stanů.
Stany stavíme v lijáku za skutečně rekordní čas. Rychle do nich naházíme sebe i bágly a čekáme, co nám počasí nadělí. Čekání si zpříjemňujeme mlsáním sladkostí a krátkým spánkem.
Po hodině se bouřka přehnala, tak jdem na čerstvý vzduch omrknout situaci.
Mokrý stany se nám už logicky nechce balit a navíc je obloha pořád plná bouřkových mraků. Máme k dispozici pramen vody, takže tu pro dnešek zakotvíme. Jen stany přesuneme na bezpečnější a rovnější plácky.
Zatímco vaříme oběd, pozorujeme další sněhuláky. Jeden z nich nás co nevidět opět zaleje.
Povedlo se mi uhájit zdroj vody před tvrdohlavým beranem, který odmítal pochopit, že se klidně může rochnit ve vodě dál od pramene a neznehodnocovat nám tak vodu.
V obležení dalšího stáda ovcí.
Bača nechtěl cígo. Asi to byl nějakej divnej Rumun.
Já už nechci ovečky!
Stádo už dávno odtáhlo do údolí, jen ovčácký ratel nám tu zůstal.
Noc už byla poklidná, všechny mraky do rána zmizely. Nicméně jako správný pán hromů a blesků nenechám nikoho dlouho vyspávat, protože jedině tak se v bouřkových dnech někam včas dostanem. Ještě před východem slunce vařím čaj a s prvními slunečními paprsky provádím budíček tábora mlácením plecháčku o víko ešusu.
Krátce po východu slunce to už zase docela smaží. Vracíme se na hřeben a jdeme vstříc Nejvyššímu bodu pohoří Godeanu, který je přímo před námi.
Měkké ranní světlo a pročištěný vzduch vytváří parádní výhledy na okolní hřbety.
Sousední pohoří Mt. Tarcu.
Pohoří Godeanu s vrcholem Vf. Olanelor (1990m), v pozadí vlevo hřeben Mt. Cernei, kam dneska dojdem.
Další z mnoha bačů, ochotně pózujících za jedno elemko.
Máme před sebou mírný, ale táhlý sešup dolů k řece Râul Șes, kterou musíme přebrodit.
Cestou po louce potkáváme stádo ovcí s dvojicí obzvlášť veselých bačů.
Dávají nám ovčí sýr a my jim na oplátku nějaká cigára a čokoládu.
Psí kusy s beranem.
Řeka Râul Șes a hora Vf. Olanelor. Z fotky není patrné, že obloha je opět plná sněhuláků, přestože ještě před hodinou byla celá krásně modrá. Jen co dojdeme za Vf. Olanelor, opět nás budou stíhat hromy a blesky. A opět ještě není ani poledne.
Další bouřka nás lízla při traverzování Vf. Dobrii (1928m). To už jsme se ocitli v pohoří Mt. Cernei. Opět se kvůli počasí zabydlujeme brzy odpoledne, přibližně v půlce hřebene. Nevíme, kde se přesně nacházíme, neb naše mapa skončila před pár kilometry, takže zbylých 30 km do Băile Herculane půjdeme zítra už poslepu.
Máme k dispozici několik potoků. Tenhle na pití a o kus dál větší na koupání, v kterým se všichni vydrbeme i s hadrama. Zítra už zřejmě slezem do civilizace a nechcem po tejdnu v horách smrdět jak psí kšíry.
Odpoledne náš stan prošel poslední zkouškou propustnosti vody, když odolal dvouhodinové průtrži. Blesky šlehaly do hřebene nad námi a se vteřinovým zpožděním je doprovázely parádní prdy, až nám z toho zalíhalo v uších. Večer se počasí opět umoudřilo a stíháme ještě povařit vydatné jídlo a ještě vydatnější čaj ze zbylých zásob, který už nebudeme chtít táhnout na zádech při sestupu z hor.
Stejně jako včera, vstávačka před východem slunce. Tentokrát byl první vzhůru Vašek a ešusem mi vracel včerejší budíček.
Vypraný prádlo na šňůře je skoro suchý.
Dopoledne jdeme ještě chvíli po hřebeni. Potkáváme opět stáda ovcí včetně psů, kteří ale tentokrát nebyli moc přátelští. Smečka čtyřech vostrých hafanů nevypadala, že by se chtěla mazlit a se zuřivým štěkáním nás obklíčila. Jeden z psů byl obzvlášť hajzl a šel mi po noze. Nevím jestli ho nemám píchnout trekovkou a nenasrat ho tak ještě víc, naštěstí se objevuje bača a volá si ty zmetky k sobě. Po chvíli už klesáme po jednom z bočních hřebenů někam dolů do míst, kde jsme zahlídli vesnici.
Dostáváme se konečně do pásma vzrostlých stromů.
Právě včas, protože nad hřebenem Mt. Cernei se opět rozehřmělo.
Objevují se první známky civilizace a velmi se těšíme po tejdnu na nějakou restauraci a pořádný řízek.
První chalupy patřící k obci Cornereva.
Zatím ještě její jméno neznáme, protože už od včerejška jsme mimo mapu.
<<
Začátek | <
Předchozí | Následující>
| Konec>
> | Úvodní stránka | Přidat komentář