Laponsko 16.7. - 30.7.2013

Na letišti, za chvíli pofrčíme do oblak. Večer se po mezipřistání v Oslu ocitneme za polárním kruhem, v norské Altě.

Baťohy jsou našťouchlé k prasknutí, nicméně jejich váhu si pečlivě hlídáme, abychom nepřekročili povolených 20 kg na zavazadlo. Ještě zabalit do strečky a nezapomenout si z něj včas vyndat pas a letenky :-)

Pohled na mraky během letu z Osla do Alty.

Dopoledne bylo v Praze kolem 35°C, večer v Altě byl příjemným ochlazením na 11°C.

Celý areál vypadá jak nějaké autobusové nádraží malého okresního městečka.

Celý areál vypadá jak nějaké autobusové nádraží malého okresního městečka.

Před letištěm je malé parkoviště a za parkovištěm nízký borový les. A protože je už 22 hodin, jdem do něj postavit stan a vyspat se.

Vstáváme před šestou, musíme stihnout bus a před tím si ještě nakoupit nějaké jídlo a bombu k vařiči. Jsme mile překvapeni, že zde nepruděj komáři v takový míře, jako za polárním kruhem v Rusku.

Alta je malé poklidné městečko čítající něco přes 17 tisíc obyvatel.

Všudek klid a pořádek, naprostej kontrast k balkánu.

A už se vezem busem po norské "D1" označené jako E6 na jih do 214 km vzdáleného Olderdalen. Počsaí je stále stejné, pod mrakem a občas dešťová sprška. Prý je to tady standard.

Krátce zastavujeme na benzíce, tak testnem předraženou norskou kávičku. Jedna vyjde asi na kilo, ale nutně ji potřebujeme, takže city jdou stranou.

Z okna autobusu sledujeme silnici na pobřeží, jak se klikatí mezi fjordy.

Další kouřová zastávka.

Storslett, asi radnice.

Jsme v Olderdalenu. Náš bus s cílem v Tromsø tu opouští E6 a najíždí na trajekt, který autům krátí cestu přes záliv.

Chceme se nějak přesunout do 19 km vzáleného Birtavarre v zálivu, ale autobusy tam odtud prostě dneska nejedou a taxíky tu taky nevidíme.

Jdem pěšky na konec obce.

Oslovujeme pána před jedním domem, je ochotný a volá nám tágo.

Máme neuvěřitelnou kliku, natrefujeme na fajn taxikáře, který nám dal na místní velmi drahé poměry super cenu. Veze nás 18 km po asfaltu do Birtavarre a odtud převážně prašnou a kamenitou cestou až k 25 km vzdálenému jezeru Guolasjávri. A to vše za 400 norských korun za nás všechny. Nikdo z nás anglicky pořádně neumí, takže jsme si cestou moc nepokecali, ale pochopili jsme, že taxikář fandí turistům, co jezdí do hor. Zastavujeme na dřevěném mostě, kde dostáváme přednášku o zdejším místě.

Jsme u jezera Guolasjávri. S odvozem až sem jsme nepočítali, takže máme radost s ušetřeného času i peněz a navíc i z krásného počasí, které se jako mávnutím kouzelného proutku objevilo.

Je pozdě odpoledne a jdeme kolem jezera k místu, kde by měla být nějaká chata jako výchozí bod pro tůry na nejvyšší horu Finska - Haltitunturi. Míjíme stan místních kočovných šikmookých obyvatel.

Fotogenický močál.

Mapa okolí u poněkud vybydlené chaty.

Stavíme stany a s ohledem na nečekaně hezké počasí vážně uvažujeme o cestě na Haltitunturi už teď večer, jen co se najíme.

Naše zázemí v ďolíku u jezera.

Roztou zde mraky hub, vypadá to na kozáky. S ohledem na mykorhizu - vazbu kozáků na kořeny břízy naprosto nechápu, odkud se berou, když široko daleko není jediný strom. Až časem si všímám, že bříza je vlastně úplně všude. V podobě velmi nízké kosodřeviny nepřevyšující klobouky samotných hub.

Před 23. hodinou se už drápeme vzhůru. Cestu nikde nevidíme, tak lezem kudy nás napadne.

Slunce se už dotýká obzoru, ale nezapadne.

Má sytě rudou barvu a mysticky osvětluje pustou krajinu. Připadáme si jak na Marsu.

Marťani Vašek a Peťa.

Půlnoční slunce.

Cestu nakonec nacházíme, poznáme ji ale jen podle kamených mužiků.

Vrchol Haltitunturi 1324 m. n. m.

Pohled k jihu do Finska.

Z fotky to vypadá idylicky, ale na vrcholu fičí ledový vítr a bez kapuc, čepic a rukavic bychom zde umrzli jak sobolí hovna.

Vrcholek Haltitunturi je na norském území, nejvyšší bod Finska leží na úpatí pod vrcholem. A protože máme krásnou slunečnou noc, jdem se podívat na nejbližší finský vrcholek, horu Ridnitšohkka.

Zdá se být jak na dlani, ale trvá nám dvě hodiny, než se na něj z Halti připlazíme.

Široko daleko jen kamenitá pustina, ale na vrcholu Ridnitšohkky jsou hned dva dřevěné sruby a vysílač. Nikde nikdo a pěkně tu fičí vítr.

Pohled do země tisíců jezer.

Cestou zpět jdeme údolím severně od Ridnitšohkky a Hatitunturi. Počasí se kurví stejně rychle, jak se večer nečekaně vylepšilo. Od západu připlula nízká oblačnost a padá slabej sníh s deštěm. V těsné blízkosti míjíme dva zatoulané sobečky a vůbec se jich nebojíme.

Jezero Guolasjávri máme nadohled.

Dokonce i chatu a naše stany. Je skoro osm hodin, takže posnídáme a jdem to ošklivé počasí prospat. Vstaneme až večer, kdy sbalíme mokrej stan a vyrazíme na autobus do Birtavarre.

25 km dlouhý noční pochod v bílé mlze nenabízí moc ke koukání a focení. Snad jen párek obzvláště vyžraných ovcí.

Klesáme pod mraky a před námi se otevírá údolí táhnoucí se až k moři.

Kozáci a křemenáči rostou pomalu i na asfaltu a nikdo je nesbírá.

Obrovské vodopády jsou pro norskou přírodu typické, pro nás však exotické a zíráme na ně s otevřenou hubou.

Norský standard bydlení.

První domky náležící k Birtavarre.

Zatravněná střecha domu je taky celkem rozšířená.