Balkan tour 20.6. - 30.6.2013

Slunce každou chvíli zapadne, tak si brzy užijeme zářivých večerních barev.

Kříž na vrcholu.

Náš plac se suprovým výhledem do hor.

Zapadající slunce osvětluje mraky zespodu a díky tomu jsou vápencové skály zbarvené do červena. Je to parádní podívaná a závěrka foťáku nestíhá zazanamenávat tenhle fantastickej okamžik.

Západ slunce nad Dinarou.

Rudý soumrak.

Vápenec v okoukaných denních barvách.

Sestupujeme tou samou cestou k bukovému lesu.

Dinárská zarada.

Pohoří Dinara.

Tady už dlouho nikdo nežije. Protože kdyby žil, tak by uschnul.

Spousta medu. Asi to není to pravé ořechové na žízeň.

Cesta dolů odcejpá mnohem rychlejc, kolem desátý dopoledne jsme už nadohled od Kninu.

A v poledne, opět za nesnesitelného horka, vcházíme mezi první baráky. Nacházíme vydatný pramen a potok, kde se konečně zavodníme a umejeme.

Obloha se nad Kninem a vůbec celým pohořím Dinara rychle zatahuje do bouřkové šedi. S prvními těžkými kapkami průtrže mračen už naštěstí sedíme v restauraci, kde se cpeme pizzou a saláty (protože nic jinýho k jídlu neměli) a přitom pozorujeme rušnou ulici, která se pozvolna mění v obrovské jezero.

A protože k restauraci patřil i penzion s příznivou cenou, rychle se ubytujeme a jdem na prohlídku města. Zároveň zkusíme zjistit, jaký je odtud spojení do Splitu. Cestou po Kninu nevěřícně zíráme na opuštěné domy v centru. V Kninu před válkou žilo až 80% Srbů, kteří byly donuceni své domovy po válce opustit a domy pozvolna chátrají dodnes.

Kninská pevnost nad řekou Krkou.

Chorvatská mačka.

Vylejzáme na kninskou pevnost, odkud jsou boží výhledy na celé město plus vodopády na řece Krce. Pozadí za městem dominuje horský masív se Sinjalem.

Pohled z pevnosti.

Kninska tvrđava.

Hrad u obce Vrlika.

Někde u města Sinj.

Kolem devátý jsme ve Splitu. Vystupujeme na autobusovým nádraží u přístavu. Logisticky to máme pořešené dobře, protože přímo před nosem máme úschovnu zavazadel, kam dáváme baťohy.

Naše první kroky vedou k tržnici, kde se nasnídáme. Dávám si kafe, tři nemyté nektarinky a čevapi z pochybného grilu. Má střeva zažila už ledacos, takže vůbec nemám strach, že bych se z toho mohl i posrat.

Našlo by se tu i něco s chapadly.

Historické centrum a nábřeží Splitu nám učarovalo. Chodíme sem a tam a všude se nám líbí.

Split.

Split.

Vedro už není po včerejší průtrži tak zdrcující. V kombinaci s příjemným mořským vzduchem je ideální počasí na courání městem.

Sportu nerozumím a mám v něm docela hokej. Tak teď už aspoň vím, že Maradona bydlí ve Splitu.

Rozkvetlé zákoutí.

Po poledni si k obědu dopřáváme v pěkné nábřežní restauraci nějaké mořské svině a docela si na nich pochutnáváme. Odpoledne pak uháníme busem po dalmátském pobřeží směrem na jih do Ploče. Z okna čumíme na masiv pohoří Biokovo.

Jako snad poslední Čech, kterej dosud nebyl v Chorvatsku, nevěřícně zírám na davy českejch turistů smažících se u svých aut na kamenitých „plážích“ hned vedle frekventované silnice č.8. Nechápu, jak se můžou kodrcat půl dne, aby pak leželi v šutrech a čuchali smrad z projíždějících aut. Přitom jsou zde místa relativně daleko od silnice, kde bych si válení u moře dokázal představit. Jedním z takových míst byla Makarska a Baška Voda.

K večeru přijíždíme do Ploče. Nevidíme zde žádné turisty a je nám podezřelé, ploč tu nejsou hotely.

Přitom Ploče nevypadá tak turisticky nepřívětivě. Máme celý večer a celý ráno, abychom záhadu rozlouskli.

Nacházíme tu jeden jediný téměř prázdný hotel, kde však chtějí litr za noc/osobu. Na to Chorvati nemaj, aby si mohli říkat o tak vysokou částku, protože co se týče jejich nabízených služeb, jsou to neschopní diletanti. Jdeme tedy spát do privatu za městem za 10 Eur za noc/osobu.

Moře v Ploče má jednu vadu na kráse. Vlévá se tu řeka Neretva tekoucí z hornaté Bosny a Hercegoviny, která mořskou vodu docela parádně ochlazuje. Naštěstí nejsme žádný rozmazlenci a nějakou koupačku v horských bystřinách máme už úspěšně za sebou, takže pláž teď patří jen nám.

Koupačka byla fajn, sprchy však bohužel nefungovaly. Vždyť říkám, že jsou Chorvati diletanti. Sůl ze sebe umyjeme vodou z petek zakoupených v přilehlém obchůdku.

Poslední záběr na Ploče a pak hurá na autobus do Mostaru.

Původně jsme si chtěli údolí řeky Neretvy projet až do Mostaru vlakem, ale vlaky tu jezděj nějak divně. Vždy v době, kdy se nám to hodí nejmíň. Zato autobusová doprava zde funguje poměrně skvěle. Jedinej zádrhel bylo asi půlhodinový zdržení na bosensko-chorvatské hranici kvůli pasové kontrole. Odpoledne vystupujeme v Mostaru a podle očekávání se na nás vrhají nabízeči ubytování. Necháváme se odchytit starší paní, která nabízí ubytování za 10 Eur. Plácneme si a už volá na malou vnučku, která umí anglicky líp než my všichni tři dohromady. Odvádí si nás do poněkud orientálně vyhlížejícího paneláku, kde už na nás čeká sympatická mamina malé holky a vede nás k sobě do bytu. Dáváme rychlou sprchu a vyrážíme na prohlídku města.

U první voňavé restaurace neodoláváme a dáváme si oblíbenou balkánskou pleskavicu a čevapi.

Opět nás zamrazí při pohledu na rozstřílené trosky.

Mostar – stari grad.

Tržnice, kde lze koupit v podstatě cokoliv. U týhle malý holky třeba tričko s maršálem Titem nebo skopčáckou helmu.

Mostarské mešity a modře zbarvená řeka Neretva.

Stari most.

Mostar.

Mostar.

Staronový most, který dal Mostaru jméno.