Balkan tour 20.6. - 30.6.2013

Konečně pravá balkánská kávička z džezvy, žádný vyčpělý chorvatský chcanky.

Díra po granátu se zazdí a žije se vesele dál.

Mostar – stari grad.

Zlatý západ slunce nad Mostarem.

Pohled z busu na údolí řeky Neretvy.

Стара благајска тврђава - pevnost Blagaj.

V Gačku chceme přestoupit na bus do Tjentište, ten ale oproti jízdnímu řádu nejede už za hodinu, ale až za tři. Nechceme však plýtvat drahocenným časem, tak ukecáme místního taxikáře, aby nás za 20 éček hodil k třicet km vzdálenému rozcestí, odkud půjdeme na nejvyšší bosenský vrchol Maglič. Nejprve si ale v restauraci dopřejeme jeden povinný přírodní řízek s hranolkami a s vychlazeným Jelenem. Pak konečně házíme bágly taxikářovi do oktávky a už svištíme po klikatící se silnici z Gačka směrem Tjentište. Z okna auta už vidíme pohoří Maglič, je však přikryté oblačným závojem.

Vystupujeme u rozcestí Suha asi pět kilometrů před Tjentištem. Nad Magličem je skutečně zataženo a přestože se z dáli vrstva mraků nad horami zdála slabá, teď už to vypadá na déšť. Pozitivní je, že slunce nesmaží a že se při výstupu nesežehneme jako na Sinjalu. Složení skal je napůl vápenec a napůl žula, takže s vodou tu problém nebude, o čemž se v zápětí přesvědčujeme. Celou cestu jdeme podél vydatného Suški potoka, který teče od Trnovačka jezera.

K Trnovačku jezeru přicházíme o půlhodinu dřív, než nám sliboval rozcestník dole u silnice.

Je tu pár týpků, kteří na břehu jezera něco řežou motorovou pilou. Jdem se navzájem vyzpovídat a provést výměnu kořalek. Jsou to Černohorci a prý tu stavěj chatu. Ne turistickou, ale vlastní. Trnovačko jezero sice leží už na území Černé Hory, nicméně prakticky je od Černé Hory odřízlé skalnatým hřebenem Magliče a jediná přístupová cesta sem vede z Bosny, takže si tu borci tak trochu dělaj, co chtěj. Ochutnáváme jejich slivovici a na oplátku jim nabízíme tatranský čaj. Machrujou a mocnými loky do sebe lejou petku zákeřného bylinného likéru. Hned je veselejc. Dozvídáme se, že si tu uďáli národní park a oni jsou jeho strážci. Ukazujou nám placy, kde si můžeme postavit stan a rozdělat oheň a taky kde je pramen vody. A protože začíná být docela kosa, zbytečně nelelkujeme a jdem rozdělat oheň. Dříví je mokré, tak si vypomáháme mapou Budapešti.

Oheň hoří, stan už stojí.

Krávy si vyšly na výlet z Bosny do Černé Hory.

Nevím, co je to za hovězí nápady překračovat nelegálně hranici.

Krásné travnaté břehy Trnovačka jezera budou ozdobeny čerstvými lívanci.

Hm, kytka. Asi nějakej plevel, roste tu toho mraky.

Nějak si nejsme jisti, jestli jdeme od jezera tou správnou cestou na Bosanski Maglić. Ale je nám to jedno. Vlastně ani nevíme, jestli se nám tam chce. Zatím se jen tak kocháme pohledy na Trnovačko jezero.

Vrcholy jsou v mracích, tak alespoň obdivujeme kytky, kterým nikdo z nás nerozumí.

U salaše už víme, že jdem blbě, tak se vracíme zpět k jezeru.

Bačové a ovce. Po Sinjalu teprve druhé stádo, které letos v Jugoslávii vidíme.

Salaš na balkánské poměry podezřele precizně postavená.

Vyhlížíme spolu s uštěkaným ovčáckým psiskem hezčí počasí.

Zpět u křišťíálové hladiny Trnovačka jezera.

Ještě před několika dny tu ležel sníh. Dnes se mezi jeho zbytky klubou na povrch šafrány.

Mraky nepatrně povylezly výš, tak se odpoledne konečně rozhoupáváme a jdem zdolat vrchol Magliče.

Krásná sjezdovka, necháváme si ale zajít chuť.

Jsme těsně pod mraky. Nechápame, že je tu zima a tolik sněhu. Přitom na nedalekém Sinjalu jsme před několika dny sušili huby a koupali se ve vlastním potu.

Další kytka ve sbírce. Asi pítrkej.

Finální hřbet nad hranicí 1900 m.n.m. je už definitivně v mracích, takže si panorámata můžeme leda tak představovat.

Bosanski Maglić 2386 m. Nejvyšší bod Bosny a Hercegoviny.

Pomník jugoslávským partyzánům, kteří tu během 2. světové války bojovali proti němčourům o kaňon Sutjeska.

Berem vrcholový šutrák a naposledy se porozhlédneme po okolí, jestli přece jen neuvidíme nějaké výhledy. Vidíme však ještě větší prd, tak se pomaličku přesunujeme zpět k jezeru.

Co mi to jen připomíná..?

Zpět u Trnovačka jezera.

Právě dorazilo zásobování. Místní strážci parku nám pak skutečně nabízejí možnost si u nich nakoupit pivo.

Bosanski Maglić konečně vidíme bez mraků.

Zpestření v podobě přeskakování potoka. Máme vyjímečně lehké bágly (bez jídla, vody a jen s letními spacáky), takže je to brnkačka.

Vodpal si na svou kytku, hajzle!

Okolo silnice z Gačka do Tjentište jsou varovné cedule s nápisy „Mine! - Zabranjen prolaz!“. Nemáme moc času, tak ani nejdem prozkoumat aktuálnost varování. Škoda, minu jsem si z hor ještě nikdy nepřivez.

běží liška k Táboru, přes hraniční závoru
běží liška k Mostaru, tlamu má bílou z oparu
běží liška k Sarajevu, není lišce moc do zpěvu
běží liška v minovém poli, která z min lištičku skolí?

Přicházíme k rozcestníku Suha a zkoušíme něco stopnout, bohužel bez úspěchu. Aut naším směrem jezdí dost, nicméně jsme tři a to je asi dost velké sousto. Zkouším ještě chvíli mávat pětieurovou bankovkou, ale ani to nemá kýžený výsledek. Peťa s Vaškem to po půlhodině vzdávaj a jdou do Tjentište pěšky po asfaltu. Mně se ale už nechce chodit pěšky po zemi, tak stopuju dál. Bankovku schovávám, třeba bude stačit kouzlo osobnosti. A skutečně, jen co Vašek s Peťou mizej za první zatáčkou, zastavujou mi tři mladí Srbíci s Yarisem. Jsou zvědaví, co jsem zač, odkud, kam a tak. A protože jsou nadšení, že znám Miždor a srbskou část Stare planiny, vezou mě nejen do Tjentište (na fotce památník v Tjentište), ale až do třicet km vzdálené Fočy.

Ve Foče ověřuju aktuálnost jízdních řádů a že autobus opravdu jede až za dvě hodiny. Čekám ve stínu slunečníku u autobusového nádraží s kafem a pivem. Vašek s Peťou přijedou autobusem do Fočy deset minut před odjezdem busu do Sarajeva, takže zatím docela klika. Se Selmou v Sarajevu se setkáváme skoro načas a hned nás vede do našeho podkrovního bytu.

Následuje zavedený rituál v podobě rychlé sprchy a večerní prohlídky města.

Mešita v Sarajevu.

Pokus v restauraci s objednáváním nic neříkajících názvů jídel vyšel celkem dobře.

Kolik je hodin?

Sarajevski stari grad.

Sarajevská tržnice v centru.

Časově neplánovaná historická zastávka přesně 99 let po střelbě Gavrila Principa na Františka Ferdinanda.

Latinský most, kde k Sarajevskému atentátu došlo.

Sarajevo.