Balkan tour 20.6. - 30.6.2013

Mátra focená z okna vlaku jedoucího z Budapešti do Gyöngyös.

Hurá, jsme tu a napoprvé. Cestování vlakem po Maďarsku je naprostá brnkačka.

Nasedáme na úzkokolejku jezdící z města Gyöngyös na Mátru.

Vnitřek úzkorozchodného vagónu.

Klikatíme se údolím v „podhůří“ Mátry.

Ptáme se místního borce na cestu.

Szalajkaház – konečná stanice uprostřed lesů.

Krátce po poledni, slunce smaží jako svině. Klasicky jsme se trefili do období, kdy se teploty šplhaj vysoko přes třicítku.

Megapohoří Mátra.

Každej zastíněnej flek je jak spása. Voda nám rychle dochází.

Samý listnatý stromy. Nic jinýho jsme v Maďarsku snad ani nečekali.

Vysílač na hoře Kekés.

Kekés je přibližně stejně vysoký jako Ještěd.

Vedro je fakt nesnesitelný. Na Kekés jezdí i autobus, ale dneska už máme smůlu. Pohání nás jen vidina, že si nahoře dáme spoustu ledovýho pití a co nevypijem, si vylejeme na hlavu.

Naše letitá polemika, zda-li se dá v Maďarsku houbařit, je u konce.

Na hřiby jedině na Mátru!

Divoké narcisy.

Kekés – vrcholový šutrák.

Náš brloh pod vrcholem.

Za svítání sedáme na bus do Gyöngyös a do Budapešti. Při čtvrthodinovém přestupu stíháme i přes jazykovou bariéru nakoupit k snídani pivo a koblihy.

Přijíždíme do Budapešti a okamžitě se jdeme před výhní, která venku panuje, schovat do metra. Vylezeme až u nábřeží Dunaje, kde si dáváme osvěžující pití.

Nábřeží Dunaje.

Matyášův chrám.

Máme sebou z googlu vytisklou mapu budapešťského metra, takže teď už nám zbývá se jen elegantně přesunout trasou M4 z centra na nádraží Kelenföldi pályaudvar. Ukazujeme paní v pokladně naši mapu, kam chceme jet, čímž jí uvedeme do naprostýho záchvatu smíchu. Trasa M4 je prý zatím jen na mapě, ve skutečnosti ještě neexistuje. Až teď si všímám na mapě u zelené trasy M4 maličkých písmenek „under construction“. Naštěstí máme časovou rezervu, tak neztrácíme nervy. Vesele se tlemíme společně s paní pokladní.

Na nádraží Kelenföldi stíháme před odjezdem do Záhřebu ochutnat místní Gyros. Jsme hladoví, tak máme pocit, že je to nejlepší na světě.

Vlak z Budapešti do Záhřebu byl zoufale narvanej a ještě navíc neklimatizovanej. Rtuť teploměru atakuje čtyřicítku a pot z nás teče proudem. Zásoby vychlazeného piva určené na celou cestu vychlemstáme dřív, než uvidíme Balaton. Na jihu Maďarska konečně přichází vzrušení. Zastavujeme v nějakém nádraží a průvodčí prochází po vlaku a svou rodnou řečí něco oznamuje. Tušíme problém. Cestující ve vlaku na sebe navzájem pokukujou, jako by taky nechápali, co se děje. Zřejmě proto, že jsme všichni cizinci, co neuměj maďarsky. Naštěstí jsme zkušení cestovatelé vlakem z Čech, tak podle autobusů před nádražím vydedukujeme, že jde o výluku a že chvíli pojedeme po asfaltu. Cesta po silnici je zajímavá, protože projíždíme nikoliv plackou s obrovskými lány polí, ale zvlněnou kopcovitou krajinou a to dokonce i se smrkovými lesy. A pak že v Maďarsku nerostou houby a smrky!

Večer konečně v Záhřebu. Máme asi dvě hodiny čas, tak akorát na nakoupení zásob na dva dny ve vyprahlých chorvatských horách a na ochutnávku piva v nějaké místní hospůdce.

Výchozí bod stezky na Sinjal. Je krátce před čtvrtou ranní a slunce je ještě za obzorem. Chcem využít příjemný ranní chlad, tak se moc nezdržujem. Pohoří Dinara je vyprahlé a bez potoků, tak si každý nese v baťohu pět litrů vody na dva dny.

S prvními ranními paprsky pozorujeme už z výšky město Knin.

Vápencové pohoří Dinara.

Masiv s horou Sinjal. Během dvaceti km musíme překonat převýšení 1600 metrů, doprovázeni neustávajícím slunečním žárem.

Krajina pěkná napohled, díky horku však ne zcela pohostinná.

Vápencový boban Badanj 1281 m.

Za vrcholem Badanj nacházíme kamennou chatu, kde si přes poledne dáváme oddych, abychom se vyhnuli polednímu napalmu.

Za chatou je studna. Ve skutečnosti je to jen vybetonovaná podzemní nádrž na zachytávání dešťové vody. Voda není křišťálově čistá a je plná chcíplých mušek, ale když je nouze, tak je člověk schopen vypít vše co teče.

Planinarska kuća Brezovac. Samozřejmě zavřená a studna nefuknční. Vody máme naštěstí dostatek.

Za planinárskou chatou je mohutný bukový prales, který jsme v takto vyprahlých horách nečekali. Užíváme si pohodovou chůzi v milosrdném lesním stínu.

Ve výšce 1200 m. n. m. vycházíme ven z lesa. Je dusno a obloha se začíná lehce předbouřkově mračit.

Nenecháváme se znervózňovat a jdeme dál poklidným krokem mezi zářivě bílými šutry až pod vrchol.

Až do večera vstřebáváme kouzlo vápencových hor.

Pohoří Dinara.

Pohoří Dinara.

Už jsme skoro nahoře.

Vyhlížíme si plac na stan. Obloha se k večeru pročišťuje, tak popadáme šanci za pačesy a jen tak nalehko bez baťohů vyběhneme na vrchol, než zapadne slunce.

Kdysi vyhořelá kosodřevina na vrcholu Sinjalu v kontrastu s kvetoucími trsy.

Kytka žlutá střídá kytku modrou. Škoda že tu neroste i něco k jídlu.

Peťa zdolává poslední metry.

V dáli vidíme odraz slunce od hladiny Jaderského moře.

Konečně na vrcholu. Fouká zde příjemný chladivý vítr. Pořizujeme nezbytné vrcholové foto a sbíráme nezbytný vrcholový šutr. Může být klidně i větší, protože většinu vody jsme už vypili, tak budeme mít krásně lehké a prázdné baťohy.

Mrtvé kosodřeviny na Sinjalu.