Příjezd na nádraží v Turnu Roşu. Nádraží i osobní vlaky jsou napohled zchátralé, nicméně opět jsme se přesvědčili, že rumunská železnice funguje lépe než v Čechách. Všude čisto a žádná zpoždění.

Turnu Roşu, nástupní místo na západní část Fagaraše.

Mapka prvního dne přechodu Fagaraše.

Potkáváme první stáda oveček a krav, které si z prudkých svahů nic nedělaj.

Během nastoupávání s těžkými bágly "hřbetolamy" na zádech často odpočíváme v borůvčí a pozorujeme první holé vrcholy.

K večeru se zvedá vítr, proto stavíme stan v prvním dolíku, který nacházíme. Vašek se ujímá rozdělávání ohně, na kterém opékáme slaninu (jak jinak).

Plácek pro první táboření byl, jak se ukázalo, naprosto ideální. Asi sto metrů směrem dolů pramenil vydatný potok, takže jsme krom velkého vaření spáchali i malou koupačku (tedy až na Vaška samozřejmě).

Máme spoustu jídla a navzájem si ho nabízíme. Nikdo se s ním nechce táhnout a tak se cpeme a cpeme a než se vydáme na cestu, tak je skoro poledne a slunce smaží jako o život.

Trasa druhého dne cesty.

Stádo koní působící dojmem, že nikomu nepatří.

Hříbata se mezi dospělými koňmi jen tak povalovala.

Saláška pod hřebenem, tak jak jsme byli zvyklí i na Calimanu.

Louky v západní, zatím neskalnaté části Fagaraše.

Ovečky se zde pásly nahusto. Aby si je bačové nepopletli, měly ovečky na hřbetech značky.

Ovčáčtí psi se zde chovají k turistům přátelsky. Párkrát si zaštěkaj a už vrtěj ocasem v domnění, že se jim podaří vyžebrat nějakej ten pamlsek.

Slézáme jeden z posledních vrcholů Vf. Budislavu 2371m před centrální skalnatou částí. Na obzoru se objevují dva dominantní vrcholy Vf. Negoiu a Vf. Lespezi.

A protože večer opět fičí vítr, zabydlujeme se v závětří v sedle hned za Vf. Budislavu.

Trasa třetího dne od Vf. Budislavul k sedlu Şaua Şerbotei, kde se nám začalo kazit počasí.

Třetí den vstáváme za úsvitu, abychom stihli projít co nejvíce z této skalnaté části Fagaraše. V ranních paprscích scházíme k jezeru Lacul Avrig v nadmořské výšce 2010m.

U jezera dáváme snídani a protože jsem nejrychlejší ve vaření i v jídle, tak si mohu za odměnu zaplavat v ledových vodách jezera.

Pohled od úpatí Vf. Ciortea na západ k jezeru a Vf. Budislavu.

A ještě jeden pohled na Vf. Ciortea, jezero a Vf. Budislavu během drápání se na Vf. Scara 2306m.

Vrcholová fotka na Scaře. Není to bůhvíjak významný vrchol, ale jako kdybychom už tušili, že další možnosti už nepřijdou.

Pohled z Vf. Scara k severu, kde si zatím poklidně plují beránci a ovečky se nerušeně pasou na strmých svazích.

Pohled ze Scary k východu. Vlevo dole je sedlo Şaua Scǎrii a refugui. Za bezejmeným vrcholem ve stínu, posetým stádem oveček, je Vf. Şerbota 2331m. A úplně vzadu uprostřed Vf. Negoiu 2536m a vzadu vpravo Vf. Lespezi 2517m.

Zpět na západ k Čertovu dvojvrchu - Vf. Ciortea. Míjíme další posprejované ovečky.

Před sedlem Şaua Şerbotei nevěřícně pozorujeme, jak se během chvilky zkonilo počasí. Uvažujeme o návratu k refugui v Şaua Scǎrii.

Postupně se dostáváme do mlhy, ze které začíná drobně pršet. V sedle pod Şerbotou stavíme stan. K vodě je to naštěstí jen nějakých 100m po jížním svahu dolů. K večeru se obloha nachvíli trhá, aby při zapadajícím slunci předvedla úžasnou inverzní scenérii. Kdo si v tu chvíli myslel, že tím ošklivé počasí končí, šeredně se zmýlil.

Vrháme se vstříc ranní mlze, vděčni alespoň za to, že neprší. Ilča nebojácně vstupuje ze Serboty do jednoho z nejtěžších úseků s názvem Custura Sǎrǎţii.

Ilčin pohled z ostrého hřebene zpět k Serbotě. Jak hodně ostrý hřeben vlastně je, zatím netušíme.

Náhle se zvedá vítr a cáry mlhy mezi Serbotou a Negoiu vytváří strašidelné divadlo.

Vítr mlhu během pěti minut rozfoukal a před námi se objevuje celý ostrý hřeben vedoucí na Vf. Negoiu. Musí se slézat částečně po ocelových lanech, což s těžkým báglem na zádech je zážitek sám o sobě. Poryvy větru nás srážejí ze strany na stranu a ještě navíc začíná pršet. Máme obavy z dalšího vývoje počasí a proto se po kluzkých šutrech škrábeme hodinu zpět na Serbotu.

Volíme žlutou stezku vedoucí přes kotel na jížní straně hřebene.

V kotli se zdá být bezpečně, nicméně stále poprchává a nechce se nám v takovém počasí lézt na Negoiu. Navíc jsme okouzleni tímto místem natolik, že zde kolem poledne stavíme stan. Přečkáme zde, než se všechno to atmosférické svinstvo přežene pryč.

Je to medvěd, není to medvěd…

Zatoulal se k nám hlídač v podobě křížence vlka a ledního medvěda.

Zřejmě už tuší, že se zde bude něco dobrého kuchtit.

Vašek posbíral kusy posekané kosodřeviny, ze kterých se tu kdosi před námi pokoušel rozdělat oheň. Snad budeme úspěšnější.

Vodu na vaření tankujeme přímo z vodopádu nad stanem.

Přestože jsme ukryti v kotli, zesilující vítr nám nedovoluje zapálit oheň. Po dvou zničených zapalovačích přistupujeme k rize netrampskému řešení a mokrou kosodřevinu rezignovaně pokládáme na plynový vařič. Jen tak se nám daří rozplápolat táborák.

Zpočátku vysíláme jen kouřové signály a až po chvíli můžeme vesele opékat salámky.

Na hřebeni hučí vichr a občas zaprší. I tady dole jsa chráněni okolním terénem se musíme nahřívat u ohně.

Na koupačku ve vodopádu si prozatím nechávám zajít chuť.

Místo na táboření je opravdu pěkné. Navíc jsme falešně přesvědčeni, že je i bezbečné.

Ještě ani zdaleka netušíme, jak moc se už takhle špatné počasí může ještě víc zkazit a jak odsud budeme ráno zdrhat se zlámanou tyčkou od stanu.

Ráno prcháme před počasím kolem říčky Izvorul Negoiu, která v údolí vytváří překrásné vodopády.

Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré a máme tak možnost díky neplánované odbočce z hor rozplývat se nad rozmanitostí zdejší panenské přírody.

V údolí máme zajištěn jednoduchý přechod říčky.

Obloha se k večeru protrhala, z hor se však stále ozývá větrné burácení, proto nelezeme z údolí moc vysoko. Při cestě na vedlejší fagarašský hřeben pro jistotu stavíme stan ještě v zalesněné části. Provizorně opravujeme prut stanu izolepou a kovovou trubičkou.

Žlutě značená páteční trasa po bočním hřebenu zvaném Mt. Florea.