Míjíme ledovcová jezera.

Ledovcové jezero pod g. Naroda. Nacházíme se ve výšce 1133m.n.m.

Je tu poslední možnost postavit stany na rovině, výš jsou už jen balvany a sněhová pole.

Poobědváme tu a vyrazíme jen nalehko k vrcholu.

Pohled od potoka ke stanům.

Okolo šestnácté hodiny jdeme vzhůru. Počasí se začíná kabonit.

Pohled na ledovcové jezero, u kterého máme stany. V pozadí je vidět hora Manaraga /Манарага/.

Není tu žádná cesta, jen obrovská suťová pole.

Začíná drobně poprchávat a šutry kurevsky kloužou pod nohama.

Několikahodinové skákání přes mokré šutry občas vystřídá nějaké to zapadnutí do sněhu. To aby nebyla cesta tak jednotvárná.

Ještě že je na co se dívat, alespoň není čas myslet na to, co by stalo, kdyby si někdo zlomil nohu.

Mé boty až dosud odolávaly veškerému zdejšímu mokru. V dešti a hlubokém sněhu už neměly nohy na sucho nárok.

Pohled na severovýchod k jezeru Galuboe /Голубое озеро/.

Kříž pod vrcholem Narody.

Od západu se k nám nasunuje stále více mraků. Viditelnost se snižuje.

Jsme nahoře. Nejvyšší hora Uralu má necelých 1900 metrů, čili jen o něco větší, než naše Sněžka. Takže to jsou vlastně taky pohodové, přístupné a turisticky přívětivé hory.

Je zde dřevěný držák na mince. Nechávám tu jednorublovou minci, třeba nám přinese štestí a nezabloudíme v mracích, neutopíme se v dravé řece nebo nás nesežere medvěd.

Rychle pořizujeme pár fotek, couráme přitom po vrcholu z Evropy do Asie sem a tam, aniž bychom si to uvědomovali.

Bohouš zjišťuje, že tu není žádný signál. Okolní menší vrcholy jsou již zahaleny v mracích a déšť zesiluje. Nejvyšší čas se odsud rychle odkutálet.

Pohled na jih do srázu pod g. Naroda.

Krátce po sestupu se vrchol schovává v mracích. Pokud je to možné, jdeme raději přes sněhové pole než přes namrzlé šutry. Vidím před sebou Bohouše, jak zajel až po krk do hlubokého sněhu. Dává mu to docela práci se zase vyhrabat. Zkouším jít jinudy, leč je mi to plat prtné, zapadám taktéž až po krk. Užívám si plavání ve sněhu, jelikož se mi toto v létě zas tak často nepoštěstí. Po dvaadvacáté hodině skrznaskrz mokří přicházíme ke stanům. Rychle se převlékáme do suchých hadrů a jdeme spát.

Celý následující den ukrutně propršel.

Okolí našich stanů se proměnilo v jednu velkou louži. Prosíravě jsme je postavili v místě, které bylo o pár cm výš nad okolním terénem.

Standa s Bohoušem nemají ve svých garsonkách úplně sucho, neztrácej však dobrou náladu.

Skutečně v následujících okamžicích se vytrvalý déšť mění jen na déšť občasný, tudíž pobalíme mokré stany a vyrážíme konečně opět na cestu.

Scházíme dolů kolem ledovcových jezer do sedla mezi údolími Balbaniyu a Limbekoyu. Ilča se jde ještě podívat po ztracené holince, ale bezúspěšně.

V sedle mezi údolími. Poslední pohled zpět na Balbaniyu.

A před námi se otevírá údolí Limbekoyu /Лимбекою/ s poněkud modřejší a veselejší oblohou.

Malý potok se poměrně rychle..

..mění v dravou říčku sdílící název s údolím, v kterém si vyřezala své koryto.

Řeka Limbekoyu.

Modrá obloha opět zmizela a z nebe se začala sypat nějaká bílá krupice, která se postupně měnila v déšť. V kombinaci s prodíráním mokrými křovinami a broděním dravých bystřin přitékajících do řeky Limbekoyu šlo o další skvělý zážitek poskytnutý místní drsnou přírodou. Ilča doplácí na ztrátu jedné holinky a při pokusu překročit jeden z potoků se málem vykoupala. Jdeme rychlostí 1 až 2 km/h, rychlejc to prostě není možné. K večeru jsme už nažmach, máme toho plný zuby a Ilča si přivodila krásně barevného monokla, když uklouzla a při pádu jí baťoh přimáčkl obličej k šutru. Vidina další propršelé noci ve stanu, do kterého teče, žene Bohouše a Standu dál údolím až do míst, kde měl být podle mapy srub. My tři využíváme toho, že nacházíme rovný plácek akorát tak pro náš stan a vytváříme nový rekord v rychlosti jeho stavby. Těšíme se, až ze sebe poodhazujeme vše mokré a zaplujeme do suchého spacáku. Dáváme pár loků tatranského čaje, který nám rychle vrací úsměv na tváři. Užíváme si sucha, které nám statečně dopřává bráchovo stan. Vaška přepadává záchvat vaření a s rychlostí blesku vyrábí na vařiči bramborovou kaši s vepřovým masem, která nám navrací ztracenou sílu. V půl jedenácté přestává pršet a mraky nad údolím se zbarvujou do červena od zapadajícího slunce. Jdeme spát.

Váhavému slunci pomáhá v sušení vítr. Máme venku snad úplně vše, vysouším dokonce i telefon a mírně navlhlý foťák.

Na obloze se stále čertěj přeháňkové vodou nacucané kumuly, takže sušíme s přestávkami. Každou chvilku přesunujeme spacáky a oblečení do stanu a naopak, dokud není vše suché. Mezitím hromadíme nějaké suché vrbové větve na oheň.

Zapalujeme oheň a boty dosušujeme u něj. Při té příležitosti opékáme i klobásy a přes týden staré housky, které kupodivu ještě nesplesnivěly. Ilča si připisuje po trekovkách a holince další ztrátu výbavy, když jí nenápadně oddoutnala třetina košile sušící se u ohně. K večeru přeháňky spíše zesilujou, proto jdeme brzo na kutě, ať máme zítra víc času na cestu.

Spásná cesta, po které se dá konečně normálně chodit. Ještě ale netušíme, že to nebude nadlouho.

Ilča s moskytiérou a provizorními trekovkami.

Seznamte se prosím, toto jsou komáři a budou nám dělat společnost celý příští týden.

Cesta od traktoru někam zmizela. Zkrátka tu není a my se znovu prodíráme tím prokletým vrbovým roštím po kotníky v bahně. Na zahrádce u Kolína mám taky takovou zakrslou vrbičku, pěknou, šlechtěnou. Na jaře mívá krásné kočičky. Přísáhám, že až se vrátím domů, že ji vzteky vyrvu ze země.

Opět nacházíme cestu a o kus dál i vzkaz od Bohouše a Standy. Vyrazili už včera a sraz si prý dáme buď u soutoku řek Limbekoyu a Kožim nebo v Intě. Kromě komárů postupně přibývá i vegetace v podobě modřínů.

Bohužel i takto vypadá cesta údolím, občas se ztrácí v močále. Skáčeme po travnatých ostrůvcích jak artisti, stejně si občas nabereme do bot.

Komáři jsou naši věrní kamarádi, neopouštěj nás ani když nám teče do bot.

Močálová nepohoda je vyvážena užasnými panorámaty. Nestačíme fotit a rázem zapomínáme na mokré boty a ďobance od komárů.

Údolí Limbekoyu.

Cesta se už poněkolikáté ztrácí. Vzpomínám si na vtip o ruském traktoru, který byl napaden čínskými tanky. Traktor tanky zneškodnil a pak v klidu odletěl. Dost možná že takový traktor tudy jezdil, případně poletoval…

Údolí Limbekoyu.

Jezera v údolí Limbekoyu.

Jezera v údolí Limbekoyu.

Jezera v údolí Limbekoyu.

Údolí Limbekoyu.