Ačkoliv je Vorkuta asi sedmdesátitisícové město, potkáváme v centru Kolju z vlaku a průvodčího Voloďu. Kolja je nadšen a už nás táhne na venkovní letní terásku, odkud se line vůně grilovaného masa. Letní teráska je dokonale chráněna plachtami proti přívalům sněhu. Vlevo Kolja s Vaškem, vpravo Ilča s Voloďou. Dáváme si šašlik a kafe a bavíme se o životě zde ve Vorkutě. Kolja vypráví, že tu v současné době pracuje u Gazpromu na stavbě plynovodu, jinak prý bydlí poblíž Kursku. Gestikulací přitom napodobuje střílející tank, abychom mu lépe rozuměli.

Výloha plná piv. Z českých tu nenajdete značky jako Pilsner Urqell nebo Budvar, ale překvapivě Velkopopovického Kozla či Žateckého Guse. Ze slovenských zástupců tu byl Zlatý Bažant. Ruská piva měla běžně obsah alkoholu 5 až 8%.

Воркута - жемчужина севера.
Vorkuta - perla severu.

Sídliště u nádraží.

Zde bydlí Saša. Dům vypadal celkově strašlivě, byt měl však velice pěkně zařízený.

Malůvka na zdi jednoho z baráků ukazuje život původních obyvatel lidí zde v republice Komi /Коми/ před příchodem tvrdé sovětské industrializace.

Z teploměru nevisí žádné rampouchy. Je docela znát, že zde právě vrcholí léto.

Vašek, Ilča a Saša. Čekáme na naše terénní vozy.

Stavba plynovodu za Vorkutou.

Jedeme dvěma vozy UAZ-469 po bývalé železnici směrem k Polárnímu Uralu, což je nejsevernější část těchto hor. Všude okolo se válej pražce a sem tam i rezavé vagóny.

Míjíme rozbořené hornické město Chalmer-Ju /Хальмер-Ю/. Vypadá to tu jako v nějaké apokalypse. Ještě počátkem devadesátých let zde žili lidé, kteří pracovali na zdejších šachtách.

Dnes je zde údajně vojenský prostor a že bychom tu snad ani neměli být.

Vstup na šachtu. Těžilo se tu velice kvalitní černé uhlí.

Trosky města Chalmer-Ju.

Trosky města Chalmer-Ju.

Chalmer-Ju - v našich srdcích, 2009.

Trosky města Chalmer-Ju.

Jeden z Uazů nám zapadl do bahna, druhý mu hned přispěchal na pomoc. Oba mají v předu pro podobné případy naviják.

Zapadlý Uaz před bývalým nádražím.

Trosky města Chalmer-Ju.

Vodopády na řece Use.

Vodopády na řece Use.

Vodopády na řece Use.

Zde u vodopádů přespíme v tomto obydlí po geologech.

Jeden z našich průvodců - Kolja jde chytat ryby.

Valerij, Saša, Ilča a Vašek v příbytku. Cpeme se hovězím s těstovinami a olivovou majolkou a oproti očekávání nám tato poserózní kombinace docela chutná.

Rybaření se našim průvodcům příliš nedaří.

Večer v tundře. S Vaškem se předháníme, kdo vyfotí hezčí tundrovní "balšóje ničevó".

Ještě pár pokusů s prutem a půjdeme spát.

Západ slunce nad řekou Usou /река Уса/.

Ke stavbě našeho obydlí posloužily mimojiné i trosky helikoptéry.

Polární Ural /Полярный Урал/.

Polární Ural.

Přes den bylo vedro, teplota se opět šplhala až ke dvacítce. S tím se tu příliš nepočítá a motor jednoho z Uazů se uvařil. Saša dolévá vodu z potoka.

Terén byl drsný, naše vozy jej však hravě zdolávaly.

Vorkutská jídelna u nádraží. Dáváme polévku Šči a kus nějakého masa. U vedlejšího stolu sedí šikmookej původní obyvatel a popíjí pivo značky Žatecký Gus.

Před odjezdem z Vorkutského nádraží ještě nakupujeme cenově výhodné cigarety a vodku, abychom domů nepřijeli s poloprázdným baťohem.

Naše vagóny jsou již přistaveny u nástupiště. Lokomotivy "Čmelák" československé výroby tu patřily k nejrozšířenějším. Ochladilo se a prší, takže se moc venku nezdržujeme a lezeme hned do vlaku.

Bohoušův cenově výhodný megadžus v nepraktickém balení. Byl sice nepoživatelný, ale nekupte to, když byl tak levný.

Petr, Ilča, Vašek, Standa a Bohouš na Jaroslavském nádraží v Moskvě. Fotí nás geolog Voloďa.

Hospoda na Jaroslavském nádraží. Peníze, které bychm dali za úschovu zavazadel, tu raději prožereme, ke spokojenosti naší i personálu.

Bohouš si dává neznámé pivo značky "Pražečka".

Stanice metra Belorusskaya.

Bratři v triku. Večer nasedáme na Běloruském nádraží do vlaku na Varšavu. Bohouš a Standa nesou spoustu igelitek, byli opět nakupovat v armyshopu Splav, tentokrát ve velkém. Ve vlaku je dusno a hic, to se ale při odjezdu mění, protože máme klimatizaci. Máme dvě trojmístná kupéčka vedle sebe, navíc jsou oddělena otevíratelnou přepážkou, takže si děláme jedno velké kupé pro šest lidí. Vedle Standy sedí nějaký mladý kluk, je poněkud vyděšený, zvlášť když si pánové brousej nože zakoupené ve Splavu a povídají si přitom o Gruzii a Čečensku.

Na Varšavském nádraží si dáváme k snídani pizzu, pozorujeme plakáty a přemýšlíme, co že je to vlastně ta "bezpečná droga do školy"?

Vlak je složen z klimatizovaných vagónů Českých drah, což v tom celoevropském horku vítáme. Klimatizace však postupem času vypovídá službu, takže se stěhujeme do jídelního vozu, kde dáváme oběd a vydržíme zde až do příjezdu na Moravu. Vlak v polsku nabírá zpoždění 45 minut, což je něco, co se nám na ruských železnicích nestalo. Vlaky tam jezdily tisíce kilometrů a na minutu přesně. Vašek z toho všeho dostává obvyklou návratovou depku a zahání ji pivem.

A nebyly by to České dráhy, kdyby si dalších patnáct minut zpoždění nepřidaly. Přijíždíme z Moravy do Čech, je dusno a míjíme první bouřkové mraky.

Konečně doma. Vybaluju zavazadla, vyklepávám bordel z baťohu a bráchova stanu a je toho docela slušná kupa složená převážně z mrtvých komárů.

Vlakem za polární kruh do ruského Gulagu