Potok vlévající se do Limbekoyu.

Morénový hřeben. Velice dobře se po něm šlo.

Mezi morénovým hřebenem a horským hřbetem napravo byla spousta jezírek. Kdysi se tudy sunuly obrovské ledovce, které takto vrásnily krajinu.

Peřeje na řece Limbekoyu.

Když se opět snažíme najít cestu po záhadném traktoru, máme tu čest si vyzkoušet prodíračku skrz špatně prostupné husté modřínové lesy. Jak dokonalý úkryt pro medvědy.

Před západem slunce už máme vytipován plac pro stan, teče tu potok a o dřevo poprvé není nouze. Komárů je k večeru rekordně nejvíc, jen na zádech jich mám snad stovky. Když si na sebe oblékám bundu, málem mi s bzukotem odletí pryč. Sundat si moskytiéru je možné jen na krátkou chvilku, po dobu co účinkuje repelent. Naštěstí pro napití nebo pro jednu kouřovou není nutné nic sundávat, jde to dobře i skrz síťku. Smrkání by možná šlo taky, nevím, raději to nezkouším.

Vašek rozdělal oheň a už opéká další porci klobás, zatímco Ilča píše deník.

Nad Limbekoyu se zvedá opar, protože vzduch zaříná být chladnější než ledová voda v řece.

Takto zde vypadá noc půlhodinu před půlnocí. Na stanu se vytvořila jinovatka a komáři dočista zmizeli. Užíváme si tohoto slavnostního okamžiku a vykrmujeme se o stošest. Je ideální doba spáchat hygienu nebo si dojít na záchod bez komářího utrpení.

Noční Limbekoyu.

Dnes máme v plánu ujít stejnou porci kilometrů, jako včera. Odhadem nějakých 20 až 25km. Pokud se nebude ztrácet cesta, zvládneme to jako prd.

Samé modříny, výjimečně se najde i smrk.

Brodíme poměrně velký přítok do Limbekoyu. Po kamenech to jde snadno, nicméně o kus dál teče užší, za to dravější rameno. Poprvé obouvám kecky za účelem zdolání vodního toku.

Vaškova výstroj pro režim "voda nad kolena a komárů po krk".

Zahuštěné mléko "Tatra" v balení pro kosmonauty se ukázalo být velmi praktické, dá se hravě konzumovat pod moskytiérou.

Tak a komáři mi mohou políbit…

Toto tábořiště nacházíme za jedním z větších brodů, který Ilča elegantně přebrodila přískokem jen s jednou holinkou. Jen pro zajímavost, řeka byla obklopena rybízovými keři. Bohužel kuličky byly ještě zelené. K večeru, když jinovatka pokryla stan a zmizeli svině komáři, si opět dopřáváme bohatou krmi. Ilča s Vaškem kuchtěj míchaná vajíčka, které měli v sušené práškové podobě. Fotka je z jedné hodiny ranní a brzy bude vycházet slunce. Nejvyšší čas jít spát.

Údolí Limbekoyu.

Údolí Limbekoyu.

Po poledni přicházíme konečně na konec údolí Limbekoyu k řece Kožim /Кожим/ . Sundáváme boty a máčíme naše smradlavé nohy do ledové vody. Přitom nabíráme vodu na pití i vaření a vyrábíme si oběd. Všude kolem roste divoká pažitka, což se docela hodí.

Vašek pere ponožky v řece Kožim. Voda z řeky je výborná i na pití.

U soutoku obou řek nacházíme čerstvé stopy Bohoušových a Standových kanad. Později při odjezdu z Ruska se od nich dozvídáme, že jsme se minuli jen o pár hodin. Nacházíme místo, kde oba brodili Limbekoyu, voda je tu však velice prudká. Zkouším jen v trenkách přebrodit řeku přímo v místě soutoku, kde je koryto nejširší a proud nejmenší. Voda sahá až po trenýrky a pokouší se mi podrazit nohy. Stačí neopatrný krok na kluzkých kamenech na dně a pak nashledanou v Barentsově moři. Ilča se svou prťavou postavou nemá šanci dostat se bez lana na druhou stranu. Do vody se jí už dnes nechce, tudíž stavíme stan a jde se chrnět.

Je tu kupodivu i veřejné tábořiště, nicméně je plné střepů z flašek od vodky a jiného bordele, tak táboříme o kus dál. K večeru se přihnaly mraky, je teplo a ty svině komáří dnes nejspíš nepůjdou spát. Lítaj všude kolem a jen na levé paži jich napočítávám asi třicet. Objevuju v sobě dusud skryté sadistické sklony, když se u ohně bavím tím, že hořícím klacíkem upaluju komárům sosáčky. Ti hajzlíci raději v žáru plamene explodujou, než by se měli dobrovolně vzdát pár pikogramů krve.

K večeři polévka, do polévky pažitka.

Oficiální turistická chata u brodu nedaleko soutoku Kožimu a Limbekoyu. Škoda, že je na druhé straně.

U brodu přes řeku Kožim. Odpoledne jsme z čekání už tak unavení, že jdeme spát. Budí nás zvuk motoru nákladního auta. Bleskurychle lezeme ze spacáků a pozorujeme, jak z protějšíhu břehu přejíždí řeku gruzavik s příznačným názvem Ural. Ilča pohotově domlouvá s osádkou vozu převoz. Vytváříme rekord v rychlosti balení stanu, Urálek udělá čelem vzad a už se vezeme ve vlnách Kožimu na opačný břeh.

V tom veškerém zmatku mám pocit, že už je sobotní ráno. Byl však teprve páteční večer. Jdeme obhlédnout srub a zjišťujeme fantastickou věc. Je přístupný, vybavený a to hlavní - nejsou v něm komáři! Začíná slabě pršet a my si užíváme luxusní večeři bez ďobanců a se střechou nad hlavou.

Cesta od brodu přes řeku Kožim směrem na Intu.

V příkopech u cesty číhaj Kozáci.

Se stoupající nadmořskou výškou opět mizí stromy a otevírají se krásné výhledy, zvlášť když mraky během krátké chvíle zmizely.

Nahoře na kopci se chystáme přespat. Je tam sníh = voda.

Poohlédnutí se zpět na jih k horám.

Poohlédnutí se k východu.

A na západě je stále vidět klikatící se řeka Kožim.

Krásné výhledy k horám narušujou mraky komárů, kterých je tu snad zatím nejvíc, co jsme měli tu čest a smůlu vidět.

Nastává nefalšovaný komáří teror, kvůli nim zaplouváme do stanu a vaříme a večeříme uvnitř. Komáří bzukot se rozléhá krajem a zní to jako bubnování kapek deště, když se ti parchanti snažej za každou cenu dostat do stanu.

Mám dvě trika na sobě a asi stovku komárů na zádech. Občas se nějaké té komáří kurvě podaří obě vrstvy látky propíchnout.

Ilča s neskrývanou radostí vybíjí několik odrzlých jedinců, kteří se nám nastěhovali do stanu.

Temná obloha vzbuzuje mírné obavy, nakonec spadlo jen pár kapek.

Pauza na oběd. Cesta je tu obzvlášť úmorná. Do hor už daleko a do Inty stále ještě daleko. Kolem jen okoukaná tundrovitá krajina. Po obědě slyšíme motor, je to Mitsubithsi Pajero a veze dva muže a jednu ženu. Řidič a jeho žena jsou poněkud odměření, přesto si nás se zvědavostí a s jistým zděšením prohlížejí. Pravda, nevypadáme po tolika dnech mimo civilizaci úplně kultivovaně a také nejspíš nevoníme po značkovém parfému. Jsme tázáni odkud jsme kam jdeme a proč, dále kolik máme sebou vodky. Odpovídáme, že u nas vodky nět, což je naprosto vykolejilo. Člověk v této krajině a úplně bez vodky, to bylo prostě nad jejich chápání. Nasedáme na zadní sedačky, Ilča už klasicky Vaškovi na klín. Jezdit v šesti lidech v pětimístném autě nám není zas tak cizí. Večer přijíždíme úplně vydrncaní před Intské nádraží. Loučíme se s posádkou Pajera a jdeme prozkoumat jízdní řád. Za hodinu už sedíme ve vlaku do Vorkuty a přejíždíme polární kruh.

Nádraží ve Vorkutě.

Je něco mezi druhou a třetí hodinou ranní a kráčíme se Sašou po vorkutském sídlišti. Vesměs to jsou šedivé budovy v dost žalostném stavu a tak trochu se tohoto místa děsíme. Když k tomu připočítám, že lehce poprchává, je kosa a všude krákají ruské vlašťovky (havrani), navíc je tu zápach charakteristický pro město s hutním průmyslem, děs a hrůza narůstá.

Ulice Lokomotivnaja, Vorkuta /Воркута/.

Některé sídlištní domy mají zazděná okna, protože nestabilní močálovité podloží narušilo jejich statiku a lidé museli byty opustit. V podobném domě bydlí Saša a dnes i my. Dopřáváme si krátký spánek a dobrou snídani. Saša nám na zítřek domluvil projížďku terénními auty po okolí, dnes jdeme na prohlídku města. Testujeme zdejší MHD a nastupujeme do maršrůtky. Sedíme hned za řidičem, což je jak zjišťujeme dost nevděčné. Jízdné 13 Rublů se tu platí tak, že ze zadních míst lidé posílají peníze přes ostatní cestující dopředu k řidiči a ten vrací drobné mince zase zpět. Nikdo si nedovolí peníze neposlat, řidič má pod kontrolou jak silnici, tak i pasažéry. Přestože peníze od všech cestujících putovaly přes nás co by nic nechápající cizince, nakonec se vždy dostaly tam kam měly. Konstatujeme, že by tento systém placení by v Čechách nejspíš nefungoval. Vystupujeme v centru Vorkuty.

Centrum Vorkuty.

Vladimír Iljič Lenin tu má stále své místo. Rusové se symbolů dob minulých nevzdávají.

Zove se po něm i hlavní vorkutská třída procházející centrem.

Takhle vypadá život ve Vorkutě. Lidé v zimních bundách si užívají krátkého léta.

Centrum Vorkuty.

Centrum Vorkuty.