Je sobotní odpoledne, Radka peče štrůdl (mňam) a já se pokouším narvat hromadu věcí do jednoho jediného baťohu. Je to náročnější než obvykle, protože tentokrát je na pořadu dne zatím nejdelší, třítýdenní trek po horách kdesi severovýchodně od Kolína, prý na nějakém Urale. A sbalit bágl na tři neděle není žádná sranda. Do baťohu je nutné naskládat více jídla i více oblečení, což je práce spíše pro hydraulický lis, než pro člověka. S jídlem si starosti nedělám, beru osvědčené ovesné kaše, instantní rajské polívky, čokoládu, ochucené zahuštěné mléko v tubě, sušené meruňky a spoustu voňavých plátků vepřového masa, které se ještě několik dní nazpět nacházelo v sušičce na ovoce. Vážnější situace je s oblečením, neustále řeším, kolikery trenky a ponožky mám zabalit. Dvoje nebo troje? Nakonec vybírám troje, na každý týden jedny. Nejsem přece žádné prase. Dále přibaluju instantní nápoje "Pima" a samozřejmě malou petku 82% Tatranského čaje, to aby bylo v horách veselo.

Těsně před půlnocí nastupuju do vlaku, mám lůžko v trojmístném kupé spolu s Vaškem a Bohoušem, kteří jedou z Prahy. Ilča má lůžko kdesi o pár vagónů dál a Standa bude přistupovat až v Minsku.

Dnes nás čeká jízda přes Polsko a Bělorusko až do Minsku, kde nabereme Standu. Z okna toho moc k vidění není, krajina je jak placka plná smíšených porostů s převládající borovicí. Čas si krátíme popíjením čajů a piva, dělím se s ostatními o krabici plnou štrůdlu od Radky (mňam).

V noci přejíždíme bělorusko-ruskou hranici, kupodivu nás žádní celníci nebudí, zřejmě tu funguje celní unie. Po příjezdu do Moskvy se přesunujeme metrem na Jaroslavské nádraží, které je o čtyři stanice metra dál a odkud večer pojedeme na Ural. Vybereme zde ruble, uschováme batožinu a pofrčíme metrem na stanici Kolomenskaya za Faritem, Anniným otcem, od něhož máme všichni pozvání do Ruska (bez tohoto pozvání bychom nedostali víza). Zde na milici budeme přes dvě hodiny vyřizovat registraci, to znamená vyplnit v azbuce pěkně hnusnej formulář, což se nikomu nedaří napoprvé bez chyb. Odpoledne máme konečně čas na procházku městem, zprvu po Kolomenském parku, kde poobědváme šašlik v roubené hospůdce, potom po nábřeží řeky Moskvy a nakonec samozřejmě Rudé náměstí.

Dlouhá cesta rychle utíká, komentujeme čerstvé zážitky z Moskvy a když cestující okolo nás uslyší cizí jazyk ihned se začínají družit. Přisedají do našeho kupé a dopřávají nám tak několik hodin ruské konverzace zdarma. Vyptávají se na Českou republiku a vše co s ní souvisí.

Ráno přijíždíme do Inty. Jsme jen pár desítek km pod polárním kruhem a na počasí je to už sakra znát. Prší a teplota nepřekračuje 10°C. Standa v rumišti vedle nádražní budovy schovává své staré kanady, protože si v Moskvě koupil nové a nechce je s sebou táhnout. Při odjezdu si je zase prý vyzvedne. Stejným způsobem schovávám učebnici ruštiny, kterou jsem si vzal na čtení do vlaku.

Máme za sebou první noc ve stanu zde v Rusku. Pro všechny to byla zároveň i premiérová "bílá noc". Slunce sice zapadlo nachvilku za obzor, nadále však bylo světlo jako ve dne. Od teď více jak čtrnáct dní neuvidíme hvězdy.

Po probuzení se nám naskytuje úchvatný pohled k jihu. Mraky konečně odtáhly pryč a my se kocháme výhledem na vrcholky hor, včetně nejvyšší hory Uralu. Počasí je fantastické, nechalo by se jít jen v triku, nebýt těch krvežíznivých komářích bestií.