Zde zpravidla bývá započat můj čundr a ani dnes tomu nebude jinak. Sice nevím, kde se vlastně ten Ural nachází, ale zřejmě to nebude daleko, neboť se přestupuje jen jednou, a to v nějaké Moskvě. Stojím na druhém peróně a spolu se mnou nastupuje do rychlíku R409 "Vltava" ještě jeden člověk s bicyklem . Asi jede taky na výlet.

Bohouš, Ilča a Vašek v kupéčku během nezáživně pomalé jízdy poblíž Katowic. Pšonkům tu ještě nikdo nepostavil železniční koridor.

Odpoledne přijíždíme k polsko-běloruské hranici. Proběhne rychlá pasová kontrola a následně v Brestu zajíždíme do depa, kde nám obratně mění podvozky, abychom se mohli pohodlně a bez přesedání pohybovat dále na východ po širokorozchodných kolejích.

Kde nestačej hevery, přicházej na řadu svaly. Běloruský moloděc jednou rukou nadzvedává vagón a druhou přisunuje podvozky. Během popojíždění mezi nádražím a depem se nás zmocňují místní ženštiny s košíky a nabízejí cestujícím pivo a jídlo. Kupujeme od jedné pivo značky Bobrov /Бобров/ za 50 Kč (ano, skutečně korun českých!)

Ráno na Moskevském "Běloruském" nádraží. Vyzvedává si nás Standova známá Anna a dává nám instrukce ohledně registrace na milici.

Chrám Vasila Blaženého a Spasská věž v Kremlu. Je docela vedro, tak se jdeme schladit mezi studené zdi Vasilova chrámu. Bohouš a Standa mezitím vzali útokem největší moskevský armyshop "Splav", Kde kupujou kanady, trika a spoustu další výbavy, které nesmí postrádat žádný voják.

Vladimír Iljič zdrhl z mauzolea a agituje kolemjdoucí turisty.

Ještě nám zbylo trocha času, tak si jedeme prohlédnout Lomonosovu univerzitu, což je architektonicky celkem povedená megastavba z padesátých let.

Stanice metra Komsomolskaya u Jaroslavského nádraží. Kdo se umí pohybovat v pražském metru, to moskevské bude pro něj hračka. Sice je tu tuším 11 tras, nicméně systém všeho je tu téměř identický s Prahou. Zřejmě se vopičili.

Na Jaroslavském nádraží nás překvapuje příjemná hospůdka, kde se točí Staropramen a na zdi je velký obraz s nápisem "Žíznivý pozdrav z Poličky". Dáváme tu těsně před odjezdem pivo "Sibirskaja korona".

Večer je vlak připraven k odjezdu, má přes 20 vagónů a je to docela štreka dojít po nástupišti až k tomu našemu. Po nezbytné kontrole jízdenek a pasů se stěhujeme na naše lůžka v průchozích kupéčkách, kterým se říká plackarty. Lůžka jsou vždy jen dvě nad sebou, takže místa na výšku je habaděj, na spodním se dá i sedět. S délkou lůžek je to poněkud slabší, trpajzlíci jsou v pohodě, nám dlouhánům však nohy čuměj z okna.

Počáteční zděšení z uspořádání lůžek pominulo, rychle se zabydlujeme a postupně objevujeme i výhody ruských vagónů. Jednou z nich je samovar na chodbě, kde si každý může natočit horkou vodu na čaj nebo na polévku, popřípadě možnost koupit si kdykoliv za 12 rublů (asi 7 Kč) už hotový oslazený čaj.

Bohouš, Standa, Vašek a Ilča v kupéčku.

Ranní příjezd na nádraží do Inty. Samotné asi čtyřicetitisícové město je od nádraží vzdáleno 4 km.

Do města nás odváží tento gruzavik GAS-66, který ještě v Čechách zamluvil Standa. V Intě vyřizujeme nutné formality jako například bumážky potřebné pro vstup do národního parku Jugyd Va /Югыд Ва/. Pak konečně můžeme absolvovat několikahodinovou cestu do asi 100 kilometrů vzdálených hor.

Z nádraží do města vedla sice hrozná silnice, ale furt to byla silnice. To co vedlo do hor, vypadalo spíše jako tankodrom.

Pochmurná šedivá nálada. Šedivá obloha, šedivé budovy. Taková byla Inta /Инта/.

Během cesty po tankodromu se pokoušíme pozorovat okolní krajinu, ale je mlha a sychravo vidíme naprosto kulový. S naklepanými zadky odpoledne konečně přijíždíme k řece Kožim /Кожим/. Náklaďák vjíždí do koryta a pomalu se brodíme. V místě silného proudu náhle zastavujeme. Motor skučí, kola se protáčejí, pohneme se však jen trochu a ještě navíc bokem ve směru proudu. Máme z toho atrakci, dokud se ovšem nezačne skrz dřevěnou podlahu valit do auta voda.

Uklízíme z podlahy baťohy a řešíme, zda-li máme už pomalu balit foťáky, telefony a nějaké oblečení do igelitů. Nakonec díky vodě náklaďák nabírá na hmotnosti a prokluzující kola opět zaberou o dno a se slávou vyjíždíme na břeh.

Za řekou jsou už vidět hory, vrcholy jsou však v mracích. Večer přijíždíme na Zhelannaya /Желанная/ base, odkud dále pokračujeme po svých.

Zelannaya Base je shluk několika plechových domů, které slouží jako zázemí pro lidi těžící zde křemenné krystaly.

Jdeme kolem jezera Balbanty /Балбанты/, je kosa a z mraků neustále padá nějakej polozmrzlej bordel.

Dříve než stačíme promoknout naskrz, stavíme stany u jezera.

Každou chvíli brodíme potok. Je tu tolik vody, že není vůbec potřeba nějakou táhnou v baťohu na zádech.

Kráčíme údolím Balbaniyu /Болбанъю/ podél stejnojmenné řeky, Standa a Bohouš po levé straně, my ostatní po pravé.

Přiblížilo se poledne a pomýšlíme na oběd. Nacházíme se u jezera Maloe Balbany /Малое Балбанты/ a z protějšího břehu na nás kouká hladový vlk, který taktéž pomýšlí na oběd.

Náhle se na jezeře zjevila loď a v ní rybář.

Standa s ním pohotově vykomunikoval krátkou zápůjčku lodi a už k nám vesele vesluje. Postupně nás převáží na levý břeh.

Jsou zde čtyři sruby, které poskytují střechu nad hlavou místním rybářům. Po dobu oběda se tu zabydlujeme.

Bohouš opéká na grilu ze školní židle a roštu z ledničky rybu, kterou dostal od rybáře.

Útulný vnitřek chajdy. Lůžko s kožešinou a plakát s Natašou Koroljevovou /Наташа Королева/ na stěně.

Údolím se stále valí mraky a občas sprchne, takže nikam nespěcháme.

Krásná, nicméně drsná severská příroda.

Slunce nesměle vykukuje, proto opět nahazujem baťohy a čvachtáme blátem dále do hor.

Kličkujeme podmáčenou trávou a skáčeme přes potoky. Ilča zde nachází hliníkovou trubku, která jí spolu s klackem poslouží jako náhrada místo trekovek zapomenutých ve vlaku.

Několikadenní jaro a léto nachvilku vystřídalo dlouhou zimu a mráz.

Tam vzadu se tyčí vrchol nejvyšší hory Uralu - Gora Naroda /Гора Народа/.

Toť ona přiblíženě. Odsud vypadá celkem schůdně, jen rovná plochá placka lehce pocukrovaná čerstvým sněhem.

Posnídáme a vyrazíme vstříc ledovému království.

Standa fotí kytičky.

Pohled údolím Balbaniyu nazpět.

Pohled údolím Balbaniyu kupředu. Sejdeme k řece, přebrodíme ji a nastoupáme vpravo kolem ledovcových jezer pod goru Naroda.

Brod řeky byl díky kamenům snadný. Ilča se tak nemusela přezouvat do holinek a díky tomu si včas nevšimla, že ji jedna chybí.

Zatoulané vozítko, asi z nějakého místního úzkokolejného fanklubu "Uralskaja pripolárnaya daróga" aneb pozůstatky z těžby křemene.

Pojedeme nahoru pásákem?

Kytky tu kvetou jak o život. Musí to stihnout dříve než je opět zasype sníh.

Jsme na konci údolí Balbaniyu.

Hop a skok přes potok.

Opět jedna jarní.

Mlsáme ledovou vodu přímo z potoka.