<<
Začátek | <
Předchozí | Následující>
| Konec>
>Poslední pohled na Pietrosul.
Vlevo jezero Colibita a "dolní" louka, vpravo "horní" louka.
"Horní" louka, přes kterou za chvilku půjdeme.
Vrcholový kříž na Vf. Stracior (1963m).
Pohled k severu na vesničku Dornisoara, kde jsme započali putování v horách.
Na "horní" louce čekáme na Standu a Luďka, kteří se museli vrátit ze Stracioru zpět k báglům. Je tu prázdná salaš i s pramenem vody.
Pohled z "horní" louky na Vf. Stracior uprostřed a Vf. Bistriciorul vpravo.
Na "horní" louce jsou patrné zbytky mohutných zákopů z 1. světové války.
A toto je už naše salaš na "dolní" louce.
Přestože zde byly salaše tři, nám se prostě líbila tato.
A už se zabydlujeme.
Na kraji louky u cesty byl pramen, který se vléval do potoka tekoucího z hor. Takže můžeme vesele pít a vyvářet.
Salaš, která byla o něco výš, se nám už tak nelíbila.
Luděk před chatrčí.
Stavíme stany a pouštíme se do večeře. Protože je to náš poslední den mimo civilizaci, zřizujeme si někteří v potoce malou koupelnu. Sice teče jen studená voda, ale to nás netrápí.
Nad horama se honěj mraky a vypadá to, že tam chvílema i dost prší.
Pohled z naší "dolní" louky k horám. Vpravo je Vf. Bistriciorul.
Užíváme si poslední večer u ohně v objetí hor.
Ráno je poněkud šedivé. Se slunečným počasí je už asi konec.
Standa ve svém mikrostanu.
Z lesa se k nám přiřítilo stádo ovcí doprovázené početnou smečkou na první pohled dost ostrých psů.
Jakmile hafani zmerčili, že máme jídlo, přestali nás vyštěkávat a zvědavě pozorovali, co se bude dít.
Cinkající ovce a vrčící psi nenechali Luďánka dospinkat.
Následuje přehlídka hafanů.
Tenhle byl nejostřejší, očividně rváč.
Tuten chundeláč byl z počátku taky dost odměřený.
Štěně se s námi za kus tatranky skamarádilo jako první.
Bačové přišli o psy, teď byli naši.
Celý týden taháme pamlsky na zádech, abychom se pak o ně rozdělili s těmito mazlivými tvory.
Spokojenost, až mu jdou bubliny od tlamy.
Psíci tu s námi polehávaj, zatímco dva bačové musej sami kmitat aby uhlídali stádo ovcí.
Karpatská idylka.
Loučíme se s psisky a odcházíme z naší "dolní" louky směrem k jezeru Colibita.
Cestou se připojujeme ke stádu ovcí a koz, které jdou stejným směrem jako my.
První domy patřící k obci se stejným názvem jako má jezero.
Prostá, přesto krásná stavení.
Navštěvujeme první bar, který potkáváme.
Jsme u přítoku jezera.
Procházíme kolem nějakého kempu, kde je dost živo, hraje tu hudba a je zde neuvěřitelnej bordel.
Obcházíme jezero a obdivujeme zdejší venkov.
I takto může vypadat rumunský poštovní úřad.
Podél silnice (v poněkud nadneseném smyslu slova) roste spousta osik a pod nimi tolik křemenáčů, že to českej houbař snad v životě neviděl.
Ucaprtaní konečně docházíme k hrázi. Nechce se nám ani moc věřit, že jsme ještě včera byli tam někde úplně vzadu v nejvyšších partiích hor.
Po malém průzkumu se nasouváme do jedné místní restaurace, kde se cpeme jídlem tak jak je to nám podobné.
Pod restaurací je pět prťavých chatek přímo u břehu jezera, takže neváháme a hned si dvě najímáme. Jedna chatka vyjde na 9 Eur za noc.
Večer si jdem do jezera zaplavat.
Posléze se přemísťujeme do restaurace na večeři, kde se opět přežerem a vyzkoušíme i nějaký ten místní chlast. Dvě babky s mladíkem na fotce nezůstávaly v chlastání pozadu.
Luděk a jeho medvěd - Ursus, což bylo asi nejrozšířenější rumunské pivo.
Hned jak se ráno sbalíme, kráčíme po "silnici" směrem k hlavní silnici vedoucí do Vatry Dornei. Vaškovi se daří stopnout tranzita, který nás za pár lei bere ke křižovatce s hlavní silnicí u obce Muresenii Birgaulu.
Zde čekáme na autobusové zastávce na další vozidlo, které by nás hodilo až do Vatry.
<<
Začátek | <
Předchozí | Následující>
| Konec>
> | Úvodní stránka | Přidat komentář