Rumunsko 15.8. - 25.8.2009

Poslední pohled na Pietrosul.

Vlevo jezero Colibita a "dolní" louka, vpravo "horní" louka.

"Horní" louka, přes kterou za chvilku půjdeme.

Vrcholový kříž na Vf. Stracior (1963m).

Pohled k severu na vesničku Dornisoara, kde jsme započali putování v horách.

Na "horní" louce čekáme na Standu a Luďka, kteří se museli vrátit ze Stracioru zpět k báglům. Je tu prázdná salaš i s pramenem vody.

Pohled z "horní" louky na Vf. Stracior uprostřed a Vf. Bistriciorul vpravo.

Na "horní" louce jsou patrné zbytky mohutných zákopů z 1. světové války.

A toto je už naše salaš na "dolní" louce.

Přestože zde byly salaše tři, nám se prostě líbila tato.

A už se zabydlujeme.

Na kraji louky u cesty byl pramen, který se vléval do potoka tekoucího z hor. Takže můžeme vesele pít a vyvářet.

Salaš, která byla o něco výš, se nám už tak nelíbila.

Luděk před chatrčí.

Stavíme stany a pouštíme se do večeře. Protože je to náš poslední den mimo civilizaci, zřizujeme si někteří v potoce malou koupelnu. Sice teče jen studená voda, ale to nás netrápí.

Nad horama se honěj mraky a vypadá to, že tam chvílema i dost prší.

Pohled z naší "dolní" louky k horám. Vpravo je Vf. Bistriciorul.

Užíváme si poslední večer u ohně v objetí hor.

Ráno je poněkud šedivé. Se slunečným počasí je už asi konec.

Standa ve svém mikrostanu.

Z lesa se k nám přiřítilo stádo ovcí doprovázené početnou smečkou na první pohled dost ostrých psů.

Jakmile hafani zmerčili, že máme jídlo, přestali nás vyštěkávat a zvědavě pozorovali, co se bude dít.

Cinkající ovce a vrčící psi nenechali Luďánka dospinkat.

Následuje přehlídka hafanů.

Tenhle byl nejostřejší, očividně rváč.

Tuten chundeláč byl z počátku taky dost odměřený.

Štěně se s námi za kus tatranky skamarádilo jako první.

Bačové přišli o psy, teď byli naši.

Celý týden taháme pamlsky na zádech, abychom se pak o ně rozdělili s těmito mazlivými tvory.

Spokojenost, až mu jdou bubliny od tlamy.

Psíci tu s námi polehávaj, zatímco dva bačové musej sami kmitat aby uhlídali stádo ovcí.

Karpatská idylka.

Loučíme se s psisky a odcházíme z naší "dolní" louky směrem k jezeru Colibita.

Cestou se připojujeme ke stádu ovcí a koz, které jdou stejným směrem jako my.

První domy patřící k obci se stejným názvem jako má jezero.

Prostá, přesto krásná stavení.

Navštěvujeme první bar, který potkáváme.

Jsme u přítoku jezera.

Procházíme kolem nějakého kempu, kde je dost živo, hraje tu hudba a je zde neuvěřitelnej bordel.

Obcházíme jezero a obdivujeme zdejší venkov.

I takto může vypadat rumunský poštovní úřad.

Podél silnice (v poněkud nadneseném smyslu slova) roste spousta osik a pod nimi tolik křemenáčů, že to českej houbař snad v životě neviděl.

Ucaprtaní konečně docházíme k hrázi. Nechce se nám ani moc věřit, že jsme ještě včera byli tam někde úplně vzadu v nejvyšších partiích hor.

Po malém průzkumu se nasouváme do jedné místní restaurace, kde se cpeme jídlem tak jak je to nám podobné.

Pod restaurací je pět prťavých chatek přímo u břehu jezera, takže neváháme a hned si dvě najímáme. Jedna chatka vyjde na 9 Eur za noc.

Večer si jdem do jezera zaplavat.

Posléze se přemísťujeme do restaurace na večeři, kde se opět přežerem a vyzkoušíme i nějaký ten místní chlast. Dvě babky s mladíkem na fotce nezůstávaly v chlastání pozadu.

Luděk a jeho medvěd - Ursus, což bylo asi nejrozšířenější rumunské pivo.

Hned jak se ráno sbalíme, kráčíme po "silnici" směrem k hlavní silnici vedoucí do Vatry Dornei. Vaškovi se daří stopnout tranzita, který nás za pár lei bere ke křižovatce s hlavní silnicí u obce Muresenii Birgaulu.

Zde čekáme na autobusové zastávce na další vozidlo, které by nás hodilo až do Vatry.