V noci opět sprchlo a počasí tak nějak vypadalo pořád nejistě, nicméně touha jít zase do hor převládla nad chmurnejma myšlenkama. Arwenka měla zlé tušení, že nás to v horách pěkně spláchne a chtěla utéct na sever do Makedonie. Sbalili jsme stany a vyrazili pěšmo z Kastraki přes Kalampaku, přes řeku Pinios do obce Diava a asi kilometr převýšení do horské vesničky Koromilia na hřbetu Koziakasu, což je souběžná část pohoří Pindos. Cestou nás zdržela jedna přeháňka, jinak k nám počasí bylo celkem milosrdné.

V noci zase spadlo pár kapek, ráno však bylo krásně a proto všichni zvesela vykročili po mezinárodní turistické stezce označené jako E4. Cesta byla málo prošláplá a místy se ztrácela. V hustém smrkovém lese místo značek visely semtam nějaké žluté špagáty, sporadicky se někde na kameni objevil žlutočerný pruh. Nepříjemnou sportovní vložkou byly popadané stromy, které jsme museli přelézat či složitě obcházet. Máša každou chvíli oznamoval aktuální nadmořskou výšku z displeje své GPSky. Někdy v půlce cesty na vrchol této části hřebene jsme poobědvali a trochu s obavou pozorovali přicházející mraky. Těsně pod vrcholem, který měl něco kolem 1600 m.n.m. se Mášovi povedlo vyplašit méďu, který se schovával v asi 20m vzdálené prohlubni mezi ostrými výběžky skal. Míša to vzal nesportovně a zbaběle zdrhnul, aniž by ho stačil Máša vyfotit.

Ještě jsme ani nestačili opéct všechny salámky a klobásky, když tu se z těžkých mraků valících se z východní části hřebene spustil prudký liják. Rychle jsme naskákali do stanů a do spacáků a tiše a bezmocně pozorujeme světelnou a zvukovou show, kterou nám seslalo samo nebe. Počítáme vteřiny uplynuvší mezi zábleskem a hromem, většinu noci napočítáváme hodnotu okolo třech sekund. Jednou se ovšem blesk splet a sjel někde těsně vedle našeho paloučku. Protože bouřka nepolevovala, nejrozumnější věcí bylo strčit hlavu pod spacák a snažit se usnout, což se Hexovi ani Arwence nezadařilo, páč se jim někudy dostávala voda do stanu. V noci bylo občas slyšet nějaké fuňení, to možná méďa překonal strach a hledal, kam by se schoval do sucha. Ráno bylo pořád zataženo a Arwenka s Hexem sušili sebe a spacáky nad ohněm.

Místní nám pomohli zavolat taxíka. Při odjezdu z Glykomilie už naplno pršelo. Večer jsme se opět zabydleli v autokempu Vrachos v Kastraki. Ráno zkoušíme projít ještě pár míst v Kalampace, které jsou prosty turistického ruchu a nacházíme pozůstatky starých klášterů a lidských obydlí. Kolem poledne balíme stany, opět začíná pršet. Prcháme v dešti na nádraží na vlak do Litochora, což je město na úpatí pohoří Olymp a při pobřeží Egejského moře.

Obloha u moře nebyla zrovna azurová, ale na druhou stranu aspoň nepršelo. Vyrazili jsme podél pobřeží směrem na jih, ale hned po pár kilometrech vylezlo slunce, což motivovalo k válení se na lehátku u vody. Voda byla ještě studená, ani teplota vzduchu nepřesahovala dvacítku, přesto jsme si šli někteří nachvilku zaplavat.

Večer přijel do kempu osmimístný WV Transporter, patřící partě odněkud ze Žďáru nad Sázavou. U našeho oblíbeného stánku probírali podrobnosti spojené s jejich plánovaným výstupem na Mytikas (2917 m.n.m., nejvyšší horu pohoří Olymp, vzdálenou asi 30km od kempu. Chtěli vyrazit autem ještě za tmy ve tři hodiny ráno z kempu k parkovišti Prionia pod Olympem ve výšce 1100m.n.m. a odtud ještě v dopoledních hodinách zdolat Mytikas, který bývá odpoledne nekompromisně zahalen v mracích. A protože chtěli jet jen ve čtyřech (jak říkali bez bábovek), nabídli nám odvoz k parkovišti. Ráno ve třičvrtě na tři vstáváme, ale nakonec jedem jen s Mášou ve dvou, Hex a Arwen si to nějak nechali rozležet v hlavě a zůstali v kempu.