<<
Začátek | <
Předchozí | Následující>
| Konec>
>Klášter Ypapantis.
Spíš tu potkáte želvu než turistu.
Odvážná architektura.
Černobílé ovce v barevné krajině za Meteorou.
Skály Meteory nachvilku osvícené zapadajícím sluncem.
Klášter Roussanou. Obtížně fotografovatelný díky silnici zpravidla plné autobusů a aut turistů.
Skála s malým oknem, ve kterém horolezci sušej prádlo.
V restauraci uvnitř kempu se cpeme grilovaným masem. Porce pro dva lidi vyjde na 13 Eypo.
V noci opět sprchlo a počasí tak nějak vypadalo pořád nejistě, nicméně touha jít zase do hor převládla nad chmurnejma myšlenkama. Arwenka měla zlé tušení, že nás to v horách pěkně spláchne a chtěla utéct na sever do Makedonie. Sbalili jsme stany a vyrazili pěšmo z Kastraki přes Kalampaku, přes řeku Pinios do obce Diava a asi kilometr převýšení do horské vesničky Koromilia na hřbetu Koziakasu, což je souběžná část pohoří Pindos. Cestou nás zdržela jedna přeháňka, jinak k nám počasí bylo celkem milosrdné.
Pohoří Koziakas tvoří ostrý a rovný vápencový hřeben s výškou 1600 m. na severu u Kalampaky a 1900 m. na jihu u města Pyli. Zatímco hlavní hřeben Pindosu byl stále v mracích, Kozí hřbety (jak jsme si je lidově pojmenovali) byly po oba dny dobře vidět i během deště. Na fotce je patrná horská vesnička Koromilia ve výšce 1100 m.n.m.
Při drápání se klikatou silničkou nahoru za zády vidíme Kalampaku a Meteoru.
Duha nad Meteorou.
Těžké mraky nacucané vodou se táhnou od Pindosu.
Horská vesnička Koromilia - podle očekávání v tuto dobu ještě neobydlená.
Za vesnicí byl krásný travnatý plácek, místním sloužící asi jako hřiště. Poblíž bylo pítko s vodou, takže jsme na nic nečekali a rychle se tu zabydleli. Před setměním stíháme ještě opíct salám.
V noci zase spadlo pár kapek, ráno však bylo krásně a proto všichni zvesela vykročili po mezinárodní turistické stezce označené jako E4. Cesta byla málo prošláplá a místy se ztrácela. V hustém smrkovém lese místo značek visely semtam nějaké žluté špagáty, sporadicky se někde na kameni objevil žlutočerný pruh. Nepříjemnou sportovní vložkou byly popadané stromy, které jsme museli přelézat či složitě obcházet. Máša každou chvíli oznamoval aktuální nadmořskou výšku z displeje své GPSky. Někdy v půlce cesty na vrchol této části hřebene jsme poobědvali a trochu s obavou pozorovali přicházející mraky. Těsně pod vrcholem, který měl něco kolem 1600 m.n.m. se Mášovi povedlo vyplašit méďu, který se schovával v asi 20m vzdálené prohlubni mezi ostrými výběžky skal. Míša to vzal nesportovně a zbaběle zdrhnul, aniž by ho stačil Máša vyfotit.
Slunečné ráno jakoby chtělo slíbit, že dnes bude konečně krásné počasí.
Zasněžené vrcholky centrální části jižního Pindosu.
Jedna z mála chvil, kdy se nejvyšší vrcholy neschovávaly za mraky.
Ostrý vápencový "Kozí hřbet" Kozikias. Jeho vrcholky jsou díky malé nadmořské výšce prosty mraků. Tedy alespoň prozatím.
Část Pindosu s vrcholem Trigia 2204 m.n.m. V popředí je vidět vesnice Kalogriani.
Hřeben mezi Trigiou a vesnicí Neraidahori. Jižně od tohoto hřebenu vede silnice, kde jsme započali putování po řeckých horách.
Pokračujeme hřebenovou stezkou směrem, kam zdrhl méďa.
Řecká horská divoká květena.
Mraky se nenápadně sesouvaj dolů, zachvilku mizí nejvyšší vrcholy v mlze.
V jednom místě nás překvapilo krupobití, naštěstí se to obešlo bez blesků.
Na kameni je patrná turistická značka v podobě žlutého a černého pruhu.
Protože byl hřeben dosti skalnatý, vedla cesta krkolomě chvilku nahoru, chvilku dolů, což v prudkým svahu plným kamení nebyl vůbec žádnej med.
K večeru se nalézáme na malém rovném plácku kdesi západně pod hřebenem. Mraky okupujou spíše východní část hřebene, tudíž v klidu stavíme stany, rozděláváme oheň a opékáme opět nějakou tu uzeninu.
Pohoda, salámek a klid (před bouří)
Ještě jsme ani nestačili opéct všechny salámky a klobásky, když tu se z těžkých mraků valících se z východní části hřebene spustil prudký liják. Rychle jsme naskákali do stanů a do spacáků a tiše a bezmocně pozorujeme světelnou a zvukovou show, kterou nám seslalo samo nebe. Počítáme vteřiny uplynuvší mezi zábleskem a hromem, většinu noci napočítáváme hodnotu okolo třech sekund. Jednou se ovšem blesk splet a sjel někde těsně vedle našeho paloučku. Protože bouřka nepolevovala, nejrozumnější věcí bylo strčit hlavu pod spacák a snažit se usnout, což se Hexovi ani Arwence nezadařilo, páč se jim někudy dostávala voda do stanu. V noci bylo občas slyšet nějaké fuňení, to možná méďa překonal strach a hledal, kam by se schoval do sucha. Ráno bylo pořád zataženo a Arwenka s Hexem sušili sebe a spacáky nad ohněm.
Pohled ze hřebene směrem k západu, celý Pindos je zahalen v mracích.
Vodopád říčky, která zásobuje pitnou vodou vesnici Glykomilia někde hluboko pod námi.
Opět sestupujeme po brutálně vedené mezinárodní E4, směrem k vesnici Glykomilia (asi 700 m.n.m.). Kocháme se krásnými výhledy do okolí, za námi však zase boptnaj mraky a vůbec to dneska nevypadá s počasím dobře. V tuto chvíli ještě stále doufáme, že budeme pokračovat dál přes Koziakas až na jih k městu Pyli.
Když slunce nachvilku nesměle vystrčilo své ultrafialové paprsky, zrak upoutával velký kontrast mezi čerstvou jarní zelení a nasvíceným bílým vápencem.
Koryto na vodu se v dobách nedávno minulých staralo o dostatek horské pitné vody pro vesnici. Dneska byly všude natahané hadice.
V Glykomilii byly hned dvě taverničky vedle sebe,…
...tak jsme poseděli a řešili co dál. A protože mraky začly těžce hrozit deštěm, rozhodujem se pro únik zpátky do Kalampaky.
Místní kostel.
Místní nám pomohli zavolat taxíka. Při odjezdu z Glykomilie už naplno pršelo. Večer jsme se opět zabydleli v autokempu Vrachos v Kastraki. Ráno zkoušíme projít ještě pár míst v Kalampace, které jsou prosty turistického ruchu a nacházíme pozůstatky starých klášterů a lidských obydlí. Kolem poledne balíme stany, opět začíná pršet. Prcháme v dešti na nádraží na vlak do Litochora, což je město na úpatí pohoří Olymp a při pobřeží Egejského moře.
Pozůstatky středověkých obydlí, z dob, kdy se místní Řekové schovávali před tureckým vetřelcem.
Dřevěná torza starých poustevnických sídel.
V autokempu Olympos u Litochora se Máša vítá s dvojicí štěňat.
Jsou roztomilá, pokud zrovna spěj a nekradou někomu boty či tašku s jídlem nebo si v časných ranních hodinách nehrajou s prázdnou plechovkou tak, že to dělá rámus po celém kempu.
Obloha u moře nebyla zrovna azurová, ale na druhou stranu aspoň nepršelo. Vyrazili jsme podél pobřeží směrem na jih, ale hned po pár kilometrech vylezlo slunce, což motivovalo k válení se na lehátku u vody. Voda byla ještě studená, ani teplota vzduchu nepřesahovala dvacítku, přesto jsme si šli někteří nachvilku zaplavat.
Při procházce mezi kempem a Litochorem by nejeden člověk dostal chuť na vepřové maso na olivách.
Oblíbili jsme si stánek vedle kempu, kam jsme chodili každý večer na pivo a řeckou (nádražáckou) specialitu souvlaki.
Souvlaki je maso grilované na jehle, zabalené do pitachleba a zasypané rajčaty, cibulí a hranolkama. Celé to stálo jen dva euráky a bylo to moc dobrý.
Večer přijel do kempu osmimístný WV Transporter, patřící partě odněkud ze Žďáru nad Sázavou. U našeho oblíbeného stánku probírali podrobnosti spojené s jejich plánovaným výstupem na Mytikas (2917 m.n.m., nejvyšší horu pohoří Olymp, vzdálenou asi 30km od kempu. Chtěli vyrazit autem ještě za tmy ve tři hodiny ráno z kempu k parkovišti Prionia pod Olympem ve výšce 1100m.n.m. a odtud ještě v dopoledních hodinách zdolat Mytikas, který bývá odpoledne nekompromisně zahalen v mracích. A protože chtěli jet jen ve čtyřech (jak říkali bez bábovek), nabídli nám odvoz k parkovišti. Ráno ve třičvrtě na tři vstáváme, ale nakonec jedem jen s Mášou ve dvou, Hex a Arwen si to nějak nechali rozležet v hlavě a zůstali v kempu.
Za rozbřesku přicházíme k horské chatě Refuge A ve výšce 2100 m.n.m. Není tu ani živáčka, to v sezóně tu prý obsluha vybírá peníze třeba i jen za posezení u chaty.
Maníci ze Žďáru lezou na hřeben pod Mytikasem. Nad chatou je stále spousta sněhu a počasí nevypadá příliš růžově.
S Mášou popolejzáme trochu výš, co nám strach dovolí, dokud se jeho GPSka nezasekne někde u hodnoty 2300 m.n.m. Koukáme směrem k moři, na jehož hladině se odráží několik paprsků prolejzající skrz zamračenou oblohu.
Chata Refuge A při pohledu ze svahu.
Tam někde je vrchol Mytikas.
Partě z Vysočiny se nakonec díky mrakům a nebezpečným lavinovým polím výstup až na vrchol nezdařil a vrátili se zpět.
S prvními slunečními paprsky dopadajícími na ledové svahy se začly vytvářet těžká oblaka.
<<
Začátek | <
Předchozí | Následující>
| Konec>
> | Úvodní stránka | Přidat komentář