Hex, Máša a Arwen po příjezdu do Soluně.

Procházka deštivou Soluní, z nádraží k přístavu a zpět.

To málo historických památek, které v Soluni zbylo, je obestavěno vysokými budovami, takže najít některou z nich není vůbec snadný.

V ulicích si vesele dozrávaj citrusy přestože je tu horší počasí než v Čechách. Stále prší a teplota jen okolo 13°C.

Nic se nezměnilo ani po příjezdu vlakem do Trikaly. Když zjistíme, že v neděli už žádný bus do hor nejede, přemejšlíme, kam se v tom dešti na noc uklidíme. Nakonec zaplouváme do nonstop internetové kavárny, kde se Máša s Arwenkou pokoušej z netu vydolovat nějakou dobrou předpověď počasí.

Sem nás v pondělí ráno zavez autobus z Trikaly - obec Neraidohori. Do Neraidy jsme chtěli a do hor taky. Jenže tahle obec je od hlavního hřebene Pindosu vzdálená asi 20km.

Pomalu jsme si uvědomovali svůj omyl s Neraidou a s horama, nicméně šli jsme dál do kopce po silnici. Kolem projelo v průměru jen jedno auto za hodinu, takže jsme se mohli celkem nerušeně kochat krásami zdejší téměř neposkvrněné přírody.

Kolem oběda zastavujem u monastiru Agia Paraskeyi poblíž obce Pyrra /1300m.n.m./. Monastir je ve velmi pěkném stavu, přístupný, s pěknou výzdobou, ale není tu ani živáčka, krom samoobslužného stáda hovězího dobytka a jednoho psa. Kravičky pily vodu ze stejného pítka, kde jsme si brali vodu na vaření, takže špatná asi nebude.

Za monastirem je krásná vyhlídka ze srázu nad obcí Pyrra, mraky nachvilku ustupujou, takže je na co se dívat.

Krávy i telátka tu jsou nebojácné, foťáky si tu přijdou na své, obzvlášť Mášova zrcadlovka.

Mraky postupně mizej a začínaj se vynořovat první vyšší a zasněžené vrcholky pohoří Pindos.

Pohled údolím řeky Kamnaitikos k vesnici Drosohori a dál k zasněženému a zataženému Pindosu.

Vesnička Desi. Už z dálky byl vidět na jednom z baráků nápis Taverna, těšili jsme se na Gyros nebo jiné řecké speciality.

Problém však spočíval v tom, že Desi, ale i ostatní vesnice v těchto končinách byly liduprázdné. Řekům zřejmě ještě nezačla sezóna a jejich letní rezidence byly opuštěné.

Platan u zdejšího kostela musel pamatovat snad i zašlou Byzantskou slávu.

Nejvyšší hřeben Pindosu je stále nehorázně daleko a co hůř, je furt schován v mracích.

Přespáváme na plácku nedaleko silnice.

Máša si dopřává chutnou krmi i v polních podmínkách, ostatní se spokojujou s instantním svinstvem.

Arwen a Hex tiše pozorujou Mášovo kulinářské umění, louka příjemně voněla do zlatova osmahnutou cibulkou.

Horská silnice se klikatí stejně jako řeka Acheloos hluboko pod námi. Občas kolem nás projel sněžný pluh a odhazoval čerstvě napadané kameny ze silnice.

Za zatáčkou nedaleko obce Gardiki se objevil monastir Agios Nikolaos.

Čerstvě zrekonstruovaný kostelík byl odvážně umístěn pod obrovským skalním převisem v poměrně drobivém masívu, z něhož každou chvíli odpadávaly nějaké kameny.

Skálu zdobila spousta "svatých" obrázků a rytin.

Před vchodem byla plechová skříň s otvorem na peníze. Skříň však nebyla zamčená a uvnitř byla nádoba plná mincí, v Čechách jev naprosto nevídaný a hlavně nemožný.

Před obcí Gardiki se oblaha opět zatáhla a spustily se provazy deště. Útočištěm nám byla tato provizorní stříška nějakého místního bači. Popíjíme chlast a zkoušíme stopovat. Jedno auto skutečně zastavuje, naneštěstí pro nás z něho vystupuje místní bača a auto jede dál. Čekání na další vůz si zpestřujeme pozorováním bači, jak v dešti nahání kravky do ohrady.

Jedno auto přece jen zastavilo, malé terénní Suzuki mělo namířeno jen ke křižovatce u obce Polythea. Protože bychom se do auta všichni nevešli, jeli jsme jen my dva Petrové, Hex s Arwenkou čekali na další. U Polythey jsme si ustlali na terase nějakého rozestavěného osamoceného domu, kde jsme sice byli schováni před přímým deštěm, nicméně voda tekoucí ze střechy se vesele rozstřikovala až ke spacákům.

Čekání na stop si zkracujeme hraním prší, Máša se jde občas sklouznout na nedalekou skluzavku pro děti.

Půlhodinka strachu na horských silnicích v tomto Nissanu je téměř za námi. Albánec si během cesty uďál pár pracovních desetiminutových přestávek, tak je využíváme k rozdejchávání. Ve městě Pyli si Máša stíhá dávat i kafe.

V Trikale u nádraží se s Albáncem loučíme a v duchu mu děkujem, že někde u silnice nepřibyly další pomníky, kterých je tam už beztak dost. Za hodinu nám jede vlak do Kalampaky.

Na nádraží v Kalampace už na nás čekaj Hex a Arwen a jdem se za dvacet éček na osobu ubytovat do privátu.

Vyrážíme na prohlídku Meteory, což je oblast klášterů postavených ve středověku na vysokých skalních věžích.

Dřív se lezlo do klášterů krkolomě po lanech a po žebřících, dnes ke všem vedou silnice a do skály vytesané schody.

Klášter Agia Trias.

Sousední Agios Stephanos.

Vrcholky skal převyšují Kalampaku o 400 až 500 metrů.

Město Kalampaka (někde se píše Kalambaka) při zapadajícím slunci. Dnešek je byl jediným a na dlouho posledním dnem, kdy nepršelo.

Ranní trh. Všude samé stánky se zeleninou a mezi nima jako pěst na oko jeden šikmookej maník prodával asijskou pestrobarevnou elektroniku a textil.

Autokemp Vrachos v obci Kastraki. Za čtyři lidi a dva stany chtěli dohromady 28 Eur za noc, tak jsme se sem nastěhovali. Nová a čistá umývárka a hajzlíky na takové úrovni, o které si mohou turisti v Čechách nechat jen zdát.

Typickej řeckej dům v obci Kastraki.

Klášter Varlaam. Ze skály v jeho sousedství je krásný výhled na celou oblast Meteory a téměř všechny jeho kláštery.

Klášter Varlaam a postupující šedé oblaky.

Nad řeckou vlajkou se opět stahují temná mračna.

Ještě jednou Klášter Varlaam a skály okolo něj.

Do všech klášterů bylo jednotné vstupné 2 éčka. V některých z nich nebylo k vidění nic zajímavého, avšak v klášteře Metamorphosis stála prohlídka za to. Rozlohou je největší a má nejpestřejší a nejobsáhlejší expozici.

Kláštery byly v 60. a v 70. letech značně zchátralé, v dnešní době vypadaj téměř jako novostavby. Jen staré malby na zdech napovídaj, že tu stojej už od ranného středověku.

Vnitřek klášteru.

Klášter Metamorphosis.

Okolí klášteru.

Opět jev pro středoevropana těžko pochopitelný, mince volně dostupné v dosahu turistů.

Nebyli jsme líní a došli jsme i do té části Meteory, do které nevedou žádné asfatky.