Původně mělo jet do Řecka asi šest lidí, ale známe jak to chodívá, nakonec se jelo do hor jen ve čtyřech. Plzeňáci Arwen, Hex a Máša přijeli v pátek večer 24. dubna do Kolína, kde přechrápli a brzo ráno jsme všichni na kolínským nádraží nastoupili do mezinárodního rychlíku Avala, který nově oproti loňsku nejezdí do Bělehradu až z Budapešti, ale už z Prahy. Po celodenní jízdě přes děsně nudnou Panonskou nížinu a přes ještě nudnější severní Srbsko jsme večer přistáli jen s dvacetiminutovým zpožděním v Bělěhradě. Nočním Hellas expresem pak přes jižní Srbsko a Makedonii až do Soluně (Thessaloniki), kam jsme přijeli s asi tříhodinovým zpožděním v neděli po poledni 26. dubna. Počasí bylo typicky neřecké, čili na obloze šedivo a na zemi mokro. Odpoledne vyrážíme vlakem do Trikaly, což je padesátitisícové město na úpatí hor, kde chceme začít letošní courání po Řecku.

Brzy ráno po páté hodině padáme z netové kavárny na stanoviště autobusů. Chcem se dostat do horské vesnice Neraida ležící u průsmyku v pohoří Pindos. Za deset minut přijíždí autobus a ještě za tmy vyrážíme z Trikaly přes město Pyli směrem k horám. Už téměř neprší ale díky tmě a mrakům stejně nic nevidíme, jen podle skučení motoru autobusu tušíme, že nadmořská výška pozvolna stoupá.

V noci začlo zase pršet a přestalo až někdy kolem poledne. Alespoň jsme dorovnali spánkocý deficit z předchozí noci v Trikale. Po obědě nachvilku i vykouklo slunce a trochu usušilo stany, dokonce vypadalo, že konečně bude i hezky, ale chyba lávky…

Ještě večer, než jsme zalezli do spacáku, přišla SMS od Arwen, že se jim povedlo stopnout auto jedoucí až do Trikaly, kde chytili právě odjíždějící vlak do Kalampaky, kde přespěj v privatu. Ráno kolem nás projela tři auta v krátké době a správným směrem na Kalampaku, takže jsme si ďáli planou naději, že do půlhodiny odsud určitě vypadnem. Opět chyba lávky. Vylézáme ze spacáků, zabalíme a jdem stopovat. Bohužel, všechna auta jedou buď plně obsazená nebo blbým směrem. Po pár hodinách zastavuje nějakej děda, něco nesrozumytelnýho blekotá v řečtině a otvírá kufr u auta. Už mu tam chcem naložit bágly, když tu děda vytahuje z kufru holínky a jde na ryby. Kolem poledne se na nás usmívá štěstí, zastavuje maník s golfem a odváží nás po silnici zpátky směrem na Trikalu, po pár km zastavuje u jiného auta, něco domlouvá s řidičem a naznačuje, že si máme přesednout, že nás odveze až do Trikaly. Auto je značky Nissan Sunny a řidič veselej Albánec, zřejmě bejvalej závodník. Na vlastní kůži se přesvědčujeme, že po řeckých silnicích jezděj nejhorší řidiči z celý Evropy. Tachometr mu sice nefungoval, ale ručička otáčkoměru pohybující se nejčastěji mezi hodnotami 4000 až 5000 jasně naznačovala, že Albánec není žádnej vajíčkář v rádiovce. Všiml si našeho zděšení a neustále nás uklidňoval slovy "Don´t worry.." a taky že prý jezdí po týhle silnici "every day, one year.."

Byli jsme ubytováni v Totti rooms v centru Kalampaky. Cena místních hotelů a privátů se pohybuje mezi 40 až 80 Eury, takže cena pro našince 20 Euro za osobu/noc sice ne nízká, ale jinak docela příznivá. Hex s Arwen tu měli za sebou už jednu noc. Ráno jsme na trhu nakoupili nějaké jídlo, hlavně nezbytnou Coca colu a rajčata, nějakej chleba a banány a taky kousek výborný pizzy. Po té jsme se rozloučili s Tottisem a šli hledat cenově přijatelnější autocamp v nedaleké obci Kastraki.