Zakarpatská Ukrajina 6.9. - 13.9.2008 
Účastníci:
Trasa:
Rachov - Luhy - Pop Ivan Černohorský - Hoverla - Kvasy - Rachov - Chust - Čop - UžhorodZobrazeny fotky: 1-50 z celkem 141
<<Začátek | <Předchozí | Následující> | Konec>>1. den
Regabusem z Čech do Rachova.
Regabus je autobus společnosti Rega, která se specializuje na osobní přepravu mezi Českou republikou a Ukrajinou, v našem případě na trase Praha, Brno, Prostějov, Olomouc, Užhorod, Mukačevo, Iršava, Chust, Tjačiv a Rachiv (Rachov). Plzeňáci Arwen a Hex vyjeli vlakem do Prahy už někdy kolem poledne, Regabus s nimi vyrazil ku Brnu ve 14 hodin a v Olomouci byl díky zácpě v Brně až někdy kolem 19. hodiny. Zde přistoupili Jirka a Petr. Ještě před nastoupením do busu jsme byli upozorněni dámou ze společnosti Rega, že na slovensko-ukrajinských hranicích po nás bude pravděpodobně požadován jakýsi poplatek v hodnotě 100Kč na osobu, který měl údajně urychlit průjezd celnicí. V sobotu ráno okolo 4. hodiny jsme již projížděli obcí Vyšné Německé a směsice českých a ukrajinských cestujících v buse se počala připravovat na pasovou kontrolu. Zatímco na slovenské straně proběhlo vše bez zbytečného zdržení, ukrajinští celníci nikterak nespěchali s odbavením. Lehce arogantní celnice si vychutnávala hlavně pasažéry s českým pasem, kteří vyplnili dvojjazyčné (azbukou ukrajinsky a latinkou anglicky) vstupní karty právě na základě anglicky psaných informací. Pravděpodobně díky nesprávnému překladu z ukrajinštiny do angličtiny na kartě nazvala celnice většinu čechů jakožto něgramotnyj naród. A jelikož blbcům a celníkům se neodporuje, nechali jsme se odbýt, zaplatili jsme řidičovi oněch 100Kč poplatku za "hladký" průjezd hranic a v 5 hodin jsme již za svítání stáli na autobusovém nádraží v Užhorodu. Cestou jsme stavěli ještě ve 4 dalších městech, než jsme po 10. hodině dorazili po rozbité silnici lemovanou náhrobky, spíš by se hodilo použít slovo tankodrom, do Rachova. Rachov je město s asi 15 000 obyvateli a je branou do ukrajinské části karpatského oblouku táhnoucího se ze Slovenska až do Rumunska. Před Rachovem u vesnice Dilove jsme nachvilku zastavili, abychom si prohlédli a vyfotili jeden z mnoha geografických středů Evropy. V centru Rachova jsme se na pár hodin nastěhovali do jedné místní restaurace, podle sochy stojící opodál námi nazvanou "U rudoarmějce". Následovaly ochutnávky jídel i nápojů, především nejrozšířenějšího piva Oboloň. Docela dobré jídlo, jehož název se mi nevybavuje, vypadalo jak masová kapsa plněná sýrem, kusem klobásy a to celé obalené ve vajíčku na způsob řízku s hranolkama a přišlo nás po přepočtu na nějakých 80 Kč. Odpoledne jsme ještě na místní tržnici směnili nějaká eura za hřivny a taxíkem za 60 Kč na osobu jsme se dodrncali po rozbité cestě do obce Luhy, odkud jsme chtěli jít pěšmo do hor. To by se nám ale nesměla do cesty přimotat hospůdka, kde se střídala vodka s pivem a Jirka, který nevěděl, kdy přestat, se začal družit s místními, což znamenalo katastrofu jak pro jeho tělo nezvládající přísun nadměrného množství alkoholu, tak i pro jeho peněženku, protože přestal rozlišovat mezi hřivnou a dolarem, což poněkud rozčarován zjistil až večer, kdy přišel trochu k sobě.
Fotka č. 1
Pohled z okna autobusu na novostavby u města Chust. Čekáme kvůli blikajícímu výstražnému zařízení, že přes silnici pojede vlak. Děda sedící u silnice však párkrát mávne rukou jakože v pohodě, načež řidič busu šlape na plyn a koleje přes výstražná světla přejíždíme.
Fotka č. 2
Pravoslavný kostel v centru Rachova (Rachiv, Rakhiv).
Fotka č. 3
Hospoda v obci Luhy. Družný a mírně připitý Jirka přestává při placení rozlišovat hřivny a dolary se slovy "éto charašó". Až večer zjistí, že je lehčí o padesát dolarů.
Fotka č. 4
Co se týče map, nikterak dobře jsme vybaveni nebyli, nejpodrobnější mapa byla bohužel zároveň i nejstarší (z roku 1933) a ještě na ní byla patrná hranice mezi Československem a Polskem. Díky těmto mapovým nedostatkům a absenci jakéhokoliv značení na cestách jsme první dva dny v podstatě jen bloudili z údolí do údolí a vlastně jsme vůbec netušili, kudy jít. Chtěli jsme na hřeben nastoupat někde jižně pod vrcholem Černá hora (Pop Ivan), nakonec jsme se po dvou dnech dostali někam do údolí říčky Brebeněskul.
Fotka č. 5
Vodka, Pivo a sluníčko - špatně slučitelná kombinace. Jirkův malý výpadek cestou do hor.
Fotka č. 6
Jedno z posledních stavení cestou z obce Luhy.
Fotka č. 7
Cesta byla poněkud frekventovaná, proto bylo občas nutné uklidit halekajícího Jirku na stranu před projíždějícími dřevorubci.
Fotka č. 8
V jednom údolí nacházíme přístřešek asi místních dřevorubců. Zde strávíme první noc.
2. den
Nevěřte Vasilovi
Po několikahodinovém bloudění v jednom údolí jsme potkali chlapce jménem Vasil, který nás poslal do údolí sousedního, jako že se tamtudy dostaneme k jezeru Balcatul a dále k Černé Hoře. Vasil nás ved prý zkratkou táhnoucí se přes obrovské ostružinové plantáže, které přišly v tom úmorném vedru vhod. Když se náhle začala cesta ztrácet a terén byl díky polomům špatně prostupný, veškeré sympatie k chlapci zmizely. Když si Vasil všiml, že Jirkovy nadávky jsou adresovány jemu, zmizel raději i on. Vrátili jsme se tedy do míst, kde jsme opustili cestu a vydali jsme se po ní. Cesta se klikatila aby lépe zdolávala stoupání do svahů, v mapě jsme ji však nemohli najít. Stoupání ve vedru bylo nekonečné, brzy nám začala docházet i voda. Když jsme vystoupali dost vysoko, že i stromů ubylo, spatřili jsme v dáli v zapadajícím slunci i původní cíl dnešní cesty - Černou horu. Stále jsme ještě netušili, kde se nacházíme, věděli jsme jen, že je to někde úplně jinde. Nastoupali jsme ještě pár set metrů do míst, kde cesta překonávala hřeben, kde jsme zároveň našli i luxusní pramen vody. Do setmění chyběla jen chvilka, tak jsme rychle postavili stany, uvařili vydatnou večeři a šli spát.
Fotka č. 9
Jirka, Vasil a Arwen v ostružinových plantážích.
3. den - Konečně v horách
Z kopce, kde jsme nocovali, jsme došli až k nějaké salaši, kde nás místní bača poslal do údolí, kterým protéká říčka Brebeněskul. Na jejím břehu jsme rozdělali oheň, vydatně pojedli různé dobroty, povedlo se zrevitalizovat i pět dní staré Radčiny řízky i s pečivem, Arwen uvařila dobrý čaj z malinových listů, potok některým posloužil i jako osvěžující lázeň a pak jsme vyrazili, nyní už se zataženou oblohou nad hlavou, dále do hor, kde se asi ve tři odpoledne spustil déšť. Narychlo jsme postavili stany a modlili se, aby déšť netrval několik dní v kuse.
Fotka č. 10
Podle této staré mapy jsme nejspíš přespali na kopci s názvem Brebeněskul, čili s názvem stejným jako má vrch na černohorském hřebenu, tento měl však nadmořskou výšku jen 1222m.
Fotka č. 11
Jedno z mnoha krásných horských údolí. Tímto protékala říčka Brebeněskul.
Fotka č. 12
Jirka si šel zaplavat.
Fotka č. 13
Salámky, řízky a klobásy dráždily čich medvědům z širokého okolí.
4. den
Od Brebenieskulu na Pop Ivan a zpět.
Ráno naštěstí přestalo pršet a tak jsme sbalili mokré stany a za doprovodu valících se mraků z údolí jsme stoupali dále na hřeben. Stoupání bylo díky chladnu mnohem příjemnější, než v předchozích dnech. Co bylo méně příjemné, bylo zjištění, že se nacházíme na turistické stezce pod horou Brebenieskul (2037m), což je přesně na půli cestě mezi Hoverlou a Černou horou - Pop Ivanem. Protože jsme si chtěli projít obě hory, shodli jsme se na tom, že si půlku hřebene projdeme dvakrát. Během cesty na Černou horu - Pop Ivana jsme díky mrakům měli poněkud omezený výhled, tudíž nebylo vůbec na škodu, že jsme se pak tou samou cestou za lepšího počasí vraceli.
Fotka č. 14
Cesta z Údolí říčky Brebeněskul na černohorský hřeben, pod horu Brebenieskul (2037m) a dále pak na Černou horu - Pop Ivan a zpět.
Fotka č. 15
Valící se mračna zahalují při svítání vrchol Gutin Tomnatek.
Fotka č. 16
Pohled na údolí říčky Brebeněskul z míst, kde jsme měli stany.
Fotka č. 17
Mraky se nachvilku protrhaly a umožnily pohled na Gutin Tomnatek i s horským jezerem.
Fotka č. 18
Na hřebeni je ještě spousta hraničních kamenů z roku 1923 připomínajících, že zde kdysi sousedilo Československo s Polskem.
Fotka č. 19
Pačemů bůkvy? Vsjó jásno.
Fotka č. 20
Pohled z hřebene mezi Dzembroniou a Černou horou - Pop Ivanem směrem na východ. V mracích se schovává vrchol hory Smotrec (1896m).
Fotka č. 21
Mraky ještě nezmizely úplně, ještě netušíme, že to co se před námi stále schovává v mracích, je náš polední cíl Černá hora - Pop Ivan.
Fotka č. 22
Náhle se zjevil vrchol i s tajemným hradem v Karpatech.
Fotka č. 23
To co z dálky vypadá jak tajemný hrad….
Fotka č. 24
…je jen zřícenina bývalé polské observatoře z roku 1938.
Fotka č. 25
Romantiku tohoto místa kazily hromady odpadků jak v budově, tak i v okolí. Pokud by tu chtěl někdo přespat, tak jedině venku ve stanu. Dovnitř choděj turisti většinou jen na záchod.
Fotka č. 26
Arwen, Hex a Jirka na vrcholu Černé hory - Pop Ivan (2022m)
Fotka č. 27
Arwen a Jirka s turisty z Moskvy nad mapou.
Fotka č. 28
Jirka si od Moskvanů mapu nachvilku půjčil, aby následně spolu ještě s dalšími Čechy pořídil rychlou kopii do paměťové karty foťáku.
Fotka č. 29
Počasí umožnilo tento fantastický výhled z Černé hory - Pop Ivana na celý hřeben. Na obzoru uprostřed nesměle vykukuje nejvyšší vrchol Ukrajiny - Hoverla (2058m).
Fotka č. 30
Vlevo nahoře Hoverla ještě jednou, trochu přiblížená.
Fotka č. 31
Na zpáteční cestě využíváme pěkného počasí k usušení spacáků a stanů, zatímco si cpeme žaludky instantními pokrmy.
Fotka č. 32
"Tajemný hrad v Karpatech" tentokrát osvětlený odpoledním sluncem.
Fotka č. 33
Přes devatero hor a devatero řek…. Na obzoru je vidět Gutin Tomnatek (2016m).
Fotka č. 34
Obloha nad Černou horou - Pop Ivanem se začíná kabonit.
Fotka č. 35
Horská louka posetá borůvčím a rhododendrony.
Fotka č. 36
Těžké kumuly klesaj stále níž.
Fotka č. 37
Vrchol Černé hory - Pop Ivana opět zahalen do mraků.
Fotka č. 38
Znovu v místech, odkud jsme ráno vyšli. Údolí říčky Brebeněskul.
Fotka č. 39
Hrátky oblaků a zapadajícího slunce.
Fotka č. 40
Barevné chuchvalce nad horou Gutin Tomnatek.
Fotka č. 41
Měsíc dorůstá, dorůstají i mraky.
5. den
Přes Hoverlu pod Petros.
Původně jsme chtěli přespat přímo u jezera, nicméně už pozdě odpoledne tam bylo tolik lidí, že jsme raději přespali o pár desítek metrů výš. Poté, co nás vzbudil budík a vylezli jsme ze stanů ven, profackovala nás pořádná kosa. Jinovatka na stanech svědčila o nízké teplotě, proto jsme se moc dlouho nezdržovali, sbalili stany a vyrazili k hřebenu, kde již svítilo sluníčko. Počasí se zdálo být jako malované, na nebi ani mráček a slunce v chladném vzduchu příjemně hřálo. Viditelnost byla skvělá, všechny vrcholy byly jako na dlani. Hoverla se díky pohodové hřebenové cestě docela rychle blížila. Na nejvyšší hoře Ukrajiny jsme uďáli pár nezbytných skupinových fotek, zanadávali si na turisty-bordeláře a pokračovali směrem k hoře Petros, poslední dvoutisícovce tohoto hřebenu.
Fotka č. 42
Dnes nás čeká druhá půlka hřebene i s nejvyšší horou Hoverlou.
Fotka č. 43
Naše stany pod Brebenieskulem (2037m) s výhledem na Gutin Tomnatek.
Fotka č. 44
Pohled z Brebenieskulu, na nebi ani mráček, zato v dolinách musí být prt vidět.
Fotka č. 45
Celá naše včerejší trasa od hradu až sem.
Fotka č. 46
Ten vyčnívající jehlan je Hoverla (2058m).
Fotka č. 47
Skutečná vzdálenost k Hoverle.
Fotka č. 48
Jinovatka na stanech a teplé oblečení bylo symbolem tohoto chladného letního rána.
Fotka č. 49
Na obzoru jsou rumunské hory.
Fotka č. 50
Gutin Tomnatek i s jezerem.
Zobrazeny fotky: 1-50 z celkem 141
<<Začátek | <Předchozí | Následující> | Konec>> | Úvodní stránka | Přidat komentář