Ráno bylo docela teplo, nicméně obloha neslibovala příliš pěkné počasí, vypadalo to, že z těžkých mraků ženoucích se od Petrose každou chvíli sprchne. Díky tomu jsme se na rozcestníku pod Petrosem rozhodli, že na něj nepolezem, beztak by z něj bylo prt vidět. Po natankování vody z jednoho potůčku jsme pokračovali traversem pod Petrosem až k sedlu před horou Sešul (1726m). Cesta to byla absolutně pohodová, s množstvím potůčků tekoucích z hor, s kvanty malin a borůvek a hlavně s božskými výhledy do údolí. Potkali jsme pár místních horalů, kteří s prastarou výbavou, modrými rty od borůvek a velkým nadšením šplhali do kopců. Taky jsme potkali trojici polských kovbojů ze Swidnice, kteří se i přes mraky drápali na Petros. U jednoho z potoků jsme poobědvali, u dalšího jsme zase uďáli borůvkovou půlhodinku. Odpoledne jsme byli v sedle pod Sešulem a pátrali po cestě vedoucí do obce Kvasy. Hexe přepadla deprese ze sestupu, klouby začaly pozvolna trpět. Cesta se místama podobala korytu rozvodněného potoka, stopy pneumatik těžkých náklaďáků však prozrazovaly, že jde stále o cestu. Čím níž jsme šli, tím víc vedro a dusno bylo. Ve Kvasech jsme trochu bloudili mezi dřevěnými domky, kde jen kazeťák na zápraží či satelit pod střechou napovídal, že jsme se nevrátili o sto let zpět. U železniční tratě se nacházela novodobá betonová zřícenina, prý to byl ještě před dvaceti lety hotel těsně před dokončením, nějak se ho ale povedlo dokonale rozkrást. Když jsme šli kolem slunečníků s nápisem Oboloň, nikdo nic neříkal a automaticky jsme zatočili k nim. Dali jsme si na zotavenou Černihivske pivo a s místním prodavačem jsme dohodli ubytování v nedalekém rodinném domku. Domek byl na zdejší poměry docela vybaven a hezky zařízen. Koupelna byla trochu svérázná, ale plně funkční a čistá. U paní domácí jsme si objednali večeři, což byla polévka a výborné květákové placky s brynzou, sýrem a slaninou. K dispozici byla i láhev nějaké samohonky.