Zakarpatská Ukrajina 6.9. - 13.9.2008 
Účastníci:
Trasa:
Rachov - Luhy - Pop Ivan Černohorský - Hoverla - Kvasy - Rachov - Chust - Čop - UžhorodZobrazeny fotky: 101-141 z celkem 141
<<Začátek | <Předchozí | Následující> | Konec>> Fotka č. 101
Pohled na Svydoveckou poloninu.
Fotka č. 102
Jedna z pasteveckých boud v údolí.
Fotka č. 103
Louky nesly stopy po klasickém sekání kosou.
Fotka č. 104
První dřevěné domky v obci Kvasy.
Fotka č. 105
Asi se tu zastavil čas.
Fotka č. 106
Že je rok 2008 napovídá snad jen satelitní parabola na domku.
Fotka č. 107
Mezi dřevěnými domky a pasoucími se zvířaty byly i betonové zříceniny. Kvasy asi kdysi měly ambice stát se velkým turistickým letoviskem.
Fotka č. 108
Dvacet let stará zřícenina hotelu. Byl rozkraden těsně před dokončením.
Fotka č. 109
Pohled na Kvasy od tratě vedoucí z Rachova do Ivano-Frankivsku.
Fotka č. 110
Zil, tento ještě s nápisem CCCP na dveřích, je zde stále dosti využívaným vozem.
Fotka č. 111
Kvasy.
Fotka č. 112
Pod slunečníky s nápisem Oboloň si dáváme Černihivske pivo .
Fotka č. 113
Ubytování v jednom z rodinných domků, za 150 Kč i s večeří a snídaní.
Fotka č. 114
Stylově vybavený domek paní domácí.
7. den
Maršrutkou do Rachova a autobusem do Chustu.
Po snídani jsme se rozloučili s paní domácí a šli se ještě občerstvit do hospůdky. Porozprávěli jsme s Jurou, což byl švagr naší paní domácí. Jura znal ve Kvasech snad každého člověka, poskytl nám spoustu informací o tom, jak to na Ukrajině chodí. Doprovodil nás na autobusovou zastávku, kde jsme během půlhodinky nastoupili do maršrůtky a nechali jsme se odvézt do 20km vzdáleného Rachova. V Rachově jsme poobědvali, prošli se po městě, prohlédli si zdevastované nádraží a autobusem jsme pokračovali do 100km vzdáleného Chustu, odkud jsme plánovali jízdu vlakem do Čopu a na Slovensko. Chust je asi třicetitisícové město, nádraží je tu o poznání v lepším stavu, než v Rachově, přesto je vidět, že na rekonstrukci tu chyběj peníze. Chvilku jsme pátrali, kdy jede vlak do Čopu, ujalo se nás děvče jménem Jana, které zde pracovalo. Náš vlak prý pojede až ve čtyři ráno. Ještě jsme si s Janou sesynchronizovali čas, poněvadž jsme dosud netušili, jaký čas tu vůbec používaj. Doprava na Ukrajině se řídí dle Kyjevského, který je posunut o hodinu dopředu od našeho, přesto jsme se setkávali i s časem, který odpovídal našemu zimnímu, čili o hodinu zpět, to proto aby to nebylo tak jednoduché. Jana nám domluvila, že můžem přespat v noci v čekárně, která bývá po jedenácté večer zamčená. Odpoledne jsme ještě prošli místní autobusové nádraží, na jedné straně byly nějaké obchody, na druhé byla velká nádražní budova i s malou restaurací, kde jsme si dali boršč a nějaké maso. K večeru jsme hledali nějakou hospůdku a zastavili jsme se až u nápisu restaurant Fokus s lákadlem na Staropramen. Dopřáli jsme si pivo, džus i vodku, pak se spustila hudba a o chvilku déle se na parketu vlnila děvčata v rytmu ukrajinské popmusic. Pokoukání bylo pěkné, Jirka, který seděl zády k nim si málem ukroutil krk. Následovaly další piva a další vodky, nálada se stupňuvala, hlavně u Jirky, který neodolal a šel křepčit s Janou mezi ostatní děvčata na parket. Problém nastal, když chtěl Hex s Arwenkou jít na nádraží, jak jsme se původně s Janou domluvili, zatímco Jirka se ve vodkovém opojení náramně bavil, čehož jsme se po zkušenostech z Luhů oprávněně báli. Nakonec se Jirku povedlo dostat na čerstvý vzduch a šli k nádraží. Jana nám slíbila, že nás včas vzbudí. V čekárně jsme načali vodku z baťohu určenou na export domů, aby Jirkovi nebylo tak smutno, když jsme ho odlákali z parketu. Byl zde i nějaký chlápek bez nohy a zřejmě i bez domova, který se tu schovával před zimou. Družný Jirka mu nabíd cigáro a vodku, půjčil mu svou mikinu a prohodil s ním pár slov, prý přišel o nohu v Afgánistánu. V noci přišla i Jana, zkontrolovala, jestli nezlobíme. Přestože jsme neustále usrkávali vodku z flašky, kupodivu jsme nezlobili, ani Jirka. Jana se s námi dala do řeči, bavili jsme se snad úpně o všem, o poměrech na Ukrajině i v Čechách. Čas tak aspoň rychle utek. Asi dvacet minut před příjezdem jsme koupili jízdenky (22Kč/osobu do 100km vzdáleného Čopu).
Fotka č. 115
Jirka a Arwen u snídaně.
Fotka č. 116
Malé muzeum se starožitnostmi vedle hospůdky.
Fotka č. 117
Našim neoficiálním průvodcem po Kvasech se stal Jura, švagr naší paní domácí. Vyprávěl o zdejším životě a o Ukrajině vůbec.
Fotka č. 118
Autobus v Rachově. Karosy patřily k těm luxusnějším.
Fotka č. 119
Jirka si od bábušky kupuje sýr.
Fotka č. 120
Rachovské autobusové nádraží, žigulík má problémy projet bahnivým jezerem.
Fotka č. 121
Zdevastovaná budova vlakového nádraží
Fotka č. 122
Vevnitř to vypalalo jako když tu explodovala bomba.
Fotka č. 123
Bezdomovec s placatkou v ruce sprdne každého, kdo ho vyruší ze spánku.
Fotka č. 124
Vlakem se odsud domů nedostanem, protože trať vede místy přes rumunské území a vlaky tam prostě přestaly jezdit.
Fotka č. 125
Koleje zvlněné jak po nějakém zemětřesení.
Fotka č. 126
I když to tak nevypadá, nádraží je plně funkční, jezdí se odtud směrem na Ivano-Frankivsk.
Fotka č. 127
Kávička a pivo v místním baru.
Fotka č. 128
Autobus, se kterým pojedeme do 100km vzdáleného Chustu.
Fotka č. 129
Silnice z Rachova do Chustu vedla podél řeky Tisy.
Fotka č. 130
Budova autobusového nádraží v Chustu, jsou tu nějaké obchody a malá restaurace.
Fotka č. 131
Pohled na autobusové nádraží.
Fotka č. 132
Boršč byl jako vždy výborný.
Fotka č. 133
Vlaková souprava před Chustským nádražím vypadá relativně moderně.
Fotka č. 134
Auta versus potahy s koňma, celkem běžný obrázek.
Fotka č. 135
Jana a Jirka.
Fotka č. 136
Interiér vlaku byl celý dřevěný včetně nepříliš pohodlných dřevěných lavic. Jako pěst na oko působila bílá plastová okna.
8. den
Vlakem do Čopu a pak domů.
Jak vlak z venku vypadal relativně moderně, vnitřek se velice podobal českým motorákům z padesátých let. Dřevěná lavice byla pohodlná až poté, co byla narychlo vypolstrována karimatkou. Celou cestu jsme jeli krokem, odhadem nějakých 40 až 50km/h, za svítání jsme dojeli do Čopu. Zde jsme zjistili, že vlak přes hraniční přechod do Čierné nad Tisou jede až pozdě večer, čekat se samozřejmě nikomu nechtělo. Posilnili jsme se tedy v nádražní cukrárně a vyrazili jsme pěšky směr západ. Ještě jsme stihli nakoupit nějaké zboží v podobě cigaret a vodky, abychom přes hranice nešli s prázdnou. asi po 5km, těsně před slovenskou hranicí, nás zastavili dva ukrajinští celníci, jakože tudy ne, že musíme tam a ukázal na jih. Tak jsme šli po silnici s velkým ukazatelem na Budapešť a už jsme tušili, že se z Čopu na Slovensko pěšky nedostanem. Měli jsme dvě možnosti, buď přejít hranice do Maďarska a tím pádem i do EU, a pak kdekoliv přelézt Tisu a na slovenské území. Byl tu však strach z jazykové bariéry v podobě příšerné maďarské řeči, proto jsme raději zvolili cestu maršrutkou do 30km vzdáleného Užgorodu. Maršrutka naštestí přijela zanedlouho, naneštěstí byla narvaná k prasknutí. Bylo v ní 18 míst k sezení, přesto v ní šlo napočítat ke třiceti cestujícím plus všelijaká zavazadla a naše bágly. V Užhorodu na autobusovém nádraží jsme si vytipovali spoj do Michalovců, který měl jet asi za dvě hodiny. V nádražní restauraci jsme poobědvali nějaké párky a netrpělivě čekali na autobus, který přijel tak nějak na čas. Autobus byl slovenskej a nevrlej autobusák chtěl po nás ještě slovenský koruny za baťohy, což byl problém, musel vše pracně a několikrát přepočítávat na eura. Autobus měl jet asi hodinu, bylo však nutné ještě připočítat hodinu a půl zdržení na hranicích. Tentokrát obstrukce ďáli slovenští celníci, museli jsme si vystoupit, vyndat z busu bágly a nechat si je prohledat celnicema. Ženský z celnice naštestí měly rozum a nic nedramatizovaly, dokonce mi odpustili jednu flašku vodky v baťohu navíc, kterou jsem měl trochu nad limit. Mezitím nějakej psovod s vlčákem prohledával útroby autobusu a protože nic nenašel a mohli jsme jet v klidu dál. V Michalovcích jsme měli asi hoďku času na vlak do Košic, kde jsme někteří využili po týdnu asi první, relativně čisté a kulturní hajzlíky. V Košicích jsme ještě lehce pojedli a popili a Excelsiorem vyrazili směr západ okolo večerních Tater a domů do Chocně, Kolína a Plzně.
Fotka č. 137
Cesta vlakem trvala asi dvě až tři hodiny, pojem o skutečném čase mi furt chyběl.
Fotka č. 138
Nádraží v Čope bylo pravým opakem toho Rachovského. Stará, ale zachovalá budova, všude čisto. Vevnitř byla malá cukrárna.
Fotka č. 139
Hurá na Budapešť.
Fotka č. 140
Pravoslavný kostel v Užhorodě.
Fotka č. 141
A toto je už východní Slovensko.
Odkazy:
Z historie Zakarpatské Ukrajiny
Duší Karpat
Ukrajinština
Ukrajina 2007
Zobrazeny fotky: 101-141 z celkem 141
<<Začátek | <Předchozí | Následující> | Konec>> | Úvodní stránka | Přidat komentář