Srbsko 25.8. - 2.9.2012

Bavení i popíjení nám šlo během čtyřhodinové jízdy z Bělehradu do Niše nadmíru dobře. Stálo nás to sice flašku tatranského čaje, nicméně ztrácíme plachost a vesele komunikujeme s lidmi v našem kupéčku. Při vystupování v Niši nás udeřila facka o teplotě 40°C, nicméně máme upito, tak si z toho niš neděláme. Loučíme se s milými lidmi z vlaku a jdem pátrat, jak se dostaneme k bulharským hranicím.

Z Niše nakonec odjíždíme do Dimitrovgradu autobusem, kam přijíždíme před setměním. K dalšímu přesunu do vesničky Senokos využijem naši osvědčenou taktiku. Vyhlídnem si v centru Dimitrovgradu místo, kde voní dobroty jako pleskavica či kebab. Všechno jim tam sežerem a vypijem a za poskytnutou tržbu nám obsluha ochotně zařizuje levný odvoz do 40km vzdáleného Senokosu. Cesta do podhůří vedla nejprve po rozbitým asfaltu, druhá půlka už byl klasický balkánský tankodrom. Přijíždíme za tmy a okamžitě budíme všechny psy ve vsi. Loučíme se s naším dopravcem a okamžitě nás obklopujou zvědaví domorodci. Rozmlouvají nám cestu do hor, prý tam jsou vlci a ať raději přespíme u nich ve vsi.

Náš první tábor ve vesnici Senokos na úpatí Staré planiny.

Vesnice Senokos.

Tankujeme vodu z pramene.

Trochu se děsíme nedostatku vody. Říčka protékající vesnicí je po předchozích vedrech zcela vyschlá.

Jdeme podle mapy z padesátých let. Cesta na hřeben je prozatím naprosto jasná, protože místní nadšenci do turistiky letos perfektně vyznačili stezku ze Senokosu až na hraniční vrchol Mučibaba.

Možná jsme první turisti, kteří snídaj pod novotou vonícím přístřeškem.

Bramac Srbija ®

Žízeň zatím nemáme. Zatímco dole byla říčka zcela vyschlá, o kus výš už míjíme potoky plné vody. Navíc je u stezky další odpočívadlo s novým přístřeškem a pramenem vody pryštícím z památníku jugoslávských partyzánů.

Nedaleko pramene jsou Senokosské vodopády.

Obdivujeme, fotíme a litujeme, že je právě poledne. Protože jinak by tohle byl parádní plac na táboření.

Senokosský vodopád.

Vycházíme z údolí na první náhorní pláně poseté špendlikovníky. Patřičně toho využíváme a cpeme do sebe žlutý kuličky, dokud nás nezačnou bolet bříška.

Tublatanka nábožná.

Údolí s vesničkou Senokos.

Ještě kus po cestě..

..a jsme na vrcholu Pregrada 1680m. Je tu další turistický přístřešek a opět se podezíráme, že jsme asi první turisti, kteří ho testujou. Chvíli jen tak sedíme a čumíme k lesu, kudy prochází bulharsko-srbská hranice.

Pohled na severozápad k Mučibabě.

Je pozdě odpoledne a začíná se zvedat vítr. Jdeme do lesa najít vodu a plac na nocleh.

Asi po hodině nacházíme obojí. Potok není moc vydatnej, ale voda teče a je dobrá.

Počáteční obavy z táboření na hranici se rozplynuly. Není tu nikde ani živáčka, natož pohraničníci. Takže vesele opíkáme a večeříme.

Kamenné pozůstatky hraničního stavení. Bílé patníky vyznačujou bulharsko-srbskou hranici.

Nekonečné pastviny. Nikde ani živáčka, jen sem tam kráva, kůň nebo ovce.

Hraniční hřeben. Zleva srbská a zprava bulharská cesta. Jdeme raději po srbské, protože se nám mimo EU docela líbí.

Na obzoru je vidět dominantní vrchol Kopren 1963m. Před ním nás ale čeká kus cesty skrz listnatý porost. Odsud se cesta zdá být zatím na pohodu, ale chyba lávky!

Jen co zalezeme do listnatýho porostu, orientace je v háji. Cesta od Mučibaby není značená, nevede vždy po hřebeni a navíc se každou chvíli dělí. Hraniční patníky jsou kdesi v kopřivách. Takže občas provedeme namátkovou kontrolu patníků v roští, jestli nelezeme omylem na nějaký boční hřbet. Prosekávání skrz zelený bordel nám ale zabralo moc času, takže ke Koprenu už dnes nestíháme dojít. Stavíme stan, chvíli čumíme do mapy a pak jdem spát. Ráno moudřejší večera.

Léta nepoužívaná cesta se občas objeví, ale většinou jdem skrz les kam nás napadne. Prokládáme to kopřivama, loupuchama a jiným zbytečným roštím.

Konečně z lesa venku. Ještě hodina prodíračky skrz metr vysoké kosodřeviny, než najdeme náznak cesty klikatící se na Kopren.

Hezký na pohled, ale jsme parádně poškrábaní a potrhaní.

Při šplhání na Kopren vidíme pod sebou klikatící se zarostlou cestu, která zespodu nebyla vůbec vidět. V pozadí je celý prokletý zalesněný úsek mezi vrcholy Tupanac a Kopren, který nás tak nehorázně zdržel.

Zíráme ze svahu Koprenu na skály a první smrkový les, který jsme tu potkali.

Srbská divočina.

Dáváme si pauzu na oběd, protože konečně nacházíme několik pramenů pryštících ze svahu. Navíc můžeme při vaření čučet do dáli, neboť je na co se dívat.

Konečně na Koprenu. Vrchol je plochý a travnatý, sem tam smrk. V pozadí je hlavní část srbské části Staré planiny s vrcholem Midžor.

Zubatý trojvrchol Tri Čuke 1925m.

Letmý pohled z Koprenu do Bulharska.

Tri Čuke.

Titův hraniční kámen z dob Jugoslávie.

Je teprve pět odpoledne, dál už dneska ale nejdem. Sedíme na Koprenu na hranici a nemůžeme se vynadívat na tu parádu.

Zabydlejeme se tedy drze na hřebeni, protože bouřku v noci neočekáváme.

Východ slunce nad Bulharskem.

Tri Čuke po ránu.

Miždor 2170m.

Díky včasnému budíčku a relativně parádní cestě dnes dojdeme až pod Miždor.

Lezeme přez Tri Čuke, abychom se vyhnuli prodíračce skrz špatně prostupný smrkový porost. Poslední ze tří zubů obcházíme po vyšlapané cestě vedoucí po bulharské straně. Potkáváme tu prvního člověka po několika dnech. Nejprve se navzájem trochu bojíme ale nakonec se z něj vyklubal borůvkář.

Vražja glava 1934m.

Další ruinička hraničního stavení.

Podle padesát let starý mapy tu někde musí být cesta. No nic, berem to s rozeběhem, až chmíří lítá všude kolem.

Pohled zpět na Vražju glavu.