Srbsko 25.8. - 2.9.2012

Miždor.

Luxusní traverzovka těsně pod hřbetem. U jednoho z pramenů, kterých tu moc není, dáváme pauzu na oběd.

Hovězí pokus o nelegální překročení hranice.

Traverzovka.

Táboříme těsně pod vrcholem Miždoru.

Pozorujeme, jak slunce zapadá a vykresluje v horách čím dál tím větší stíny.

Zachvilku na nás bude svítit jen měsíc.

Pohled z Miždoru na lyžařské centrum Babin zub.

Vrchol Miždoru.

Vrcholová keška. Přidáváme pár drobností.

Petr, Peťa a Vašek.

Vrcholový kámen.

Slézáme z Miždoru dolů k Babinu zubu do lyžařského centra. Necháváme si v restauraci zavolat tágo a čekání si zpříjemňujem pivem a kávou.

Taxík nás odváží z hor do nejbližšího městečka Knjaževac, odkud jezdí vlaky i autobusy. Vystupujeme přímo v centru a okamžitě si sedáme do restaurace, kde to voní po grilovaných rybiškách. A protože jsme hladový jak vlci a o rybišky si zatím neumíme říct, dáváme si srbskou klasiku z grilovanýho mletýho masa.

Po dobrém jídle se jdem na doporučení paní z restaurace ubytovat a pak nás čeká objevná procházka po městě.

Večerní Knjaževac.

Ubytování bylo fajn, jen sprcha nějaká záhadná. Umožňovala několik variant osvětlení i poslech rádia, ale zaboha jsme hned nemohli přijít, jak se pouští voda.

Knjaževac.

Opuštěný vyhlídkový dům nad městem.

Uličky.

Sušení paprik.

Dvorek i se škůdkou.

Knjaževac.

Zavítali jsme zpět do naší rybiškové restaurace. Při čekání odkoukáváme od ostatních, čím že se to vlastně nalejvaj a okamžitě to zkoušíme taky. Docela dobrý vínečko.

Dneska už si o rybičku umíme říct. Můj hejk se řekne srbsky oslić.

Po dobrý mňamce procházíme skrz živej plot do sousední cukrárny, kde si dáváme zákusek a kafíčko.

Polní žihadlo.

Peťa kupuje švestičky ze srbské zahrádky.

Malůvka.

Řeka Sáva.

Před odjezdem domů ještě do sebe šoupem v nábřežní restauraci nějakou klasiku. Doplňuju ji i o salát a výbornou rybí polívku.

Bělehradská středověká pevnost Kalemegdan.

Kaplička v areálu pevnosti.

Soutok řek Sávy a Dunaje.

Bělehrad centrum.

Pěší zóna v centru.

Pěší zóna v centru.

Rušné centrum.

Rušné centrum.

Historická budova vyzdobená klimoškami v každým okně.

Nevím, na co mám zaostřovat dřív.

Monumentální budova pošty, motorkářka a vomlácenej autobus.

Smráká se.

Chrám svatého Sávy.

Vládní budova.

Memento na „humanitární“ bombardování Bělehradu v roce 1999.

Bělehradské nádraží.

Nástup do našeho lehátkáče jedoucího do Budapešti byl zpestřen průvodčím, který nám dal do kupéčka kus nějakýho železa, jako že si tím prý máme zablokovat dveře zevnitř. Prý ve vlaku chodí banditos a okrádaj počestný pocestný. Poslechneme tedy pana průvodčího a podle jeho rady se zajišťujeme. A skutečně, během noci nás budí rána, když železo po neúspešném vloupání spadlo na zem. Chvíli vyplašeně zíráme, co se děje. Na chodbičce stojí jen jeden cikán a dělá, že poslouchá walkmana a nepřítomně čumí z okna. Znovu se tedy pomocí železa zamykáme, i když si myslíme, že přičmoudlý banditos to už znovu nezkusej. Do rána se už skutečně nic nedělo a my tak šťastně a jen s pěknými zážitky dorazili do Budapešti a nakonec i domů.