<<
Začátek | <
Předchozí | Následující>
| Konec>
>Vezeme se, už poněkud klasicky Excelsiorem, tentokrát až do Košic. Máme před sebou týden dovolené, kdy máme v plánu projít Bukovské vrchy z Medzilaborců až k nejvýchodnějšímu cípu Slovenska, ke Kremenci. Závěrem týdne chceme ještě zmáknout Vihorlat, nicméně jak už to tak bývá, změna plánu v průběhu cesty není u nás nic neobvyklého. V Košicích na nádraží se potuluje spousta přiopilých hokejových fanoušků, kteří včera večer netrefili domů. S ohledem na výsledek včerejšího utkání "ČR - Slovensko" raději nemluvíme a vůbec se pokoušíme nevypadat, jako kdybychom právě přijeli z Čech, aby na nás nepřiletěla nějaká ta flaška. Před odjezdem našeho motoráku do Medzilaborců ještě poobědváme v nádražní jídelně.
Se stylovou snídaní pozorujeme z rychlíku zasněžené vrcholky Tater.
Rušný život v Medzilaborcích. Přestože je téměř nad celým Slovenskem modrá obloha, východně od Košic je zataženo a v Medzilaborcích dokonce vytrvale prší.
Vytrvalý déšť nám nahlodává morálku, takže se jdem uklidit do hospody. Doufáme, že to za hodinu či dvě liják přejde. V hospodě už sedí pár místních a když slyší naši češtinu, kupodivu nedostáváme do držky. Ba naopak, dávají se s námi vesele do řeči. Nejukecanější je Ľudovít, který neváhá svá slova prokládat pivem a panáky a my samozřejmě nezůstáváme pozadu. Čas letí, čárky na účtu přibývají a venku stále leje. Blíží se večer a máme toho plný brejle. Ľudovít, byť si už pěkně šlape na jazyk, nám nabízí azyl před deštěm. Prý můžeme přespat u něj doma v nedaleké bytovce. Zaplatíme tedy a vrávoravě kráčíme z hospody. Ľudovít se u dveří kácí k zemi a už není schopen sám vstát. Zvedáme jej ze země a vedeme v dešti domů. Správný vchod v bytovce trefuje Ľudovít s ohledem na svůj stav kupodivu napoprvé. Ještě jednou sebou švihne na schodišti, než ho zcela dotlačíme k jeho bytu. Steleme si spacáky v jednom z pokojů a po pár panácích slivovice jdeme konečně spát. V pět ráno nás Ľudovít budí, že prý musí do práce. Po včerejšku je celkem svěží, připravuje rychlou snídani a mezitím zapíjí prášky na tlak červeným vínem. Venku právě přestává pršet a z pod mraků vykukuje vycházející slunce. Dáváme si všichni ještě panáka slivovice na rozloučenou a pak už jen po kolejích pozvolna opouštíme Medzilaborce.
Zatím ne zcela jistým krokem jdeme po pražcích zrušené trati z Medzilaborců k polským hranicím.
Po včerejšku vytrávilo, takže u trati děláme oheň a opékáme si k snídani špekáčky a slaninu.
Nekonečné pohledy do zdejší jarní přírody.
V poledne už se ani neobtěžujeme slézat z tratě, vaříme oběd přímo na kolejích.
Konečně přicházíme k Lupkowskému tunelu, na jehož opačném konci je polská země.
Turistická stezka nad tunelem je ale zarostlá křovím, proto volíme cestu tmou. I když poslední vlak tu podle rezavých kolejnic jel už hodně dávno, jsme raději ve střehu.
Na polské straně tunelu doplňujeme vodu tekoucí ze zdi.
Nad tunelem nacházíme hraniční stezku a už upalujeme k jihovýchodu. Rozplýváme se nad jarním kontrastem jedlobukových lesů.
Je pozdě odpoledne a v sedle pod Szczalbem zatáboříme, abychom dohnali spánkový deficit po včerejší ukrutné alkoholo-ibalginové noci.
Je to úplně poprvé, co stavíme stan přímo na čáře. Ač v jednom stanu, spíme s Vaškem každý v jiný zemi. Jen Ilča se v noci převaluje z Polska na Slovensko a naopak.
Ne nadarmo se tomuto území říká Bukovské vrchy.
Ilča nabírá vodu z potoka, odkud na ní kouká rezavá nábojnice dělostřeleckého granátu. Takových pokladů z válek tu bylo k vidění spousta.
Pozvolna nastoupáváme do vyšších poloh a na bukovém porostu je to znát. Stromy jsou ve výšce okolo 900 metrů ještě bez listí.
Ilča si dopřává tatranku na hraničním kameni, o který je opřeno rezavé torzo polní lopatky.
Jedlobukové lesy na polské straně.
A opět opékáme…
…a opět vaříme.
Polský památník padlým vojákům v první světové válce.
Slovenská červená značka a polská modrá nejsou zcela kompatibilní.
Hraniční stezka.
Za soumraku nacházíme luxusní plácek pod vrchem Rydosova (877m). Samozřejmostí byl i nedaleký pramen vody.
Stále máme co vařit a opékat.
Jedno noční foto s plameny táboráku.
Ráno přicházíme do Balnice na zastávku úzkokolejky.
Biezczadska kolejka lesna vede krásnou krajinou z Balnice na slovensko-polské hranici, přes Majdan, až do Przysłupu.
Bohužel pro nás je tu v květnu provoz pouze o víkendech. Nakonec to neřešíme, jdeme pěšky po kolejích a necháváme se unášet krajinou provoněnou jarním kvítím, bublajícími potoky a volně se pasoucími koňmi.
Trať se roztomile klikatí podél říčky.
Zrovna když si děláme oběd a Ilča se v rouše Evině koupe v řece, projíždí kolem nás vlak.
Vašek, ostatně jako vždy, to s koupáním nepřehání.
Prohlížíme si nádraží v Majdanu.
Slunce se posunulo k západnímu obzoru, my jsme se posunuli ke stánku s občerstvením, odkud máme výhled na majdanské dění.
Stmívá se a my vyrážíme od majdanského pivního stánku po lesní cestě nad město Cisna. Za tmy stavíme stan na travnatém placu přímo u cesty, všude okolo je prudký svah.
Ochutnáváme pivo značky Żubr.
Vstáváme za rozbřesku. Je ještě kosa, ale obloha slibuje další krásný den.
Nastoupáváme na hřeben mezi Cisnou a SK/PL hranicí.
Małe Jasło (1102m).
Na tomto hřebeni již byly k vidění náhorní louky, tolik charakteristické pro oblast zvanou Poloniny. Louky byly ohraničené přízemním bukovým porostem, kterým jsme se nezdráhali dát pracovní název "kosobuky".
Pohled z Małeho Jasła do polského vnitrozemí.
Naše mapa končí severně od Kremence. Holý hřeben, který vidíme v dáli, patří Wetlińské polonině. Pohledy k severovýchodu se nám líbí natolik, že na zbytek týdne měníme plán.
Jasło (1153m).
Jasło (1153m).
Pohled z Jasła.
Połonina Wetlińska.
Přicházíme na Pľašu a opět pokračujeme k východu podél hraničních kamenů.
Slovenská obec Runina obklopena Bukovskými vrchy.
Další noc táboříme v sedle pod Pľašou (1162m).
S vodou v těchto končinách problém nemáme, pramenů je dost a leckdy vyvěrají i v bezprostřední blízkosti pod hřebenem. Co stojí za zmínku jsou hraniční kameny, které jsou z každé strany označeny písmenem. Z polské strany bývá péčko a ze slovenské esko. Přesto jsme v jednom krátkém úseku narazili na opačně značené kameny, což nás zmátlo natolik, že jsme nevěděli, v které zemi se vlastně nacházíme.
Opékáme poslední zbytky uzenin.
Pohled z Jarabé skaly (Riaba Skała) na slovenskou stranu.
Okolo poledne přicházíme k útulně v sedle pod Čierťažou (Przełęcz pod Czerteżem).
Je zde vydatný pramen vody, který využíváme k vaření oběda.
<<
Začátek | <
Předchozí | Následující>
| Konec>
> | Úvodní stránka | Přidat komentář