


<<Začátek | <Předchozí | Následující> | Konec>>Vezeme se, už poněkud klasicky Excelsiorem, tentokrát až do Košic. Máme před sebou týden dovolené, kdy máme v plánu projít Bukovské vrchy z Medzilaborců až k nejvýchodnějšímu cípu Slovenska, ke Kremenci. Závěrem týdne chceme ještě zmáknout Vihorlat, nicméně jak už to tak bývá, změna plánu v průběhu cesty není u nás nic neobvyklého. V Košicích na nádraží se potuluje spousta přiopilých hokejových fanoušků, kteří včera večer netrefili domů. S ohledem na výsledek včerejšího utkání "ČR - Slovensko" raději nemluvíme a vůbec se pokoušíme nevypadat, jako kdybychom právě přijeli z Čech, aby na nás nepřiletěla nějaká ta flaška. Před odjezdem našeho motoráku do Medzilaborců ještě poobědváme v nádražní jídelně.

Se stylovou snídaní pozorujeme z rychlíku zasněžené vrcholky Tater.

Rušný život v Medzilaborcích. Přestože je téměř nad celým Slovenskem modrá obloha, východně od Košic je zataženo a v Medzilaborcích dokonce vytrvale prší.
Vytrvalý déšť nám nahlodává morálku, takže se jdem uklidit do hospody. Doufáme, že to za hodinu či dvě liják přejde. V hospodě už sedí pár místních a když slyší naši češtinu, kupodivu nedostáváme do držky. Ba naopak, dávají se s námi vesele do řeči. Nejukecanější je Ľudovít, který neváhá svá slova prokládat pivem a panáky a my samozřejmě nezůstáváme pozadu. Čas letí, čárky na účtu přibývají a venku stále leje. Blíží se večer a máme toho plný brejle. Ľudovít, byť si už pěkně šlape na jazyk, nám nabízí azyl před deštěm. Prý můžeme přespat u něj doma v nedaleké bytovce. Zaplatíme tedy a vrávoravě kráčíme z hospody. Ľudovít se u dveří kácí k zemi a už není schopen sám vstát. Zvedáme jej ze země a vedeme v dešti domů. Správný vchod v bytovce trefuje Ľudovít s ohledem na svůj stav kupodivu napoprvé. Ještě jednou sebou švihne na schodišti, než ho zcela dotlačíme k jeho bytu. Steleme si spacáky v jednom z pokojů a po pár panácích slivovice jdeme konečně spát. V pět ráno nás Ľudovít budí, že prý musí do práce. Po včerejšku je celkem svěží, připravuje rychlou snídani a mezitím zapíjí prášky na tlak červeným vínem. Venku právě přestává pršet a z pod mraků vykukuje vycházející slunce. Dáváme si všichni ještě panáka slivovice na rozloučenou a pak už jen po kolejích pozvolna opouštíme Medzilaborce.

Zatím ne zcela jistým krokem jdeme po pražcích zrušené trati z Medzilaborců k polským hranicím.

Po včerejšku vytrávilo, takže u trati děláme oheň a opékáme si k snídani špekáčky a slaninu.

Nekonečné pohledy do zdejší jarní přírody.

V poledne už se ani neobtěžujeme slézat z tratě, vaříme oběd přímo na kolejích.

Konečně přicházíme k Lupkowskému tunelu, na jehož opačném konci je polská země.

Turistická stezka nad tunelem je ale zarostlá křovím, proto volíme cestu tmou. I když poslední vlak tu podle rezavých kolejnic jel už hodně dávno, jsme raději ve střehu.

Na polské straně tunelu doplňujeme vodu tekoucí ze zdi.

Nad tunelem nacházíme hraniční stezku a už upalujeme k jihovýchodu. Rozplýváme se nad jarním kontrastem jedlobukových lesů.

Je pozdě odpoledne a v sedle pod Szczalbem zatáboříme, abychom dohnali spánkový deficit po včerejší ukrutné alkoholo-ibalginové noci.
Je to úplně poprvé, co stavíme stan přímo na čáře. Ač v jednom stanu, spíme s Vaškem každý v jiný zemi. Jen Ilča se v noci převaluje z Polska na Slovensko a naopak.

Ne nadarmo se tomuto území říká Bukovské vrchy.

Ilča nabírá vodu z potoka, odkud na ní kouká rezavá nábojnice dělostřeleckého granátu. Takových pokladů z válek tu bylo k vidění spousta.

Pozvolna nastoupáváme do vyšších poloh a na bukovém porostu je to znát. Stromy jsou ve výšce okolo 900 metrů ještě bez listí.

Ilča si dopřává tatranku na hraničním kameni, o který je opřeno rezavé torzo polní lopatky.

Jedlobukové lesy na polské straně.

A opět opékáme…

…a opět vaříme.

Polský památník padlým vojákům v první světové válce.

Slovenská červená značka a polská modrá nejsou zcela kompatibilní.

Hraniční stezka.

Za soumraku nacházíme luxusní plácek pod vrchem Rydosova (877m). Samozřejmostí byl i nedaleký pramen vody.

Stále máme co vařit a opékat.

Jedno noční foto s plameny táboráku.

Ráno přicházíme do Balnice na zastávku úzkokolejky.

Biezczadska kolejka lesna vede krásnou krajinou z Balnice na slovensko-polské hranici, přes Majdan, až do Przysłupu.

Bohužel pro nás je tu v květnu provoz pouze o víkendech. Nakonec to neřešíme, jdeme pěšky po kolejích a necháváme se unášet krajinou provoněnou jarním kvítím, bublajícími potoky a volně se pasoucími koňmi.

Trať se roztomile klikatí podél říčky.

Zrovna když si děláme oběd a Ilča se v rouše Evině koupe v řece, projíždí kolem nás vlak.

Vašek, ostatně jako vždy, to s koupáním nepřehání.

Prohlížíme si nádraží v Majdanu.

Slunce se posunulo k západnímu obzoru, my jsme se posunuli ke stánku s občerstvením, odkud máme výhled na majdanské dění.
Stmívá se a my vyrážíme od majdanského pivního stánku po lesní cestě nad město Cisna. Za tmy stavíme stan na travnatém placu přímo u cesty, všude okolo je prudký svah.

Ochutnáváme pivo značky Żubr.

Vstáváme za rozbřesku. Je ještě kosa, ale obloha slibuje další krásný den.

Nastoupáváme na hřeben mezi Cisnou a SK/PL hranicí.

Małe Jasło (1102m).

Na tomto hřebeni již byly k vidění náhorní louky, tolik charakteristické pro oblast zvanou Poloniny. Louky byly ohraničené přízemním bukovým porostem, kterým jsme se nezdráhali dát pracovní název "kosobuky".

Pohled z Małeho Jasła do polského vnitrozemí.

Naše mapa končí severně od Kremence. Holý hřeben, který vidíme v dáli, patří Wetlińské polonině. Pohledy k severovýchodu se nám líbí natolik, že na zbytek týdne měníme plán.

Jasło (1153m).

Jasło (1153m).

Pohled z Jasła.

Połonina Wetlińska.

Přicházíme na Pľašu a opět pokračujeme k východu podél hraničních kamenů.

Slovenská obec Runina obklopena Bukovskými vrchy.

Další noc táboříme v sedle pod Pľašou (1162m).
S vodou v těchto končinách problém nemáme, pramenů je dost a leckdy vyvěrají i v bezprostřední blízkosti pod hřebenem. Co stojí za zmínku jsou hraniční kameny, které jsou z každé strany označeny písmenem. Z polské strany bývá péčko a ze slovenské esko. Přesto jsme v jednom krátkém úseku narazili na opačně značené kameny, což nás zmátlo natolik, že jsme nevěděli, v které zemi se vlastně nacházíme.

Opékáme poslední zbytky uzenin.

Pohled z Jarabé skaly (Riaba Skała) na slovenskou stranu.

Okolo poledne přicházíme k útulně v sedle pod Čierťažou (Przełęcz pod Czerteżem).

Je zde vydatný pramen vody, který využíváme k vaření oběda.
<<Začátek | <Předchozí | Následující> | Konec>> | Úvodní stránka | Přidat komentář