Vezeme se, už poněkud klasicky Excelsiorem, tentokrát až do Košic. Máme před sebou týden dovolené, kdy máme v plánu projít Bukovské vrchy z Medzilaborců až k nejvýchodnějšímu cípu Slovenska, ke Kremenci. Závěrem týdne chceme ještě zmáknout Vihorlat, nicméně jak už to tak bývá, změna plánu v průběhu cesty není u nás nic neobvyklého. V Košicích na nádraží se potuluje spousta přiopilých hokejových fanoušků, kteří včera večer netrefili domů. S ohledem na výsledek včerejšího utkání "ČR - Slovensko" raději nemluvíme a vůbec se pokoušíme nevypadat, jako kdybychom právě přijeli z Čech, aby na nás nepřiletěla nějaká ta flaška. Před odjezdem našeho motoráku do Medzilaborců ještě poobědváme v nádražní jídelně.

Vytrvalý déšť nám nahlodává morálku, takže se jdem uklidit do hospody. Doufáme, že to za hodinu či dvě liják přejde. V hospodě už sedí pár místních a když slyší naši češtinu, kupodivu nedostáváme do držky. Ba naopak, dávají se s námi vesele do řeči. Nejukecanější je Ľudovít, který neváhá svá slova prokládat pivem a panáky a my samozřejmě nezůstáváme pozadu. Čas letí, čárky na účtu přibývají a venku stále leje. Blíží se večer a máme toho plný brejle. Ľudovít, byť si už pěkně šlape na jazyk, nám nabízí azyl před deštěm. Prý můžeme přespat u něj doma v nedaleké bytovce. Zaplatíme tedy a vrávoravě kráčíme z hospody. Ľudovít se u dveří kácí k zemi a už není schopen sám vstát. Zvedáme jej ze země a vedeme v dešti domů. Správný vchod v bytovce trefuje Ľudovít s ohledem na svůj stav kupodivu napoprvé. Ještě jednou sebou švihne na schodišti, než ho zcela dotlačíme k jeho bytu. Steleme si spacáky v jednom z pokojů a po pár panácích slivovice jdeme konečně spát. V pět ráno nás Ľudovít budí, že prý musí do práce. Po včerejšku je celkem svěží, připravuje rychlou snídani a mezitím zapíjí prášky na tlak červeným vínem. Venku právě přestává pršet a z pod mraků vykukuje vycházející slunce. Dáváme si všichni ještě panáka slivovice na rozloučenou a pak už jen po kolejích pozvolna opouštíme Medzilaborce.

Je to úplně poprvé, co stavíme stan přímo na čáře. Ač v jednom stanu, spíme s Vaškem každý v jiný zemi. Jen Ilča se v noci převaluje z Polska na Slovensko a naopak.

Stmívá se a my vyrážíme od majdanského pivního stánku po lesní cestě nad město Cisna. Za tmy stavíme stan na travnatém placu přímo u cesty, všude okolo je prudký svah.

S vodou v těchto končinách problém nemáme, pramenů je dost a leckdy vyvěrají i v bezprostřední blízkosti pod hřebenem. Co stojí za zmínku jsou hraniční kameny, které jsou z každé strany označeny písmenem. Z polské strany bývá péčko a ze slovenské esko. Přesto jsme v jednom krátkém úseku narazili na opačně značené kameny, což nás zmátlo natolik, že jsme nevěděli, v které zemi se vlastně nacházíme.