Byl to zatím snad nejhezčí den co do pestrosti a rozmanitosti krajiny. Ze zasněžených vrcholků a travinatých svahů jsme sestoupili přibližně o jeden nadmořský kilometr do míst, kde bujela vegetace, tekla dosud vzácná voda a kytky se svou barevností předháněly, která upoutá víc pozornosti. Bohužel měl sestup i své stinné stránky, klouby protestovaly jak mohly, a když už si člověk sednul jako že se navečeří, přihnalo se stádo much a odmítalo si nechat vysvětlit, že jim nažrat nedáme a že se bez nich obejdeme. K večeru se kromě much přihnala i poměrně prudká přeháňka doprovázená poryvy větru, což jsme brali jako test dobré odolnosti Pepovo křehkého stanu. Ráno jako vždy svítilo sluníčko, nicméně zrovna dneska se počasí začalo dost rychle kazit.

V Oreši v hospodě na nás koukali jak na exoty. Museli si říkat: "Co to je za lidi, choděj po horách, kde nic není, na zádech nosej zbytečný těžký obrovský baťohy a když přijdou do hospody, vychlastaj za pár hodin tolik piva, co celá vesnice za celej tejden." Nu což, ať si myslej co chtěj, hlavně když je co jíst a co pít. Budova hospody byla postavená přímo nad místním potokem, důvod některí zjistili až při návštěvě WC, kde by se nechalo srát a chytat ryby zároveň. Večer jsme se houpavým krokem přesunuli po silnici blízko Bogomily, která je přesně na půli železniční cesty mezi Skopjem a Bitolou. Další den dopoledne jsme pokračovali na Bogomilské nádraží, kde jsme zjistili, že vlak na Bitolu jede až pozdě odpoledne. Marně jsme zde hledali nějakou restauraci, pouze malé venkovní posezení u jednoho obchodu v centru obce se zdálo být vhodné na malé občerstvení v podobě uzeného masa a čerstvého pečiva. Před odjezdem si ještě Pepa šplhnul u místních nádražáků nějakým českým časopisem, kde bylo zdejší nádraží vyfoceno, nádražáci naoplátku Pepovi ukázali asi kilometr vzdálenou výhybku v provozu.

Před nádražím v Bitole jsme si všichni dali místní jídlo zvané pleskavica, což by se dalo trošku přirovnat k hamburgru, čili smažená placka z mletého masa vsunutá do velké housky. My jsme si ji poručili ještě s hranolkama a oblohou a to vše za 105 dinárů, což je pouhých 42Kč včetně nápoje. Vrchní nám pak zavolal dva "taxíky" bez taxametru a licence, což nám ale vzhledem k ceně 2 Euro na osobu a vzdálenost asi 20km vůbec nevadilo. Nechali jsme se vyvézt z Bitoly na úpatí Pelisteru do obce Magarevo (1000m.n.m.), odkud jsme pokračovali potmě po klikaté silnici k planinarskemu domu Kopanki. Cestou jsme měli několik přestávek, které si vynutil Píďův trávící systém, zřejmě mu po instantním stravování nesedla zdravě promaštěná pleskavica. V nočním chládku se nastoupávalo příjemně, přesto jsme neodmítli nabídku řidiče kolemjedoucího autobusu, který nám pár kilometrů ušetřil. Posledních pár set metrů jsme šli prudkým lesním stoupáním až k horské chatě Kopanki, kde nám místní správce ještě před spaním uvařil výborný bylinkový čaj.

Hory v této části země se zcela odlišujou od pohoří Karadžica. Je tu dostatek všeho - vody, bujné vegetace až do výšky 2000m.n.m., cest, horských chat, turistů a bohužel i odpadků. Ráno jsme se rozloučili se správcem chaty Kopanki, zaplatili za ubytování a snídani 400 dinárů na osobu a vyrazili vzhůru k nejvyšší hoře části pohoří, kterému se říká buď Baba nebo podle oné hory - Pelister. Měli jsme před sebou převýšení 1000m, ale šlo se celkem dobře, hlavně díky častým kouřovým nebo střevním přestávkám. Těsně pod Pelisterem se začlo citelně ochlazovat, což bylo díky prudkému slunci dost povzbudivé. Na vrcholu jsme, jak jinak, trošku popili, pojedli, pokochali, pofotili a vyrazili vstříc k ledovcovým jezerům Malo a Golemo, u kterého jsme plánovali nocleh v horské chatě. Zde jsme se nechali pohostit opět výborným čajem, pokecali s jedním místním horalem o Tatrách. Venku se zatím zved silný vítr, ve kterém by se určitě nikomu moc nechtělo spát. Arwenka s Hexem šli na kutě poměrně brzy, ostatní si nahřívali chrbáty u kamen dlouho do noci ve "společenské" místnosti, kde kromě místních bylo ještě pár dalších turistů, kteří se dívali na televizi napájenou z nějakého agregátu.

Z chaty při Golemom Ezeru jsme pokračovali po vrstevnici údolím Sapundžica a dále okolo kopců Musa (2350m) a Baba (2093m) až k prameni Brajčinského potoka, kde jsme doplnili zásoby vody, umyli hnáty a přes bukový lesík kráčeli najít nějakou tu placku pro dva stany a jedno ohniště, což se nakonec i povedlo. S opečenou klobáskou v žaludku jsme řešili, jak naložíme s časem ušetřeným hlavně díky maximálně příznivému počasí, kolik dnů strávíme v Ohridu a tak...