Makedonie 17.5. - 31.5.2008 
Účastníci:
Trasa:
Skopje - Jabolci - Soluňska Glava - Oreše - Bogomila - Bitola - Pelister - Malo i Golemo Ezero - Dolni Dupeni - Ohrid - SkopjeZobrazeny fotky: 51-100 z celkem 150
<<Začátek | <Předchozí | Následující> | Konec>>Fotka č. 51
Duha nad Orešem.
6. den
Sestup z hor do civilizace.
Byl to zatím snad nejhezčí den co do pestrosti a rozmanitosti krajiny. Ze zasněžených vrcholků a travinatých svahů jsme sestoupili přibližně o jeden nadmořský kilometr do míst, kde bujela vegetace, tekla dosud vzácná voda a kytky se svou barevností předháněly, která upoutá víc pozornosti. Bohužel měl sestup i své stinné stránky, klouby protestovaly jak mohly, a když už si člověk sednul jako že se navečeří, přihnalo se stádo much a odmítalo si nechat vysvětlit, že jim nažrat nedáme a že se bez nich obejdeme. K večeru se kromě much přihnala i poměrně prudká přeháňka doprovázená poryvy větru, což jsme brali jako test dobré odolnosti Pepovo křehkého stanu. Ráno jako vždy svítilo sluníčko, nicméně zrovna dneska se počasí začalo dost rychle kazit.
Fotka č. 52
Tábor na úpatí hor brzo ráno, nic zatím nenasvědčuje tomu, že se zachvilku přiženou mraky...
Fotka č. 53
První mraky nad Orešem, započly se vařit jak v obrovském kotli.
Fotka č. 54
Během sestupu si člověk musel připadat jak na exkurzi v továrně na počasí.
Fotka č. 55
S každou slezlou vrstevnicí se razantně měnil i ráz krajiny.
Fotka č. 56
Tahle želva asi utekla z nějakého zverimexu, na polévku z ní nikdo neměl chuť, všichni se těšili na vychlazené Skopje.
Fotka č. 57
Z blízka vypadalo Oreše poněkud zaostale, nikde žádná auta, nikde žádný obchod. O hospodu jsme si začli dělat starosti, zvlášť když se za náma z hor valila bouřka.
Fotka č. 58
Všecko nakonec dobře dopadlo, hospodu a obchod v jednom jsme přeci jen nakonec našli a to v okamžiku, kdy se venku spustil slejvák. Najedli jsme se, napili, někteří i trošku opili, odpočinuli a večer vyrazili hledat nocleh.
7. den
Z Bogomily vlakem do Bitoly.
V Oreši v hospodě na nás koukali jak na exoty. Museli si říkat: "Co to je za lidi, choděj po horách, kde nic není, na zádech nosej zbytečný těžký obrovský baťohy a když přijdou do hospody, vychlastaj za pár hodin tolik piva, co celá vesnice za celej tejden." Nu což, ať si myslej co chtěj, hlavně když je co jíst a co pít. Budova hospody byla postavená přímo nad místním potokem, důvod některí zjistili až při návštěvě WC, kde by se nechalo srát a chytat ryby zároveň. Večer jsme se houpavým krokem přesunuli po silnici blízko Bogomily, která je přesně na půli železniční cesty mezi Skopjem a Bitolou. Další den dopoledne jsme pokračovali na Bogomilské nádraží, kde jsme zjistili, že vlak na Bitolu jede až pozdě odpoledne. Marně jsme zde hledali nějakou restauraci, pouze malé venkovní posezení u jednoho obchodu v centru obce se zdálo být vhodné na malé občerstvení v podobě uzeného masa a čerstvého pečiva. Před odjezdem si ještě Pepa šplhnul u místních nádražáků nějakým českým časopisem, kde bylo zdejší nádraží vyfoceno, nádražáci naoplátku Pepovi ukázali asi kilometr vzdálenou výhybku v provozu.
Fotka č. 59
Tábořiště na vyvýšenině mezi Orešem a Bogomilou. Z obzoru na nás ještě stále vykukuje Soluňská Glava.
Fotka č. 60
Bitola hlavní nádraží. Jak podobné střední Evropě. Budovy jsou v rakousko-uherském stylu, i místní cestující maj lecos společného, jeden takový se válel v rozlité kořalce na zemi v čekárně.
8. den
Z horské chaty na úpatí Pelisteru ke Golemu jezeru.
Před nádražím v Bitole jsme si všichni dali místní jídlo zvané pleskavica, což by se dalo trošku přirovnat k hamburgru, čili smažená placka z mletého masa vsunutá do velké housky. My jsme si ji poručili ještě s hranolkama a oblohou a to vše za 105 dinárů, což je pouhých 42Kč včetně nápoje. Vrchní nám pak zavolal dva "taxíky" bez taxametru a licence, což nám ale vzhledem k ceně 2 Euro na osobu a vzdálenost asi 20km vůbec nevadilo. Nechali jsme se vyvézt z Bitoly na úpatí Pelisteru do obce Magarevo (1000m.n.m.), odkud jsme pokračovali potmě po klikaté silnici k planinarskemu domu Kopanki. Cestou jsme měli několik přestávek, které si vynutil Píďův trávící systém, zřejmě mu po instantním stravování nesedla zdravě promaštěná pleskavica. V nočním chládku se nastoupávalo příjemně, přesto jsme neodmítli nabídku řidiče kolemjedoucího autobusu, který nám pár kilometrů ušetřil. Posledních pár set metrů jsme šli prudkým lesním stoupáním až k horské chatě Kopanki, kde nám místní správce ještě před spaním uvařil výborný bylinkový čaj.
Fotka č. 61
Planinárský dom - horská chata Kopanki (asi 1600m.n.m.)
Fotka č. 62
Tímto údolím vede cesta až k sedlu pod Pelisterem.
Fotka č. 63
Mohutný masív Pelisteru, jeho vrchol odsud není vidět.
Fotka č. 64
Od Pelisteru směrem na západ je vidět vodní plocha Prespanského jezera, za ním jsou vrcholky pohoří Galičica.
Fotka č. 65
Turistický vrchol Pelisteru (2600mn.m.).
Fotka č. 66
Na druhém stejně vysokém vrcholu je obrovský vysílač.
Fotka č. 67
Petr, Píďa, Pepa, Arwen a Hex na vrcholovém fotu.
Fotka č. 68
Je tu pomník prvního Jugoslávce, který vylez na Mt. Everest.
Fotka č. 69
"Letecký" pohled na stotisícovou Bitolu (700m.n.m.)
Fotka č. 70
Tam někde uprostřed sněhu pod horou Partizanski Vrv (2349m) je ještě zamrzlé Malo Ezero.
Fotka č. 71
Pepa na sněhovém poli pod Pelisterem.
Fotka č. 72
Malo Ezero s kusy ledu, vpravo nahoře Pelister.
Fotka č. 73
Planinarsky dom u Golema Ezera pod horou Veternica (2420m).
9. den
Z horské chaty u Golema Ezera k udolí pod horou Bojadziev vrv na řeckomakedonských hranicích.
Hory v této části země se zcela odlišujou od pohoří Karadžica. Je tu dostatek všeho - vody, bujné vegetace až do výšky 2000m.n.m., cest, horských chat, turistů a bohužel i odpadků. Ráno jsme se rozloučili se správcem chaty Kopanki, zaplatili za ubytování a snídani 400 dinárů na osobu a vyrazili vzhůru k nejvyšší hoře části pohoří, kterému se říká buď Baba nebo podle oné hory - Pelister. Měli jsme před sebou převýšení 1000m, ale šlo se celkem dobře, hlavně díky častým kouřovým nebo střevním přestávkám. Těsně pod Pelisterem se začlo citelně ochlazovat, což bylo díky prudkému slunci dost povzbudivé. Na vrcholu jsme, jak jinak, trošku popili, pojedli, pokochali, pofotili a vyrazili vstříc k ledovcovým jezerům Malo a Golemo, u kterého jsme plánovali nocleh v horské chatě. Zde jsme se nechali pohostit opět výborným čajem, pokecali s jedním místním horalem o Tatrách. Venku se zatím zved silný vítr, ve kterém by se určitě nikomu moc nechtělo spát. Arwenka s Hexem šli na kutě poměrně brzy, ostatní si nahřívali chrbáty u kamen dlouho do noci ve "společenské" místnosti, kde kromě místních bylo ještě pár dalších turistů, kteří se dívali na televizi napájenou z nějakého agregátu.
Fotka č. 74
Pitnou vodu čerpaj do chaty přímo z jezera.
Fotka č. 75
Další ledovcové jezírko.
Fotka č. 76
Krásné horské údolí s říčkou Sapundžica.
Fotka č. 77
V tom sedle s potokem pod nejvyšší horou na obzoru dneska přespíme.
Fotka č. 78
Dnešní trasa povede stále po vrstevnici ve výšce asi 1900m.n.m.
Fotka č. 79
Hora na obzoru se jmenuje Bojadžijev Vrv (2329m) a je součástí řeckomakedonské hranice.
Fotka č. 80
Další moc pěkný den co do pestrosti krajiny, pořád bylo na co koukat.
Fotka č. 81
Prespansko Ezero.
Fotka č. 82
Bojadžijev Vrv tisíckrát jinak.
Fotka č. 83
Půlhodinková flákací porada nad mapou.
Fotka č. 84
Údolí s potokem nadosah.
Fotka č. 85
Těchto orchideí tu bylo jako plevele. Botanikové jim prý říkají Prstnatec bezový.
Fotka č. 86
Jeden ze snímků, který se jen těžko snažil zachytit krásu hor.
Fotka č. 87
Pepa tankuje horskou vodu.
Fotka č. 88
Tady v těch místech jsme vybrali místo na spaní.
Fotka č. 89
Někde v těch smrčinách máme stany i s malým ohýnkem, na kterém jsme si opekli poslední klobásky.
Fotka č. 90
Kýčovitý západ slunce.
10. den
Z udolí pod horou Bojadziev vrv podél řeckomakedonských hranic k Prespanskemu jezeru.
Z chaty při Golemom Ezeru jsme pokračovali po vrstevnici údolím Sapundžica a dále okolo kopců Musa (2350m) a Baba (2093m) až k prameni Brajčinského potoka, kde jsme doplnili zásoby vody, umyli hnáty a přes bukový lesík kráčeli najít nějakou tu placku pro dva stany a jedno ohniště, což se nakonec i povedlo. S opečenou klobáskou v žaludku jsme řešili, jak naložíme s časem ušetřeným hlavně díky maximálně příznivému počasí, kolik dnů strávíme v Ohridu a tak...
Fotka č. 91
Po ránu. Začíná být nechutné vedro a ještě ke všemu nás čeká brutální sestup k Prespanskemu jezeru.
Fotka č. 92
Pohled od tábořiště zpátky k sedlu s pramenem.
Fotka č. 93
Pepa s Babočkou kopřivovou na klobouku, kupodivu není přišpendlená, sedla si na něj dobrovolně.
Fotka č. 94
Pohled od pramene Brajčinského potoka k zasněženým vrcholkům Pelisteru.
Fotka č. 95
Ten místní Krakonoš to tu fakt má hezký.
Fotka č. 96
Spálená severozápadní stěna Bojadžijevova Vrvu.
Fotka č. 97
Údolí s Ržanským potokem, který vytvořil hranici mezi živou a mrtvou zemí.
Fotka č. 98
Ještě jednou Ržanské údolí s Pelisterem na obzoru.
Fotka č. 99
Identifikace naší polohy dle mapy. Kde se nacházíme, nám bonzujou i naše mobily esemeskou z řeckých sítí.
Fotka č. 100
Společná fotka na řeckomakedonských hranicích. Telefon neustále prudí a snaží si vynutit posunutí času o hodinu.
Zobrazeny fotky: 51-100 z celkem 150
<<Začátek | <Předchozí | Následující> | Konec>> | Úvodní stránka | Přidat komentář