Makedonie 17.5. - 31.5.2008 
Účastníci:
Trasa:
Skopje - Jabolci - Soluňska Glava - Oreše - Bogomila - Bitola - Pelister - Malo i Golemo Ezero - Dolni Dupeni - Ohrid - SkopjeZobrazeny fotky: 101-150 z celkem 150
<<Začátek | <Předchozí | Následující> | Konec>> Fotka č. 101
Vojenský zákop z 1. světové války, kdy tu proti sobě údajně stáli Francouzi a Bulhaři.
Fotka č. 102
Hraniční kámen z dob Titovy velké slávy.
Fotka č. 103
Pohled z Řecka k Pelisteru.
Fotka č. 104
Další pohled k Pelisteru, tentokrát zase z Makedonie.
Fotka č. 105
Prespanské jezero v místech, kde ho protíná řeckomakedonská hranice.
Fotka č. 106
Po několikahodinovém brutálním sestupu z hor skrz zarostlé bukové pralesy jsme dorazili k nějakému opuštěnému domu, jehož zahrádku jsme drze použili jako podlážku pro stany.
Fotka č. 107
Západ slunce nad Prespanským jezerem sledovaný ze zápraží domu.
11. den
Od Prespanskeho jezera do Ohridu.
Romantické putování v horách skončilo v okamžiku, kdy jsme byli nuceni sestoupit z nadmořské výšky okolo 1500m směrem k Prespanskemu jezeru, jehož hladina má kolem 700m.n.m., a to skrz mizerně prostupné zarostlé bukové pralesy po neudržovaných cestách, které vedly od nikam do nikam. K večeru jsme narazili na opuštěný dům s rovinatou zahrádkou, která jako kdyby byla stvořená pro naše stany. Pojedli jsme, zaplať pánbu už naposledy, poslední zásoby instantních takyjídel, pokochali západem slunce nad jezerem a šli spát. Ráno nás čekal o poznání příjemnější sestup po cestě až k jezeru, kdy kromě dvou velkých psů, jedné medvědí stopy a číhajících pohraničníků, nebyla žádná jiná událost, která by způsobila emoce.
Fotka č. 108
Prespansko Ezero ráno.
Fotka č. 109
Pohraničník se služebním psem. Když zjistil, že nejsme albánští pašeráci, ale turisti z Čech, dal se s námi i do řeči.
Fotka č. 110
Dvě budoucí želví polívky zdrhaj přes asfaltku mezi hranicí a obcí Dolni Dupeni.
Fotka č. 111
V obci Dolni Dupeni se nás ujala jedna akční babča, které jsme se původně chtěli zeptat jen na cestu k hospodě. Pozvala nás na čaj a kafe, nabídla i něco k snědku.
Fotka č. 112
A toto je už v Ohridu před nějakým minaretem.
Fotka č. 113
Královská večeře v Ohridské restauraci Evropa. Výborná obří porce jídla s hromadou masa se tu nechá pořídit za 250 Dinárů, což je asi 100Kč, běžné jídlo vyjde asi na 40Kč. Zdejší kuchyně si zasloužila jedničku s hvězdičkou.
12. den
Lenošení v Ohridu.
Když jsme se rozloučili s naší hostitelkou v Dolnim Dupeni, měli jsme v plánu jet autobusem do města Resen a odtud do Ohridu. Jak už to tady na balkáně bývá, autobus si někde dával načas, proto jsme se vetřeli do nějakýho mikrobusu, který sice do Resenu jet neměl, ale po dohodě z řidičem to žádný problém nebyl. Cestou do Resenu jsme to vzali přes nějakou vesnici, kde všude visící červené vlajky s černou orlicí dávaly tušit, že se albánie již brzo zase rozroste o další území. V Resenu jsme zaplatili řidiči mikrobusu 500 Dinárů, což byla pravděpodobně stejná částka, jako za běžný autobus. Během čvrthodinky nám měl jet spoj do Ohridu, což se kupodivu i splnilo. Autobus měl sice klimatizaci, ale ta nefungovala a umocnila tak zážitek z cestování po Makedonii. Do Ohridu jsme přijeli pozdě odpoledne, hned na autobusovém nádraží jsme se stali terčem lovců klientů pro ubytování, první dva neuspěli, třetímu jsme dali šanci, nabízel ubytování u sebe v domku, dva pokoje s balkonem, dvě WC se sprchou, deset minut od historického centra a jezera za 5 Euro na hlavu, což se, vzhledem k tomu jak jsme z těch hor vypadali, nedalo odmítnout. Sprchy jsme využili okamžitě, obchod s potravinama, který byl přes ulici, taky. Večer nás čekala procházka za účelem najít nějakou dobrou restauraci, na paštiku už opravdu nikdo chuť neměl. Procházka dopadla dobře, restauraci s názvem Evropa jsme vzali útokem, objednali si ty největší porce jídla, které zde nabízeli, například velký (opravdu velký) šašlik s hranolkama a oblohou za 250 Dinárů, k tomu výborné zeleninové saláty a samozřejmě pivo značky Skopsko nebo Laško. Ráno jsme vyrazili za kulturou, nejdříve projížďka po jezeře, pak procházka po starém městě.
Fotka č. 114
Další den dopoledne jsme se nechali odchytit tímhle námořníkem, který nás chtěl všechny za 5 Eur na půl hodiny povozit po Ohridském jezeru.
Fotka č. 115
Plavba po Ohridském jezeře je opravdu zážitek, díky své hloubce 290m je voda tak čistá, že lze krásně z lodi pozorovat spousty a spousty ryb.
Fotka č. 116
Stará část Ohridu se Samuelovou pevností.
Fotka č. 117
Klášter Svatého Jovana.
Fotka č. 118
Pohled na starou část Ohridu z jezera.
Fotka č. 119
Kapitán Dragan byl veselá povaha, zazpíval, pohostil nás třešněma a v dobrém si zavzpomínal na maršála Tita.
Fotka č. 120
Pepu nechal kormidlovat loď.
Fotka č. 121
Uličky starého města připomínaly středomořská letoviska.
Fotka č. 122
Jen málokdo by se tu necejtil jak u moře.
Fotka č. 123
Nějaká antická památka.
Fotka č. 124
Makedonská vlajka vlající na věži Samuelovy pevnosti z 10. století.
Fotka č. 125
Centrum Ohridu.
Fotka č. 126
Pobřežní část Ohridu.
Fotka č. 127
Kostel Svaté Bohorodičky.
Fotka č. 128
Další ulička jak z Jadranu.
Fotka č. 129
Koupání v Ohridském jezeru bylo fantastický,
Fotka č. 130
Průzračná voda přitéká do jezera pouze z hor. Kapitán Dragan zatím čeká, až se vykoupeme a pak nás hodí zpátky do přístavu.
Fotka č. 131
Večerní procházka v centru.
13. den
Výlet okolo Ohridského jezera k albánským hranicím.
Po předchozím proflákaném dni, kdy jsme se věnovali především jídlu, pití, koupání a snad trošku i kultuře, přišla na řadu cesta místním autobusem směrem na jih podél Ohridského jezera do 30km vzdáleného Kláštera Svatého Nauma pojmenovaného po žákovi věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Zde jsme měli možnost pozorovat zájezdy křesťansky založených Makedonců a jejich vnímání své historie. Nám však byly bližší stánky s posezením u jezera, kde měli vychlazené Skopsko. Cestu zpět do Ohridu jsme podnikli mikrobusem řízeného člověkem, kterého už asi omrzel svět, ostré zatáčky v kopcích řezal jak Béda Trávníček keře a vlastně to byl takovej malej zázrak, že jsme se ve zdraví dostali do Ohridu, aniž by se někdo poblil. Vzhledem k velkému odpolednímu vedru jsme zalezli do našich pokojů, kde jsme dočerpávali síly na večerní průzkum ohridských obchodů.
Fotka č. 132
Klášter Svatého Nauma v jižní části Ohridského jezera poblíž albánských hranic je významné makedonské poutní místo.
Fotka č. 133
Ve stínu vrby čekáme na autobus zpátky do Ohridu, čekání si zpříjemňujeme chlazeným Skopskem, výhledem na jezero a na albánské hory.
Fotka č. 134
Tolik lidí jezdí k moři do Chorvatska a přitom tady je tak krásně, levné jídlo a pití…
Fotka č. 135
Čistá křišťálově průzračná voda nejhlubšího evropského jezera láká ke koupání.
Fotka č. 136
Ubytování za hubičku s veškerou občanskou vybaveností. No co víc si může člověk na dovolené přát?
Fotka č. 137
Jedna z rušných ohridských křižovatek. Za zmínku stojí praktické odpočítávadlo, jak dlouho ještě bude svítit barva na semaforu.
Fotka č. 138
Noční život.
14. až 16. den
Odjezd z Ohridu do Skopje a pak domů.
Z Ohridu jsme vyjeli někdy kolem poledne přímým autobusem do Skopje, cesta trvala asi tři hodiny a vedla nejprve po klikaté silnici přes hory do Kičeva a Gostivaru, odsud pak už po rovné dálnici přes Tetovo do Skopje. Klimatizace, jak zde asi bývá zvykem, neklimatizovala a opět umocňovala vnímání krajiny, kterou jsme projížděli. Čím více jsme se blížili ke Gostivaru a nejvyššímu pohoří Korab na severozápadě země, tím častěji se objevovaly minarety a albánské vlajky. Spousta minaretů byly novostavby, což svědčí o tom, jak rozpínaví jsou Albánci a jak tolerantní Makedonci. Tento trend byl vidět i ve 30km vzdáleném městu Tetovo, což je brána k vysokému pohoří Šar Planina u srbských hranic. Vlak jedoucí ze Skopje do Bělehradu měl už při příjezdu asi hodinu zpoždění, další zpoždění nabral svou laxní jízdou i na území Srbska, díky čemuž nám ujel vlak jedoucí z Bělehradu do Budapešti. Další spoj měl jet až v deset hodin večer, což znamenalo nedobrovolné čekání v délce čtrnácti hodin. Na courání Bělehradem v takovém vedru neměl nikdo moc pomyšlení, navíc Hex objevil v jednom nádražním obchodě pivo Jelen v praktickém jedenapůlitrovém balení za velice přijatelnou částku okolo 20Kč, takže plán dne už začínal jasně rýsovat. Pozdě odpoledne se z toho všeho nicnedělání začala projevovat únava, nejvíce asi na Hexovi, který byl z neustálého zvedání těžkých lahví očividně zmožen. Při nastoupování do našeho vlaku nervózní Píďa česky seřval německy hovořící skupinku děvčat, které stály ve dveřích a blokovaly mu cestu do vagónu. Přestože lůžka zde stály pro nás špatně stravitelných 17 Eur na hlavu, dojem z vlaku byl celkově hrozný, tlačilo se nás pět lidí v kupéčku o běžné velikosti kupéčka sedačkového, lůžka byla krátká a vzduchotechnika, popřípadě klimatizace v rakouských vagónech vůbec nefungovala. Zpoždění vlak nabíral sice pozvolna, ale za to pořád, zcela určitě se na tom podíleli srbští celníci u maďarských hranic, kteří nás surově vzbudili a tvrdohlavě trvali na ukázáni pasu a to dokonce i po Hexovi, který po náročném dni vůbec nevěděl, kde se nachází on sám, natož jeho pas. S Arwenčinou pomocí nakonec pas našli a Hex ho podal nervóznímu celníkovi se slovy "...se neposer", čemuž celník zřejmě rozuměl a pas Hexovi vrátil tím, že ho po něm hodil. Následovalo několik hodin zoufalých pokusů o spánek, jenže v kupéčku byl vzduch, který by se dal krájet a při tom se fakt blbě usíná. Nakonec jsme všichni usnuli spánkem tvrdým a zaslouženým, což se nám málem vymstilo a nebýt stewardky, nevylezli bychom podle plánu v Budapešti, ale až ve Vídni. V co nikdo snad ani nedoufal, že se vlaku na maďarských kolejích povedlo stáhnout zpoždění a spoj na Prahu jsme v pohodě stihli. Od Budapeště už vše probíhalo tak jak mělo, žádná další dramatická zpoždění se již nekonala a do Kolína jsme přijeli téměř na čas.
Fotka č. 139
Pohled z balkónu do ulice, ve které jsme strávili 3 noci.
Fotka č. 140
Před nádražím ve Skopje, v celé zemi zrovna vrcholily volby a albánská početná menšina dávala o sobě všude vědět.
Fotka č. 141
Pohled z nádraží směrem k Vodnu.
Fotka č. 142
Na nádraží bylo veselo, kdosi tu vyhrával na harmoniku místní častušky.
Fotka č. 143
Západ slunce nad Šar Planinou, druhým nejvyšším pohořím Makedonie, tvořícího zároveň přírodní hranici se srbským Kosovem.
Fotka č. 144
Další den ráno přijíždíme s několikahodinovým zpožděním do Bělehradu, spoj do Budapešti byl už dávno pryč.
Fotka č. 145
Večerní Bělehrad.
Fotka č. 146
Bělehradské nádraží.
Fotka č. 147
Bělehradské nádraží.
Fotka č. 148
Jelena pivo Hexovi už nelej.
Fotka č. 149
Náročné čtrnáctihodinové čekání na vlak Hexe zmohlo, zvlášť když tu maj tak dobré a cenově výhodné pivo.
Fotka č. 150
Pepa s Hexem těsně před odjezdem na Budapešť.
Zobrazeny fotky: 101-150 z celkem 150
<<Začátek | <Předchozí | Následující> | Konec>> | Úvodní stránka | Přidat komentář