Makedonie 17.5. - 31.5.2008 
Účastníci:
Trasa:
Skopje - Jabolci - Soluňska Glava - Oreše - Bogomila - Bitola - Pelister - Malo i Golemo Ezero - Dolni Dupeni - Ohrid - SkopjeZobrazeny fotky: 1-50 z celkem 150
<<Začátek | <Předchozí | Následující> | Konec>>1. a 2. den
Vlakem z Čech do Makedonie.
Cesta do země zaslíbené začala pro většinu osazenstva už v pátek večer v Plzni, nasednutím do vlaku EC Galileo Galilei, někdy kolem 22. hodiny. Vlak cestou do Prahy zastavoval v kdejaké díře, ale mezi Prahou a Brnem se obtěžoval přibrzdit jen jednou a to v Pardubicích, což se jedinýmu Kolíňákovi ze zúčastněných příliš nezamlouvalo, páč musel v hodinách nočních cestovat sólo do města perníku, kde měli zrovna na nádraží sraz snad všichni tmaví lidé z okolí, někteří v tmavých uniformách městké policie, většina z nich však byla tmavá jen tak od přírody. Vlak přijel načas, což bylo v následujících 14 dnech vlastně naposled. S mírným zpožděním jsme přijížděli k ránu do Budapešti i večer do Bělehradu, žádný spoj nám, díky spoustě času na přestup, neujel. Z Bělehradu do Skopje jsme se nakvartýrovali do lůžkového vozu za 6 Euro na osobu, vlaky nebyly nikterak komfortní, naštěstí většina věcí fungovala tak jak měla, tedy až na to dodržování jízdního řádu. Ono už to vlastně bylo vidět po přejetí maďarskosrbských hranic, po příjezdu na nádraží v Subotici, jako by se v celé bývalé Jugoslávii před dvaceti lety zastavil čas, vše bylo zašlé, špatně udržované, budovy oprejskané, hlavní železniční tratě měly pražce stále dřevěné, vlak se klidně pohyboval rychlostí jen 40 až 60 km/h, semtam se trošku rozjel na 80 až 100km/h jen proto aby zachvilku začal zase brzdit. K vidění toho z vlaku povětšinou mnoho není, příroda je jednotvárná, skládá se hlavně z akátových keřů a rovinatých ploch polí a pastvin, teprve až za Bělehradem se krajinka začíná drobet vlnit, což bylo plat prtný, když už byla venku tma. V neděli ráno jsme konečně přijeli do Skopje, kde už z dálky na sebe upozorňoval velký kříž na hoře tyčící se nad hlavním městem, hoře zvané Vodno.
Fotka č. 1
V neděli ráno před nádražím ve Skopje, místní taxikář si ulovil petičlenou skupinku českých turistů a pokouší se je všechny narvat i s báglama do svého starého volkswagenu. Že se nevejdem? Ně problem, dva dopředu, čtyři dozadu, a bágly přiděláme gumacukem.
Fotka č. 2
Necháváme se odvést asi do 20km vzdálené obce Jabolci, kde začíná naše pouť v pohoří zvaném Jakupica. Ještě než vyrazíme, u jednoho místního domorodce doplníme vodu, Pepa mu za odměnu pochválí jeho felicii.
Fotka č. 3
Jabolci je jedna z mála vesnic, kde při sobě stojí kostel i minaret. Z nadmořské výšky kolem 700m n. m. pomalu stoupáme do hor.
Fotka č. 4
Po překonání prvních kopečků se na obzoru objevujou zasněžené vrcholky pohoří Karadžica.
Fotka č. 5
K večeru nalézáme tuto opuštěnou studnu, voda zdá se být pitelná a proto tu přespíme.
Fotka č. 6
Zdá se, že tu nejsme sami, společnost nám dělá zvědavej hovězí dobytek, kterej strká čenich i do ešusů.
3. den
Vzhůru nahoru.
Odjezd taxíkem ze Skopje byl fakt zážitek, šest lidí v jednom autě, v kufru dva baťohy zbylé tři byly přidělány gumacukama k zadku vozu. Po pár kilometrech si taxikář vzpomněl, že musí dotankovat LPG, což znamenalo baťohy zase odvázat a sundat. V Jabolci jsme očekávali nějakou hospodu, ale po příjezdu nám bylo jasné, že se tu nenajíme. Bylo tu jen pár baráků, kostel a minaret, takže co se týče duchovní osvěty, bylo z čeho vybírat, nicméně s prázdnými žaludky. Po dočerpání vody jsme pozvolna vyrazili do hor až do místa s prvním zdrojem vody, kde jsme postavili stany a ukuchtili něco k jídlu. V noci se spustila malá přeháňka, což po předchozím rozpáleném dni bylo jen k užitku.
Fotka č. 7
Když kravičky v pondělí ráno zjistily, že umíme zacházet s provizorním rumpálem v podobě lana a pozinkovaného kbelíku, hned se doprošovaly o hlt vody.
Fotka č. 8
Kolem poledne jsme dorazili k další studni, kde se s námi o vodu podělilo malé stádo koní.
Fotka č. 9
Koníčky.
Fotka č. 10
Zasněžené vrcholky mají nadmořskou výšku kolem 2km.
Fotka č. 11
Díky sněhu nebudou starosti se sháněním vody.
Fotka č. 12
Porada nad mapou.
Fotka č. 13
Za kus tatranky si necháváme poradit od místního pasáčka ovcí.
Fotka č. 14
Ovečky byly milovnice hudby, zvonkohra se jim povedla, snad jen ten zpěv mohly vynechat.
Fotka č. 15
První prudší stoupání a zrovna ve sněhovém poli.
Fotka č. 16
K večeru nacházíme tuto polorozpadlou salaš sestavenou z šutrů a rozpáraných plechových sudů.
Fotka č. 17
Vody je v tomto pohoří pramálo, proto berem zavděk pozůstatkům sněhu z letošní zimy.
Fotka č. 18
Pepa, stan a první větší vrcholky Karadžice.
Fotka č. 19
Tavíme sníh na provizorní pícce, ve které hoří suchá kosodřevina. Arwenka zatím nasbírala mladé kopřivy na čaj.
Fotka č. 20
Pepovo večerní mytí nohou.
4. den
Od salaše na Soluňskou Glavu.
Večer se přihnaly mraky doprovázené silným větrem a k zemi začla padat nějaká neidentifikovatelná směs vody, ledu a sněhu. Ráno se ale počasí umoudřilo a nad vrcholky Karadžice vykouklo sluníčko, které slibovalo nádherný den. Měli jsme v plánu vyšplhat se do nadmořské výšky přes 2000m, přesto málokdo tušil, že už odpoledne budeme stát na nejvyšším vrcholku této části Makedonie - Soluňské Glavě.
Fotka č. 21
Společníkem při snídani nám bylo ranní slunce a pár zvědavejch svišťů.
Fotka č. 22
Vzhůru k vrcholkům.
Fotka č. 23
Pepa, Píďa a Arwenka bojujou s vrstevnicema.
Fotka č. 24
Stoupání zpříjemňoval chladný vítr a božské výhledy do liduprázdných hor.
Fotka č. 25
Na obzoru je už vidět Soluňská Glava (2530m.n.m.)
Fotka č. 26
Hex se doslova ztrácí v záplavě horských masívů.
Fotka č. 27
Pepa a Arwen Soluňské Glavě nadosah.
Fotka č. 28
Sněhem zapadlá cesta vedoucí na vrchol Glavy.
Fotka č. 29
Na vrcholu je nepřístupná vojenská základna ostře hlídaná uštěkaným psím duem.
Fotka č. 30
Za kousek Pepovy tatranky se z trhačů rázem stali přítulní hafani. Nachvíli před ostnatým drátem dorovnáváme kyslíkový deficit a pak pokračujem podél plotu k jihovýchodní straně vrcholu, kde je již značená turistická stezka.
Fotka č. 31
Poslední "letecký" pohled na Karadžici .
Fotka č. 32
Na východní straně Glavy je obrovský, téměř kilometrový sráz, pod kterým pramení řeka Babuna.
Fotka č. 33
Scenérie, kterou žádný foťák nedokáže věrohodně zachytit.
Fotka č. 34
Arwenka závratí rozhodně netrpí.
Fotka č. 35
Je to tu jak na konci světa.
Fotka č. 36
Je to takové to typické místo, kde by člověk vydžel stát celé hodiny a jen tak se dívat.
Fotka č. 37
Kdepak asi vzniko rčení: Je toho jako šafránu...?
Fotka č. 38
Pepa odpočívá v Krakonošově zahrádce.
Fotka č. 39
Kousek pod vrcholem Glavy jsme rozbili tábor.
Fotka č. 40
Píďa v kapuce u Pepovo stanu pro tři lidi. Baťohy musely spát v igelitech vedle, páč by se do stanu nevešly.
Fotka č. 41
Hex, Píďa a Arwen pod vrcholem Glavy.
Fotka č. 42
Klidná a jasná následovala noc, za to ale pěkně studená.
5. den
Ze Soluňské Glavy o kilometr níž.
Při výstupu na Soluňskou Glavu foukal ostrý studený vítr, který ustal až k večeru. Obloha se vyjasnila a vypadalo to na docela pěkný západ slunce nad vrcholky hor. S klesajícím sluncem klesala i teplota, což unavenému tělu napovídalo, že má zalízt do spacáku a spát. Kromě Arwenky odpadli všichni jeden po druhém, Pepa, Píďa a Petr únavou či zimou, pouze Hex se nechal dobrovolně odpadnout slivovicí.
Fotka č. 43
Píďa a Pepa ráno pod Glavou.
Fotka č. 44
Ale je tady krásně.
Fotka č. 45
O pár set metrů níž pod Glavou.
Fotka č. 46
Další pohled na rozervanou krajinu.
Fotka č. 47
Přibližně o kilometr pod Glavou níž. V údolí je vidět obec Oreše, kde chceme slízt do civilizace.
Fotka č. 48
Oreše trošku přiblížené. Podle mapy je tam kostel, z čehož jsme usoudili, že tam musí být i hospoda, jak bývá pravidlem i ve střední Evropě.
Fotka č. 49
Zase jeden z úchvatných pohledů z místa, kde přespíme. Vlevo nahoře je stále vidět Soluňská Glava.
Fotka č. 50
Spát v botanické zahradě se hned tak někomu nepoštěstí.
Zobrazeny fotky: 1-50 z celkem 150
<<Začátek | <Předchozí | Následující> | Konec>> | Úvodní stránka | Přidat komentář