Cesta do země zaslíbené začala pro většinu osazenstva už v pátek večer v Plzni, nasednutím do vlaku EC Galileo Galilei, někdy kolem 22. hodiny. Vlak cestou do Prahy zastavoval v kdejaké díře, ale mezi Prahou a Brnem se obtěžoval přibrzdit jen jednou a to v Pardubicích, což se jedinýmu Kolíňákovi ze zúčastněných příliš nezamlouvalo, páč musel v hodinách nočních cestovat sólo do města perníku, kde měli zrovna na nádraží sraz snad všichni tmaví lidé z okolí, někteří v tmavých uniformách městké policie, většina z nich však byla tmavá jen tak od přírody. Vlak přijel načas, což bylo v následujících 14 dnech vlastně naposled. S mírným zpožděním jsme přijížděli k ránu do Budapešti i večer do Bělehradu, žádný spoj nám, díky spoustě času na přestup, neujel. Z Bělehradu do Skopje jsme se nakvartýrovali do lůžkového vozu za 6 Euro na osobu, vlaky nebyly nikterak komfortní, naštěstí většina věcí fungovala tak jak měla, tedy až na to dodržování jízdního řádu. Ono už to vlastně bylo vidět po přejetí maďarskosrbských hranic, po příjezdu na nádraží v Subotici, jako by se v celé bývalé Jugoslávii před dvaceti lety zastavil čas, vše bylo zašlé, špatně udržované, budovy oprejskané, hlavní železniční tratě měly pražce stále dřevěné, vlak se klidně pohyboval rychlostí jen 40 až 60 km/h, semtam se trošku rozjel na 80 až 100km/h jen proto aby zachvilku začal zase brzdit. K vidění toho z vlaku povětšinou mnoho není, příroda je jednotvárná, skládá se hlavně z akátových keřů a rovinatých ploch polí a pastvin, teprve až za Bělehradem se krajinka začíná drobet vlnit, což bylo plat prtný, když už byla venku tma. V neděli ráno jsme konečně přijeli do Skopje, kde už z dálky na sebe upozorňoval velký kříž na hoře tyčící se nad hlavním městem, hoře zvané Vodno.

Odjezd taxíkem ze Skopje byl fakt zážitek, šest lidí v jednom autě, v kufru dva baťohy zbylé tři byly přidělány gumacukama k zadku vozu. Po pár kilometrech si taxikář vzpomněl, že musí dotankovat LPG, což znamenalo baťohy zase odvázat a sundat. V Jabolci jsme očekávali nějakou hospodu, ale po příjezdu nám bylo jasné, že se tu nenajíme. Bylo tu jen pár baráků, kostel a minaret, takže co se týče duchovní osvěty, bylo z čeho vybírat, nicméně s prázdnými žaludky. Po dočerpání vody jsme pozvolna vyrazili do hor až do místa s prvním zdrojem vody, kde jsme postavili stany a ukuchtili něco k jídlu. V noci se spustila malá přeháňka, což po předchozím rozpáleném dni bylo jen k užitku.

Večer se přihnaly mraky doprovázené silným větrem a k zemi začla padat nějaká neidentifikovatelná směs vody, ledu a sněhu. Ráno se ale počasí umoudřilo a nad vrcholky Karadžice vykouklo sluníčko, které slibovalo nádherný den. Měli jsme v plánu vyšplhat se do nadmořské výšky přes 2000m, přesto málokdo tušil, že už odpoledne budeme stát na nejvyšším vrcholku této části Makedonie - Soluňské Glavě.

Při výstupu na Soluňskou Glavu foukal ostrý studený vítr, který ustal až k večeru. Obloha se vyjasnila a vypadalo to na docela pěkný západ slunce nad vrcholky hor. S klesajícím sluncem klesala i teplota, což unavenému tělu napovídalo, že má zalízt do spacáku a spát. Kromě Arwenky odpadli všichni jeden po druhém, Pepa, Píďa a Petr únavou či zimou, pouze Hex se nechal dobrovolně odpadnout slivovicí.