Laponsko 16.7. - 30.7.2013

Na letišti, za chvíli pofrčíme do oblak. Večer se po mezipřistání v Oslu ocitneme za polárním kruhem, v norské Altě.

Baťohy jsou našťouchlé k prasknutí, nicméně jejich váhu si pečlivě hlídáme, abychom nepřekročili povolených 20 kg na zavazadlo. Ještě zabalit do strečky a nezapomenout si z něj včas vyndat pas a letenky :-)

Pohled na mraky během letu z Osla do Alty.

Dopoledne bylo v Praze kolem 35°C, večer v Altě byl příjemným ochlazením na 11°C.

Celý areál vypadá jak nějaké autobusové nádraží malého okresního městečka.

Celý areál vypadá jak nějaké autobusové nádraží malého okresního městečka.

Před letištěm je malé parkoviště a za parkovištěm nízký borový les. A protože je už 22 hodin, jdem do něj postavit stan a vyspat se.

Vstáváme před šestou, musíme stihnout bus a před tím si ještě nakoupit nějaké jídlo a bombu k vařiči. Jsme mile překvapeni, že zde nepruděj komáři v takový míře, jako za polárním kruhem v Rusku.

Alta je malé poklidné městečko čítající něco přes 17 tisíc obyvatel.

Všudek klid a pořádek, naprostej kontrast k balkánu.

A už se vezem busem po norské "D1" označené jako E6 na jih do 214 km vzdáleného Olderdalen. Počsaí je stále stejné, pod mrakem a občas dešťová sprška. Prý je to tady standard.

Krátce zastavujeme na benzíce, tak testnem předraženou norskou kávičku. Jedna vyjde asi na kilo, ale nutně ji potřebujeme, takže city jdou stranou.

Z okna autobusu sledujeme silnici na pobřeží, jak se klikatí mezi fjordy.

Další kouřová zastávka.

Storslett, asi radnice.

Jsme v Olderdalenu. Náš bus s cílem v Tromsø tu opouští E6 a najíždí na trajekt, který autům krátí cestu přes záliv.

Chceme se nějak přesunout do 19 km vzáleného Birtavarre v zálivu, ale autobusy tam odtud prostě dneska nejedou a taxíky tu taky nevidíme.

Jdem pěšky na konec obce.

Oslovujeme pána před jedním domem, je ochotný a volá nám tágo.

Máme neuvěřitelnou kliku, natrefujeme na fajn taxikáře, který nám dal na místní velmi drahé poměry super cenu. Veze nás 18 km po asfaltu do Birtavarre a odtud převážně prašnou a kamenitou cestou až k 25 km vzdálenému jezeru Guolasjávri. A to vše za 400 norských korun za nás všechny. Nikdo z nás anglicky pořádně neumí, takže jsme si cestou moc nepokecali, ale pochopili jsme, že taxikář fandí turistům, co jezdí do hor. Zastavujeme na dřevěném mostě, kde dostáváme přednášku o zdejším místě.

Jsme u jezera Guolasjávri. S odvozem až sem jsme nepočítali, takže máme radost s ušetřeného času i peněz a navíc i z krásného počasí, které se jako mávnutím kouzelného proutku objevilo.

Je pozdě odpoledne a jdeme kolem jezera k místu, kde by měla být nějaká chata jako výchozí bod pro tůry na nejvyšší horu Finska - Haltitunturi. Míjíme stan místních kočovných šikmookých obyvatel.

Fotogenický močál.

Mapa okolí u poněkud vybydlené chaty.

Stavíme stany a s ohledem na nečekaně hezké počasí vážně uvažujeme o cestě na Haltitunturi už teď večer, jen co se najíme.

Naše zázemí v ďolíku u jezera.

Roztou zde mraky hub, vypadá to na kozáky. S ohledem na mykorhizu - vazbu kozáků na kořeny břízy naprosto nechápu, odkud se berou, když široko daleko není jediný strom. Až časem si všímám, že bříza je vlastně úplně všude. V podobě velmi nízké kosodřeviny nepřevyšující klobouky samotných hub.

Před 23. hodinou se už drápeme vzhůru. Cestu nikde nevidíme, tak lezem kudy nás napadne.

Slunce se už dotýká obzoru, ale nezapadne.

Má sytě rudou barvu a mysticky osvětluje pustou krajinu. Připadáme si jak na Marsu.

Marťani Vašek a Peťa.

Půlnoční slunce.

Cestu nakonec nacházíme, poznáme ji ale jen podle kamených mužiků.

Vrchol Haltitunturi 1324 m. n. m.

Pohled k jihu do Finska.

Z fotky to vypadá idylicky, ale na vrcholu fičí ledový vítr a bez kapuc, čepic a rukavic bychom zde umrzli jak sobolí hovna.

Vrcholek Haltitunturi je na norském území, nejvyšší bod Finska leží na úpatí pod vrcholem. A protože máme krásnou slunečnou noc, jdem se podívat na nejbližší finský vrcholek, horu Ridnitšohkka.

Zdá se být jak na dlani, ale trvá nám dvě hodiny, než se na něj z Halti připlazíme.

Široko daleko jen kamenitá pustina, ale na vrcholu Ridnitšohkky jsou hned dva dřevěné sruby a vysílač. Nikde nikdo a pěkně tu fičí vítr.

Pohled do země tisíců jezer.

Cestou zpět jdeme údolím severně od Ridnitšohkky a Hatitunturi. Počasí se kurví stejně rychle, jak se večer nečekaně vylepšilo. Od západu připlula nízká oblačnost a padá slabej sníh s deštěm. V těsné blízkosti míjíme dva zatoulané sobečky a vůbec se jich nebojíme.

Jezero Guolasjávri máme nadohled.

Dokonce i chatu a naše stany. Je skoro osm hodin, takže posnídáme a jdem to ošklivé počasí prospat. Vstaneme až večer, kdy sbalíme mokrej stan a vyrazíme na autobus do Birtavarre.

25 km dlouhý noční pochod v bílé mlze nenabízí moc ke koukání a focení. Snad jen párek obzvláště vyžraných ovcí.

Klesáme pod mraky a před námi se otevírá údolí táhnoucí se až k moři.

Kozáci a křemenáči rostou pomalu i na asfaltu a nikdo je nesbírá.

Obrovské vodopády jsou pro norskou přírodu typické, pro nás však exotické a zíráme na ně s otevřenou hubou.

Norský standard bydlení.

První domky náležící k Birtavarre.

Zatravněná střecha domu je taky celkem rozšířená.

Birtavarre se táhne údolím slušných sedm kilometrů a už nás začínají bolet hnátičky. Navíc musíme kmitat, protože autobus nám jede za chvilku a ještě ani pořádně nevíme odkud.

Mraky se lepí ke skalním vrcholům a je jen zázrak, že nás výrazně nevykropily.

Prostě boží!

Kdybych měl čas, sednu si do kadibudky s trávou a budu civět na vodopád. Bohužel tráva je jen na střeše a navíc nemáme na ptákoviny čas.

Neuvěřitelně jednoduchý a funkční.

Dopoledne při přestupu na půli cesty z Birtavarre do Narviku. Celou cestu prší. Prší i v Narviku, který si tak při čekání na bus do Švédska neprojdeme a celou tu dobu prosedíme v čekárně u obchodního domu, kde se občerstvujeme pečivem.

V půl devátý večer přijíždíme do švédské Kiruny. Obloha se začíná protrhávat a hned je veselejc.

Autobus do Nikkaluokty nám jede až ráno. Noc proto přečkáme ve stanu v břízkách za městem.

Kiruna je město s 20.000 obyvateli, leží za polárním kruhem a těží se zde železná ruda. Jsou jiná a hezčí města, než je Kiruna.

Monumentální radnice.

V poledne přijíždíme busem do Nikkaluokty. Nebylo v něm možné platit kartou, nicméně řidič si nechal jízdenky zaplatit v norských korunách.

Na chatě v Nikkaluoktě dáváme startovní kávičku a přečkáváme dvouhodinový déšť.

S napětím študujeme aktuální předpověď na nejbližších pár dní. Teď to ještě netušíme, ale vyjde úplně dokonale.

Před chatou..

Brána do údolí s jezerem Laddjujaure. K chatě Kebnekaise Fjallstation, startovnímu bodu na horu Kebnekaise, je to z Nikkaluokty 15 km.

Stejně jako v Norsku i tady nám padá brada z kozáků a křemenáčů, které si rostou přímo u cesty a nikdo je nechce.

Ještě jeden a dost. Nemůžu fotit každej kterej najdu.

Přicházíme k jezeru Laddjujaure. Je rozhlehlé a mohlo by nám ušetřit pár hodin chůze, kdybychom každej chtěli vysolit líťo za lístek na loď.

Je tu i stánek s občerstvením, tak si dáváme aspoň kafe, aby nás nohy lépe nesly.

Opět fotogenické močály.

Asi nějaký druh klikvy. Je toho tu spousta, ale bojíme se to jíst.

Liška, ne zcela úplně polární.

Nebála se, jen si držela odstup. U chaty jsme byli svědky, jak nějakým českým turistům čmajzla jiná drzá liška něco na zub.

Hory, vodopád a močál.

In your attic -. In your light -. How small everything else, how small we are - and happy in it which alone is great.

Večer stavíme stan na dohled od chaty Kebnekaise Fjallstation. Fouká silný vítr a z hor se každou chvíli přiřítí přeháňka a vykropí nás.

Ani dnes nikam nespěcháme, počasí by se mělo podle předpovědi uklidnit až během následující noci. Stan stěhujeme na lepší závětrné místo blíž k chatě a jdem odpoledne spát. Čeká nás opět noční výstup na nejvyšší horu skandinávské země.

Chata Kebnekaise Fjallstation, pohled k západu.

Chata Kebnekaise Fjallstation, pohled k východu.

Ledový vítr stále fouká jak sviň, kolem třetí hodiny ranní měl ustat. Zatím se moc nechce věřit, že se tak skutečně stane.

Vrcholky hor jsou nasvícené nočním sluncem.

Přicházíme do kotle mezi Kebnekaise, Tolpagorni a Vierramvarri. Díky stržené lávce přes potok ztrácíme na chvíli cestu. Pár desítek metrů lezeme přes zledovatělé suťové pole, než cestu zase najdem.

Cesta vede přes vrchol Vierramvarri 1706 m. n. m. Ledový vítr už ustal a my si dáváme první dnešní pauzičku mezi kamennými pajďuláky a sluníme se. Je šest hodin ráno.

Počasí nám neskutečně přeje, teplota je možná pod nulou, ale bezvětří a sluníčko je k nezaplacení.

Slézáme dvěstě výškových metrů, abychom se zase vydrápali na Kebnekaise. Pohled ze svahu Kebnekaise k jihu.

Pravděpodobně nejvýše položená kadibudka na území Švédska.

Chajda Kebnekaise Toppstugan, k níž kadibouda náleží. V případě nepřízně počasí fajn úkryt. Je v ní ale docela bordel.

Stoupáme po svahu vzhůru, začíná nám být vedro.

Sněhu přibývá, ranní slunce ale šajní jak ovád.

Děvět dopoledne a naprosté azůro nad hlavou.

Značka v námraze.

Už ji nemůžeme minout. Kebnekaise 2103 m. n. m.

Jen pár metrů...

Vrcholek.

Pohled na severní vrchol 2097 m. n. m.

Pohled k západu.

Pohled na ledovec k východu.

Peťa a Vašek.

Bruslíme dolů.

Cestou dolů potkáváme prvního dnešního turistu.

A za ním desítky dalších.

Zástupy turistů vyšly až ráno. Jsme docela rádi, že jsme si užili Kebnekaise v soukromí.

Brod přes potok si nacházíme v místech, kde není ještě moc široký a divoký.

Čtyři hodiny odpoledne, jsme zpět na Kebnekaise Fjallstation. Po předchozích dnech je vedro a o to víc na nás padá únava.

Martin před odchodem vyklepává havěť a drobečky ze stanu.

Jdeme po dřevěném chodníku, všude kolem Kebnekaise Fjallstation jsou stany v keřích. Na první pohled to není moc vidět, ale je tu docela narváno.

Hora Singitjåkko a Tolpagorni.

Tolpagorni a vodopád na říčce Tarfalajokk.

Vrcholy nad sedlem mezi chatami Singistugorna a Kebnekaise Fjallstation.

Máme za sebou týden instantních pokrmů a při pohledu na nebohá ptáčátka začínáme slintat hlady.

Zrcadlení.

Sob.

Sälka 1865 m. n. m.

Snídaně v osm hodin ráno. Naprostej luxus s výhledem na chatu Singistugorna. Už druhý den slunce a příjemné teplo. Zatím moc nevěříme, že nám krásné počasí vydrží až do Abiska.

Maximálně si počasí užíváme. Po týdnu jsme jak dobytci, tak provádíme pořádnou hygienu v potoce vedle stanu.

Chata Singistugorna.

Jsme na Královské stezce, před námi se rozprostírá údolí s řekou Čeakčajohka, která pramení na jeho konci pod sedlem u hory Čeakhčačohkka.

..nad ní stál otec se sekerou v ruce a divně se kýval..

Most přes řeku Guobirjohka.

Dole pod mostem se koupou nahé Švédky, ale je mi blbý tam čumět, tak fotím aspoň Martina, jak na ně zírá on.

Řeka Guobirjohka.

Ledovec pod vrcholem Sälka.

Chata Sälkastugorna s vrcholem Reaiddanjunni.

Vládne tu pohoda, ale nenecháme se zlákat a jdem dál a využít tak krásného počasí.

Stanujem až v sedm večer pod sedlem u Čeakhčačohkky, když slunce mizí za kopci. Po dnešním horku si opět dopřejeme pořádnou koupačku v potoce.

Poprvé se zde setkáváme s větším množstvím otravných komárů, takže se schováváme jak jen můžem.

Osm ráno, dnes opět modrá obloha. Za chvíli budem šplhat do sedla, které má 1140 m. n. m.

Pohled ze sedla k jihu na údolí řeky Čeakčajohka, kterým jsme včera celý den šli.

A tady je očekávaný pohled na sever do údolí řeky Aliseatnu.

Dvoumetrová kamenná pagoda pod sedlem z druhé strany.

Pohled na sedlo, v kterém je schovaná malá bouda.

Chata Tjäktjastugan.

Nevíme co je to za divnou malinu. Chutná docela dobře, později se dovídáme, že je to ostružiník moruška.

Je pět odpoledne a chcem si konečně užít trochu relaxu. Zaparkujem tedy v místě, kde řeka Aliseatnu v širokém údolí meandruje pod kopcem Bossošváráš připomínající Říp.

Kolem stanu máme kozáky, tak z bujónu a rejže vařím houbovou mňamku. Po devíti dnech bez normálního jídla se olizuju až za ušima.

Nikde jinde jsme nenašli tolik sobích parůžků jako tady.

V meandrech jsou malinká jezírka. Desítky jezírek.

V dáli po proudu řeky vidíme počátek jezera Alesjaure.

Jezero za stanem.

Meandrující řeka.

Další z jezer.

Naše stany.

Ráno..

Kamenný pajďulák značící cestu. Trochu jsme ho vyšperkovali.

Dřevěný chodník přes močál.

Chata Alesjaurestugorna.

Pohled od chaty k jihu.

Obydlí u jezera Alesjaure.

Bombovej výhled od chaty.

Vnitřek chaty. Dokupujeme základní potraviny - rejži, těstoviny, fazole a polívky. Dále plynovou bombu k vařiči, toaleťák, ubrousky. Vše platíme kartou.

Jdem dolů k jezeru.

Vyvěšujem vlajku jako signál pro kapitána člunu na druhém břehu jezera.

Plácáme se přes kapsy a necháváme se šikmookým domorodcem převést na konec jezera.

A už si plujem po jezeře.

Peťa a Martin.

Vystupujem u tee pee.

Telefonní budka.

Tee pee.

Zase vedro jaxvině, tak se jdem slunit na pláž.

Ušetřený čas umíme náležitě proflákat. Koneckonců, jsme přece na dovolené, tak proč se honit.

Můj první placák za polárním kruhem.

Plážový písek je jemný a má tmavou barvu. Díky tomu přitahuje sluneční paprsky a je krásně prohřátý.

Voda už tak prohřátá nebyla.

Sušák na ponožky.

Alesjaure.

Kovadlina bouřkového mraku. Bouřku zde vnímám jako raritu, ale to ješťe netuším, jak nás bouřky potrápěj zítra.

Zásobovací helikoptéra.

Odpoledne kráčíme kolem dalších dvou valkých jezer Rádujávri a Miesakjávri a od nich stoupáme mírně vzhůru k sedlu pod kopcem Garddenvarri (vlevo).

Laponská rybářská vesnička.

Štíty hor za norsko-švédskou hranicí.

Stanování pod Garddenvarri. Druhá noc, kdy nás deptá hmyz. Tentokrát jsou to nějaké malé sviňské štípající mikromušky.

Klesáme k jezeru Abiskojaure. Poprvý od opuštění Kebnekaise Fjallstation vidíme stromy.

Chata Abiskojaurestugorna u jezera.

Dokupujem zase nějaké dobroty. Pán co nám je prodával se při placení seknul o sto švédských korun ve svůj neprospěch. Jsme však nakaženi severskou poctivostí a kilo mu vracíme zpět.

Hobití dům.

Řeka Abiskojäkka.

Náš poslední tábor u řeky asi pět kilometrů před Abiskem. Celé odpoledne nám nad hlavou hřmí a lijáky z hor nás míjej jeden za druhým.

V řece pácháme poslední očistu, abychom zítra v autobuse nesmrděli jak sušený ryby.

Poslední ráno ve švédských horách. Vstáváme v devět a nikam nespěcháme. Abisko máme jen hoďku cesty daleko a chcem si užít ještě chvilku v přírodě jak z filmu o zlatokopech z Aljašky.

Řeka i její okolí je neskutečně krásné.

Jsme na cestě do Abiska. Naposledy se kocháme kombinací zasněžených vrcholků hor, čistých dravých řek, rozkvetlých močálů a nekonečného množství kozáků a křemenáčů, které nikdo nesbírá.

Dřevěný chodník přes močál.

Mystická severská příroda.

Abisko leží u jezera Torneträsk, které máme už nadohled. Právě včas, protože od hor se zase nese zvuk hromů a obloha za zády se zatahuje.

Ve jednu odpoledne přicházíme k nádraží v Abisku.

Je vedro, za které bychom se nemuseli stydět ani v české kotlině. Teploměr ukazuje 27°C ve stínu. Místní bulvární noviny vystavené v obchodech dokonce píšou o neobvyklé vlně veder a bouřek zde za polárním kruhem. Pozdějc se dovídáme, že v Čechách teploty atakujou čtyřicítku. No nic, asi je dobře, že nejsme doma.

Zastávka busu je nekrytá a bouřka do nás udeřila plnou silou. Široko daleko nebylo kam se schovat, takže do busu nastupujeme mokrý nažmach. Stačilo jen pět minut čekání v lijáku s baťohem nad hlavou. Každopádně teď je půl čtvrtý a už se už vezem po silnici E10 do norského Narviku, kde máme pět minut na přestup na bus do Bodø. Smutný na tom všem je, že autobus do Abiska přijel už s desetiminutovým zpožděním.

Silnice E10 mezi švédským Abiskem a norským Narvikem je lemována jezery a dřevěnými domy.

S busem jedoucím do Bodø se míjíme při vjezdu do centra Narviku. Ujel nám před nosem. Jsme nasraný, ale je krásný počasí a máme jeden den rezervu na průsery, což se docela hodí. Takže neházíme flintu do žita a jdem se konečně po čtrnácti dnech nažrat. Kupujeme si v rychlém občerstvení nějakou masovou mňamku s hranolkama a vůbec neřešíme, že je to naše nejdražší jídlo v životě.

Je šest večer a jdem se ubytovat do kempu severně od Narviku. Recepce kempu a parádní výhled na moře.

Stavíme stan a už plánujeme večerní procházku po Narviku.

Martin ve volně přístupném tee pee v kempu.

Nakonec jsme rádi, že nám autobus ujel, protože Narvik je velice pěkné město.

Chvilka relaxu na pobřeží.

Nad vnitrozemím se kupí bouřkové mraky z hor, nad moře si ale netroufnou.

Nějaká neviditelná zeď rozděluje modrou oblohu nad mořem a olověnou nad pevninou. Užíváme si tento rozmar počasí a už se ani nebojíme, že při procházce Narvikem zmokneme.

V Narviku.

V Narviku.

Rybářské lodě.

Přístav.

Přístav.

Nejkrásnější přístav, jsakej jsem kdy viděl.

Narvik.

Přístav.

Jediný pěstovaný ovoce, který tu lze vidět, je červený rybíz.

Vašek a Martin zkoumaj know how norských stavitelů.

Rozkvetlý park před kostelem. Vůbec si nepřipadáme jak za polárním kruhem. A to díky golfskému proudu, který u norského pobřeží udržuje stabilní a na místní poměry teplé klima.

Kostel v Narviku. Město pochází z 19. století a má 18.000 obyvatel.

Narvik.

Po čtrnácti dnech instantních pokrmů a pěší turistiky v horách mi zmizelo pět kilo špeků. Pozítří to budu muset napravit.

Centrum Narviku.

Centrum Narviku.

Já jsem to tu osvobodil. Francouzský tank Hotchkiss.

Kotvička.

Deset hodin, čas na večeři. Už nechceme žádné instantní hnusy ani vidět. Vrháme se na nejdražší pizzu, jakou jsme kdy měli.

Železnice v Narviku. Trať vede do švédské Kiruny a dále na jih Švédska.

Narvik.

Ranní pohledy z busu. Cestou na jih po E6 kopírujeme pobřeží a je na co se dívat.

Stres z honičky je již zažehnán díky úchvatným scenériím za oknem autobusu.

Pozor hadi a sobi.

Fjordy.

Fjordy.

V jednom místě je E6 "přerušena" zálivem, takže autobus i vše ostatní vjíždí na trajekt a do dvaceti minut už plujeme po moři.

Náš bus na trajektu.

Je devět hodin, čas na ranní kávičku.

Snídaně.

Houpe to houpe.

Odpoledne přijíždíme do Bodø. Po krásném počasí je na čase užít si zase trochu deště a zimy. Autobus nám zastavil u nákupního centra, tak v něm chvilku bloumáme, než vymyslíme plán, co s načatým deštivým dnem. Jdem prozkoumat, kde je letiště a pak najdeme kemp a přespíme v něm. Cestou k letišti míjíme letecké muzeum, tak se do něj jdem uklidit.

Vstupné je 110 NOK, expozice je však nečekaně bohatá a rozsáhlá a nakonec ani nezvládneme vše projít do zavíračky.

Jsou tu mimojiné i scény z WW2. Na jedné z nich vycpaný sob očumuje trosky sestřeleného letadla.

Letecké muzeum v Bodø.

Vašek už plánuje, že si něco takového pořídí do práce.

Letecké muzeum v Bodø.

Pomáháme Norkům s leteckou navigací.

Pohled na Bodø ze staré navigační věže, která je dnes součástí muzea.

A pak že na severu nejsou tučňáci.

Osm večer, přicházíme do kempu. počasí se uklidňuje a mezi mraky zase vyčumuje slunce. Po deštivém dni se těšíme na slunečnou noc.

Kemp je u moře na kraji Bodø. Před spaním si dopřejem krátký relax.

Kombinace nízko položeného slunce nad mořem a zlověstnými mraky nad pevninou je úchvatná.

Skromný kemp v Bodø.

Ráno v půl osmý v kempu.

Letiště Bodø.

Cpeme se do letadla a už se těšíme na pořádný český jídlo.

Pohled na fjordy.

Pohled na fjordy.

Letiště v Oslo.

A toto je už naše krásná zaprděná česká kotlina. Všude dobře a doma to taky není zas tak špatný.