Balkan tour 20.6. - 30.6.2013

Mátra focená z okna vlaku jedoucího z Budapešti do Gyöngyös.

Hurá, jsme tu a napoprvé. Cestování vlakem po Maďarsku je naprostá brnkačka.

Nasedáme na úzkokolejku jezdící z města Gyöngyös na Mátru.

Vnitřek úzkorozchodného vagónu.

Klikatíme se údolím v „podhůří“ Mátry.

Ptáme se místního borce na cestu.

Szalajkaház – konečná stanice uprostřed lesů.

Krátce po poledni, slunce smaží jako svině. Klasicky jsme se trefili do období, kdy se teploty šplhaj vysoko přes třicítku.

Megapohoří Mátra.

Každej zastíněnej flek je jak spása. Voda nám rychle dochází.

Samý listnatý stromy. Nic jinýho jsme v Maďarsku snad ani nečekali.

Vysílač na hoře Kekés.

Kekés je přibližně stejně vysoký jako Ještěd.

Vedro je fakt nesnesitelný. Na Kekés jezdí i autobus, ale dneska už máme smůlu. Pohání nás jen vidina, že si nahoře dáme spoustu ledovýho pití a co nevypijem, si vylejeme na hlavu.

Naše letitá polemika, zda-li se dá v Maďarsku houbařit, je u konce.

Na hřiby jedině na Mátru!

Divoké narcisy.

Kekés – vrcholový šutrák.

Náš brloh pod vrcholem.

Za svítání sedáme na bus do Gyöngyös a do Budapešti. Při čtvrthodinovém přestupu stíháme i přes jazykovou bariéru nakoupit k snídani pivo a koblihy.

Přijíždíme do Budapešti a okamžitě se jdeme před výhní, která venku panuje, schovat do metra. Vylezeme až u nábřeží Dunaje, kde si dáváme osvěžující pití.

Nábřeží Dunaje.

Matyášův chrám.

Máme sebou z googlu vytisklou mapu budapešťského metra, takže teď už nám zbývá se jen elegantně přesunout trasou M4 z centra na nádraží Kelenföldi pályaudvar. Ukazujeme paní v pokladně naši mapu, kam chceme jet, čímž jí uvedeme do naprostýho záchvatu smíchu. Trasa M4 je prý zatím jen na mapě, ve skutečnosti ještě neexistuje. Až teď si všímám na mapě u zelené trasy M4 maličkých písmenek „under construction“. Naštěstí máme časovou rezervu, tak neztrácíme nervy. Vesele se tlemíme společně s paní pokladní.

Na nádraží Kelenföldi stíháme před odjezdem do Záhřebu ochutnat místní Gyros. Jsme hladoví, tak máme pocit, že je to nejlepší na světě.

Vlak z Budapešti do Záhřebu byl zoufale narvanej a ještě navíc neklimatizovanej. Rtuť teploměru atakuje čtyřicítku a pot z nás teče proudem. Zásoby vychlazeného piva určené na celou cestu vychlemstáme dřív, než uvidíme Balaton. Na jihu Maďarska konečně přichází vzrušení. Zastavujeme v nějakém nádraží a průvodčí prochází po vlaku a svou rodnou řečí něco oznamuje. Tušíme problém. Cestující ve vlaku na sebe navzájem pokukujou, jako by taky nechápali, co se děje. Zřejmě proto, že jsme všichni cizinci, co neuměj maďarsky. Naštěstí jsme zkušení cestovatelé vlakem z Čech, tak podle autobusů před nádražím vydedukujeme, že jde o výluku a že chvíli pojedeme po asfaltu. Cesta po silnici je zajímavá, protože projíždíme nikoliv plackou s obrovskými lány polí, ale zvlněnou kopcovitou krajinou a to dokonce i se smrkovými lesy. A pak že v Maďarsku nerostou houby a smrky!

Večer konečně v Záhřebu. Máme asi dvě hodiny čas, tak akorát na nakoupení zásob na dva dny ve vyprahlých chorvatských horách a na ochutnávku piva v nějaké místní hospůdce.

Výchozí bod stezky na Sinjal. Je krátce před čtvrtou ranní a slunce je ještě za obzorem. Chcem využít příjemný ranní chlad, tak se moc nezdržujem. Pohoří Dinara je vyprahlé a bez potoků, tak si každý nese v baťohu pět litrů vody na dva dny.

S prvními ranními paprsky pozorujeme už z výšky město Knin.

Vápencové pohoří Dinara.

Masiv s horou Sinjal. Během dvaceti km musíme překonat převýšení 1600 metrů, doprovázeni neustávajícím slunečním žárem.

Krajina pěkná napohled, díky horku však ne zcela pohostinná.

Vápencový boban Badanj 1281 m.

Za vrcholem Badanj nacházíme kamennou chatu, kde si přes poledne dáváme oddych, abychom se vyhnuli polednímu napalmu.

Za chatou je studna. Ve skutečnosti je to jen vybetonovaná podzemní nádrž na zachytávání dešťové vody. Voda není křišťálově čistá a je plná chcíplých mušek, ale když je nouze, tak je člověk schopen vypít vše co teče.

Planinarska kuća Brezovac. Samozřejmě zavřená a studna nefuknční. Vody máme naštěstí dostatek.

Za planinárskou chatou je mohutný bukový prales, který jsme v takto vyprahlých horách nečekali. Užíváme si pohodovou chůzi v milosrdném lesním stínu.

Ve výšce 1200 m. n. m. vycházíme ven z lesa. Je dusno a obloha se začíná lehce předbouřkově mračit.

Nenecháváme se znervózňovat a jdeme dál poklidným krokem mezi zářivě bílými šutry až pod vrchol.

Až do večera vstřebáváme kouzlo vápencových hor.

Pohoří Dinara.

Pohoří Dinara.

Už jsme skoro nahoře.

Vyhlížíme si plac na stan. Obloha se k večeru pročišťuje, tak popadáme šanci za pačesy a jen tak nalehko bez baťohů vyběhneme na vrchol, než zapadne slunce.

Kdysi vyhořelá kosodřevina na vrcholu Sinjalu v kontrastu s kvetoucími trsy.

Kytka žlutá střídá kytku modrou. Škoda že tu neroste i něco k jídlu.

Peťa zdolává poslední metry.

V dáli vidíme odraz slunce od hladiny Jaderského moře.

Konečně na vrcholu. Fouká zde příjemný chladivý vítr. Pořizujeme nezbytné vrcholové foto a sbíráme nezbytný vrcholový šutr. Může být klidně i větší, protože většinu vody jsme už vypili, tak budeme mít krásně lehké a prázdné baťohy.

Mrtvé kosodřeviny na Sinjalu.

Slunce každou chvíli zapadne, tak si brzy užijeme zářivých večerních barev.

Kříž na vrcholu.

Náš plac se suprovým výhledem do hor.

Zapadající slunce osvětluje mraky zespodu a díky tomu jsou vápencové skály zbarvené do červena. Je to parádní podívaná a závěrka foťáku nestíhá zazanamenávat tenhle fantastickej okamžik.

Západ slunce nad Dinarou.

Rudý soumrak.

Vápenec v okoukaných denních barvách.

Sestupujeme tou samou cestou k bukovému lesu.

Dinárská zarada.

Pohoří Dinara.

Tady už dlouho nikdo nežije. Protože kdyby žil, tak by uschnul.

Spousta medu. Asi to není to pravé ořechové na žízeň.

Cesta dolů odcejpá mnohem rychlejc, kolem desátý dopoledne jsme už nadohled od Kninu.

A v poledne, opět za nesnesitelného horka, vcházíme mezi první baráky. Nacházíme vydatný pramen a potok, kde se konečně zavodníme a umejeme.

Obloha se nad Kninem a vůbec celým pohořím Dinara rychle zatahuje do bouřkové šedi. S prvními těžkými kapkami průtrže mračen už naštěstí sedíme v restauraci, kde se cpeme pizzou a saláty (protože nic jinýho k jídlu neměli) a přitom pozorujeme rušnou ulici, která se pozvolna mění v obrovské jezero.

A protože k restauraci patřil i penzion s příznivou cenou, rychle se ubytujeme a jdem na prohlídku města. Zároveň zkusíme zjistit, jaký je odtud spojení do Splitu. Cestou po Kninu nevěřícně zíráme na opuštěné domy v centru. V Kninu před válkou žilo až 80% Srbů, kteří byly donuceni své domovy po válce opustit a domy pozvolna chátrají dodnes.

Kninská pevnost nad řekou Krkou.

Chorvatská mačka.

Vylejzáme na kninskou pevnost, odkud jsou boží výhledy na celé město plus vodopády na řece Krce. Pozadí za městem dominuje horský masív se Sinjalem.

Pohled z pevnosti.

Kninska tvrđava.

Hrad u obce Vrlika.

Někde u města Sinj.

Kolem devátý jsme ve Splitu. Vystupujeme na autobusovým nádraží u přístavu. Logisticky to máme pořešené dobře, protože přímo před nosem máme úschovnu zavazadel, kam dáváme baťohy.

Naše první kroky vedou k tržnici, kde se nasnídáme. Dávám si kafe, tři nemyté nektarinky a čevapi z pochybného grilu. Má střeva zažila už ledacos, takže vůbec nemám strach, že bych se z toho mohl i posrat.

Našlo by se tu i něco s chapadly.

Historické centrum a nábřeží Splitu nám učarovalo. Chodíme sem a tam a všude se nám líbí.

Split.

Split.

Vedro už není po včerejší průtrži tak zdrcující. V kombinaci s příjemným mořským vzduchem je ideální počasí na courání městem.

Sportu nerozumím a mám v něm docela hokej. Tak teď už aspoň vím, že Maradona bydlí ve Splitu.

Rozkvetlé zákoutí.

Po poledni si k obědu dopřáváme v pěkné nábřežní restauraci nějaké mořské svině a docela si na nich pochutnáváme. Odpoledne pak uháníme busem po dalmátském pobřeží směrem na jih do Ploče. Z okna čumíme na masiv pohoří Biokovo.

Jako snad poslední Čech, kterej dosud nebyl v Chorvatsku, nevěřícně zírám na davy českejch turistů smažících se u svých aut na kamenitých „plážích“ hned vedle frekventované silnice č.8. Nechápu, jak se můžou kodrcat půl dne, aby pak leželi v šutrech a čuchali smrad z projíždějících aut. Přitom jsou zde místa relativně daleko od silnice, kde bych si válení u moře dokázal představit. Jedním z takových míst byla Makarska a Baška Voda.

K večeru přijíždíme do Ploče. Nevidíme zde žádné turisty a je nám podezřelé, ploč tu nejsou hotely.

Přitom Ploče nevypadá tak turisticky nepřívětivě. Máme celý večer a celý ráno, abychom záhadu rozlouskli.

Nacházíme tu jeden jediný téměř prázdný hotel, kde však chtějí litr za noc/osobu. Na to Chorvati nemaj, aby si mohli říkat o tak vysokou částku, protože co se týče jejich nabízených služeb, jsou to neschopní diletanti. Jdeme tedy spát do privatu za městem za 10 Eur za noc/osobu.

Moře v Ploče má jednu vadu na kráse. Vlévá se tu řeka Neretva tekoucí z hornaté Bosny a Hercegoviny, která mořskou vodu docela parádně ochlazuje. Naštěstí nejsme žádný rozmazlenci a nějakou koupačku v horských bystřinách máme už úspěšně za sebou, takže pláž teď patří jen nám.

Koupačka byla fajn, sprchy však bohužel nefungovaly. Vždyť říkám, že jsou Chorvati diletanti. Sůl ze sebe umyjeme vodou z petek zakoupených v přilehlém obchůdku.

Poslední záběr na Ploče a pak hurá na autobus do Mostaru.

Původně jsme si chtěli údolí řeky Neretvy projet až do Mostaru vlakem, ale vlaky tu jezděj nějak divně. Vždy v době, kdy se nám to hodí nejmíň. Zato autobusová doprava zde funguje poměrně skvěle. Jedinej zádrhel bylo asi půlhodinový zdržení na bosensko-chorvatské hranici kvůli pasové kontrole. Odpoledne vystupujeme v Mostaru a podle očekávání se na nás vrhají nabízeči ubytování. Necháváme se odchytit starší paní, která nabízí ubytování za 10 Eur. Plácneme si a už volá na malou vnučku, která umí anglicky líp než my všichni tři dohromady. Odvádí si nás do poněkud orientálně vyhlížejícího paneláku, kde už na nás čeká sympatická mamina malé holky a vede nás k sobě do bytu. Dáváme rychlou sprchu a vyrážíme na prohlídku města.

U první voňavé restaurace neodoláváme a dáváme si oblíbenou balkánskou pleskavicu a čevapi.

Opět nás zamrazí při pohledu na rozstřílené trosky.

Mostar – stari grad.

Tržnice, kde lze koupit v podstatě cokoliv. U týhle malý holky třeba tričko s maršálem Titem nebo skopčáckou helmu.

Mostarské mešity a modře zbarvená řeka Neretva.

Stari most.

Mostar.

Mostar.

Staronový most, který dal Mostaru jméno.

Konečně pravá balkánská kávička z džezvy, žádný vyčpělý chorvatský chcanky.

Díra po granátu se zazdí a žije se vesele dál.

Mostar – stari grad.

Zlatý západ slunce nad Mostarem.

Pohled z busu na údolí řeky Neretvy.

Стара благајска тврђава - pevnost Blagaj.

V Gačku chceme přestoupit na bus do Tjentište, ten ale oproti jízdnímu řádu nejede už za hodinu, ale až za tři. Nechceme však plýtvat drahocenným časem, tak ukecáme místního taxikáře, aby nás za 20 éček hodil k třicet km vzdálenému rozcestí, odkud půjdeme na nejvyšší bosenský vrchol Maglič. Nejprve si ale v restauraci dopřejeme jeden povinný přírodní řízek s hranolkami a s vychlazeným Jelenem. Pak konečně házíme bágly taxikářovi do oktávky a už svištíme po klikatící se silnici z Gačka směrem Tjentište. Z okna auta už vidíme pohoří Maglič, je však přikryté oblačným závojem.

Vystupujeme u rozcestí Suha asi pět kilometrů před Tjentištem. Nad Magličem je skutečně zataženo a přestože se z dáli vrstva mraků nad horami zdála slabá, teď už to vypadá na déšť. Pozitivní je, že slunce nesmaží a že se při výstupu nesežehneme jako na Sinjalu. Složení skal je napůl vápenec a napůl žula, takže s vodou tu problém nebude, o čemž se v zápětí přesvědčujeme. Celou cestu jdeme podél vydatného Suški potoka, který teče od Trnovačka jezera.

K Trnovačku jezeru přicházíme o půlhodinu dřív, než nám sliboval rozcestník dole u silnice.

Je tu pár týpků, kteří na břehu jezera něco řežou motorovou pilou. Jdem se navzájem vyzpovídat a provést výměnu kořalek. Jsou to Černohorci a prý tu stavěj chatu. Ne turistickou, ale vlastní. Trnovačko jezero sice leží už na území Černé Hory, nicméně prakticky je od Černé Hory odřízlé skalnatým hřebenem Magliče a jediná přístupová cesta sem vede z Bosny, takže si tu borci tak trochu dělaj, co chtěj. Ochutnáváme jejich slivovici a na oplátku jim nabízíme tatranský čaj. Machrujou a mocnými loky do sebe lejou petku zákeřného bylinného likéru. Hned je veselejc. Dozvídáme se, že si tu uďáli národní park a oni jsou jeho strážci. Ukazujou nám placy, kde si můžeme postavit stan a rozdělat oheň a taky kde je pramen vody. A protože začíná být docela kosa, zbytečně nelelkujeme a jdem rozdělat oheň. Dříví je mokré, tak si vypomáháme mapou Budapešti.

Oheň hoří, stan už stojí.

Krávy si vyšly na výlet z Bosny do Černé Hory.

Nevím, co je to za hovězí nápady překračovat nelegálně hranici.

Krásné travnaté břehy Trnovačka jezera budou ozdobeny čerstvými lívanci.

Hm, kytka. Asi nějakej plevel, roste tu toho mraky.

Nějak si nejsme jisti, jestli jdeme od jezera tou správnou cestou na Bosanski Maglić. Ale je nám to jedno. Vlastně ani nevíme, jestli se nám tam chce. Zatím se jen tak kocháme pohledy na Trnovačko jezero.

Vrcholy jsou v mracích, tak alespoň obdivujeme kytky, kterým nikdo z nás nerozumí.

U salaše už víme, že jdem blbě, tak se vracíme zpět k jezeru.

Bačové a ovce. Po Sinjalu teprve druhé stádo, které letos v Jugoslávii vidíme.

Salaš na balkánské poměry podezřele precizně postavená.

Vyhlížíme spolu s uštěkaným ovčáckým psiskem hezčí počasí.

Zpět u křišťíálové hladiny Trnovačka jezera.

Ještě před několika dny tu ležel sníh. Dnes se mezi jeho zbytky klubou na povrch šafrány.

Mraky nepatrně povylezly výš, tak se odpoledne konečně rozhoupáváme a jdem zdolat vrchol Magliče.

Krásná sjezdovka, necháváme si ale zajít chuť.

Jsme těsně pod mraky. Nechápame, že je tu zima a tolik sněhu. Přitom na nedalekém Sinjalu jsme před několika dny sušili huby a koupali se ve vlastním potu.

Další kytka ve sbírce. Asi pítrkej.

Finální hřbet nad hranicí 1900 m.n.m. je už definitivně v mracích, takže si panorámata můžeme leda tak představovat.

Bosanski Maglić 2386 m. Nejvyšší bod Bosny a Hercegoviny.

Pomník jugoslávským partyzánům, kteří tu během 2. světové války bojovali proti němčourům o kaňon Sutjeska.

Berem vrcholový šutrák a naposledy se porozhlédneme po okolí, jestli přece jen neuvidíme nějaké výhledy. Vidíme však ještě větší prd, tak se pomaličku přesunujeme zpět k jezeru.

Co mi to jen připomíná..?

Zpět u Trnovačka jezera.

Právě dorazilo zásobování. Místní strážci parku nám pak skutečně nabízejí možnost si u nich nakoupit pivo.

Bosanski Maglić konečně vidíme bez mraků.

Zpestření v podobě přeskakování potoka. Máme vyjímečně lehké bágly (bez jídla, vody a jen s letními spacáky), takže je to brnkačka.

Vodpal si na svou kytku, hajzle!

Okolo silnice z Gačka do Tjentište jsou varovné cedule s nápisy „Mine! - Zabranjen prolaz!“. Nemáme moc času, tak ani nejdem prozkoumat aktuálnost varování. Škoda, minu jsem si z hor ještě nikdy nepřivez.

běží liška k Táboru, přes hraniční závoru
běží liška k Mostaru, tlamu má bílou z oparu
běží liška k Sarajevu, není lišce moc do zpěvu
běží liška v minovém poli, která z min lištičku skolí?

Přicházíme k rozcestníku Suha a zkoušíme něco stopnout, bohužel bez úspěchu. Aut naším směrem jezdí dost, nicméně jsme tři a to je asi dost velké sousto. Zkouším ještě chvíli mávat pětieurovou bankovkou, ale ani to nemá kýžený výsledek. Peťa s Vaškem to po půlhodině vzdávaj a jdou do Tjentište pěšky po asfaltu. Mně se ale už nechce chodit pěšky po zemi, tak stopuju dál. Bankovku schovávám, třeba bude stačit kouzlo osobnosti. A skutečně, jen co Vašek s Peťou mizej za první zatáčkou, zastavujou mi tři mladí Srbíci s Yarisem. Jsou zvědaví, co jsem zač, odkud, kam a tak. A protože jsou nadšení, že znám Miždor a srbskou část Stare planiny, vezou mě nejen do Tjentište (na fotce památník v Tjentište), ale až do třicet km vzdálené Fočy.

Ve Foče ověřuju aktuálnost jízdních řádů a že autobus opravdu jede až za dvě hodiny. Čekám ve stínu slunečníku u autobusového nádraží s kafem a pivem. Vašek s Peťou přijedou autobusem do Fočy deset minut před odjezdem busu do Sarajeva, takže zatím docela klika. Se Selmou v Sarajevu se setkáváme skoro načas a hned nás vede do našeho podkrovního bytu.

Následuje zavedený rituál v podobě rychlé sprchy a večerní prohlídky města.

Mešita v Sarajevu.

Pokus v restauraci s objednáváním nic neříkajících názvů jídel vyšel celkem dobře.

Kolik je hodin?

Sarajevski stari grad.

Sarajevská tržnice v centru.

Časově neplánovaná historická zastávka přesně 99 let po střelbě Gavrila Principa na Františka Ferdinanda.

Latinský most, kde k Sarajevskému atentátu došlo.

Sarajevo.

Sarajevo.

Sarajevo.

Sarajevo.

Sarajevo.

Sarajevo – stari grad.

Cesta vlakem z počátku utíká rychle, protože se nacházíme na jednom z posledních míst Evropy, kde se v kupéčku běžně hulí. Takže pádný důvod si svátečně zapálit. Peťa je na nás nasraná a jde trucovat do jiné části vlaku, kde je čistší vzduch. Jako bonus vnímáme, že vlakem prochází maník s košíkem a nabízí malé lahve s rakijí. Netrvá to dlouho a všechny je nakonec od něj vykoupíme a vykropíme.

S lehce bolavou hlavou vystupujeme večer v Záhřebu. Máme šest hodin na noční procházku městem, než nám pojede lehátkáč až do Čech.

V centru se poněkud děsíme velkých davů lidí. Je tu obrovská velkoplošná obrazovka a probíhá zde několikadenní ceremoniál ohledně přijetí Chorvatska do Evropské unie. Máme trochu davovou fobii, tak jsme lehce nervózní. Když kolem nás projdou těžkooděnci a vzápětí se před námi vytelí televizní štáb se zmalovanou moderátorkou a blikající kamerou, berem nohy na ramena někam do ústraní. Samotné historické centrum je naopak liduprázdné a uzavřené policejními zátarasy, takže je tu klid a noční prohlídku si náležitě vychutnáváme.

Záhřeb nás velice mile překvapil, je tu mnoho krásných historických budov a kouzelných míst.

A před odjezdem ještě zajdeme do nějaké dobré restaurace, kde si opět pochutnáme na mořských chapadlech.

Ve tři ráno přijíždí vlak, který by měl táhnout náš přímý vagón do Prahy. Vagón ale v soupravě není, takže jsme zděšeni. Nikdo nic neví, jen průvodčí z vagónu jedoucího do Moskvy nám sděluje informaci, že se českej vagón někde podělal. Ruska má ale naštěstí tři poslední volná místa, tak se nás ujímá alespoň na cestu do Budapešti. Naivně si myslíme, že se vyspíme po přistavení náhradního vagónu až cestou z Budapešti, ale chyba lávky. České dráhy na na své cestující zvysoka kašlou a nenamáhaj se poskytnout prostřednictvím vlakových čet jakékoliv informace. Do Čech přijíždíme vsedě, parádně nasraný a vospalý. Nehezká tečka za jinak krásnou balkánskou dovolenou v horách a u moře. Příště tak někam pojedeme vlakem...