Srbsko 25.8. - 2.9.2012

Bavení i popíjení nám šlo během čtyřhodinové jízdy z Bělehradu do Niše nadmíru dobře. Stálo nás to sice flašku tatranského čaje, nicméně ztrácíme plachost a vesele komunikujeme s lidmi v našem kupéčku. Při vystupování v Niši nás udeřila facka o teplotě 40°C, nicméně máme upito, tak si z toho niš neděláme. Loučíme se s milými lidmi z vlaku a jdem pátrat, jak se dostaneme k bulharským hranicím.

Z Niše nakonec odjíždíme do Dimitrovgradu autobusem, kam přijíždíme před setměním. K dalšímu přesunu do vesničky Senokos využijem naši osvědčenou taktiku. Vyhlídnem si v centru Dimitrovgradu místo, kde voní dobroty jako pleskavica či kebab. Všechno jim tam sežerem a vypijem a za poskytnutou tržbu nám obsluha ochotně zařizuje levný odvoz do 40km vzdáleného Senokosu. Cesta do podhůří vedla nejprve po rozbitým asfaltu, druhá půlka už byl klasický balkánský tankodrom. Přijíždíme za tmy a okamžitě budíme všechny psy ve vsi. Loučíme se s naším dopravcem a okamžitě nás obklopujou zvědaví domorodci. Rozmlouvají nám cestu do hor, prý tam jsou vlci a ať raději přespíme u nich ve vsi.

Náš první tábor ve vesnici Senokos na úpatí Staré planiny.

Vesnice Senokos.

Tankujeme vodu z pramene.

Trochu se děsíme nedostatku vody. Říčka protékající vesnicí je po předchozích vedrech zcela vyschlá.

Jdeme podle mapy z padesátých let. Cesta na hřeben je prozatím naprosto jasná, protože místní nadšenci do turistiky letos perfektně vyznačili stezku ze Senokosu až na hraniční vrchol Mučibaba.

Možná jsme první turisti, kteří snídaj pod novotou vonícím přístřeškem.

Bramac Srbija ®

Žízeň zatím nemáme. Zatímco dole byla říčka zcela vyschlá, o kus výš už míjíme potoky plné vody. Navíc je u stezky další odpočívadlo s novým přístřeškem a pramenem vody pryštícím z památníku jugoslávských partyzánů.

Nedaleko pramene jsou Senokosské vodopády.

Obdivujeme, fotíme a litujeme, že je právě poledne. Protože jinak by tohle byl parádní plac na táboření.

Senokosský vodopád.

Vycházíme z údolí na první náhorní pláně poseté špendlikovníky. Patřičně toho využíváme a cpeme do sebe žlutý kuličky, dokud nás nezačnou bolet bříška.

Tublatanka nábožná.

Údolí s vesničkou Senokos.

Ještě kus po cestě..

..a jsme na vrcholu Pregrada 1680m. Je tu další turistický přístřešek a opět se podezíráme, že jsme asi první turisti, kteří ho testujou. Chvíli jen tak sedíme a čumíme k lesu, kudy prochází bulharsko-srbská hranice.

Pohled na severozápad k Mučibabě.

Je pozdě odpoledne a začíná se zvedat vítr. Jdeme do lesa najít vodu a plac na nocleh.

Asi po hodině nacházíme obojí. Potok není moc vydatnej, ale voda teče a je dobrá.

Počáteční obavy z táboření na hranici se rozplynuly. Není tu nikde ani živáčka, natož pohraničníci. Takže vesele opíkáme a večeříme.

Kamenné pozůstatky hraničního stavení. Bílé patníky vyznačujou bulharsko-srbskou hranici.

Nekonečné pastviny. Nikde ani živáčka, jen sem tam kráva, kůň nebo ovce.

Hraniční hřeben. Zleva srbská a zprava bulharská cesta. Jdeme raději po srbské, protože se nám mimo EU docela líbí.

Na obzoru je vidět dominantní vrchol Kopren 1963m. Před ním nás ale čeká kus cesty skrz listnatý porost. Odsud se cesta zdá být zatím na pohodu, ale chyba lávky!

Jen co zalezeme do listnatýho porostu, orientace je v háji. Cesta od Mučibaby není značená, nevede vždy po hřebeni a navíc se každou chvíli dělí. Hraniční patníky jsou kdesi v kopřivách. Takže občas provedeme namátkovou kontrolu patníků v roští, jestli nelezeme omylem na nějaký boční hřbet. Prosekávání skrz zelený bordel nám ale zabralo moc času, takže ke Koprenu už dnes nestíháme dojít. Stavíme stan, chvíli čumíme do mapy a pak jdem spát. Ráno moudřejší večera.

Léta nepoužívaná cesta se občas objeví, ale většinou jdem skrz les kam nás napadne. Prokládáme to kopřivama, loupuchama a jiným zbytečným roštím.

Konečně z lesa venku. Ještě hodina prodíračky skrz metr vysoké kosodřeviny, než najdeme náznak cesty klikatící se na Kopren.

Hezký na pohled, ale jsme parádně poškrábaní a potrhaní.

Při šplhání na Kopren vidíme pod sebou klikatící se zarostlou cestu, která zespodu nebyla vůbec vidět. V pozadí je celý prokletý zalesněný úsek mezi vrcholy Tupanac a Kopren, který nás tak nehorázně zdržel.

Zíráme ze svahu Koprenu na skály a první smrkový les, který jsme tu potkali.

Srbská divočina.

Dáváme si pauzu na oběd, protože konečně nacházíme několik pramenů pryštících ze svahu. Navíc můžeme při vaření čučet do dáli, neboť je na co se dívat.

Konečně na Koprenu. Vrchol je plochý a travnatý, sem tam smrk. V pozadí je hlavní část srbské části Staré planiny s vrcholem Midžor.

Zubatý trojvrchol Tri Čuke 1925m.

Letmý pohled z Koprenu do Bulharska.

Tri Čuke.

Titův hraniční kámen z dob Jugoslávie.

Je teprve pět odpoledne, dál už dneska ale nejdem. Sedíme na Koprenu na hranici a nemůžeme se vynadívat na tu parádu.

Zabydlejeme se tedy drze na hřebeni, protože bouřku v noci neočekáváme.

Východ slunce nad Bulharskem.

Tri Čuke po ránu.

Miždor 2170m.

Díky včasnému budíčku a relativně parádní cestě dnes dojdeme až pod Miždor.

Lezeme přez Tri Čuke, abychom se vyhnuli prodíračce skrz špatně prostupný smrkový porost. Poslední ze tří zubů obcházíme po vyšlapané cestě vedoucí po bulharské straně. Potkáváme tu prvního člověka po několika dnech. Nejprve se navzájem trochu bojíme ale nakonec se z něj vyklubal borůvkář.

Vražja glava 1934m.

Další ruinička hraničního stavení.

Podle padesát let starý mapy tu někde musí být cesta. No nic, berem to s rozeběhem, až chmíří lítá všude kolem.

Pohled zpět na Vražju glavu.

Miždor.

Luxusní traverzovka těsně pod hřbetem. U jednoho z pramenů, kterých tu moc není, dáváme pauzu na oběd.

Hovězí pokus o nelegální překročení hranice.

Traverzovka.

Táboříme těsně pod vrcholem Miždoru.

Pozorujeme, jak slunce zapadá a vykresluje v horách čím dál tím větší stíny.

Zachvilku na nás bude svítit jen měsíc.

Pohled z Miždoru na lyžařské centrum Babin zub.

Vrchol Miždoru.

Vrcholová keška. Přidáváme pár drobností.

Petr, Peťa a Vašek.

Vrcholový kámen.

Slézáme z Miždoru dolů k Babinu zubu do lyžařského centra. Necháváme si v restauraci zavolat tágo a čekání si zpříjemňujem pivem a kávou.

Taxík nás odváží z hor do nejbližšího městečka Knjaževac, odkud jezdí vlaky i autobusy. Vystupujeme přímo v centru a okamžitě si sedáme do restaurace, kde to voní po grilovaných rybiškách. A protože jsme hladový jak vlci a o rybišky si zatím neumíme říct, dáváme si srbskou klasiku z grilovanýho mletýho masa.

Po dobrém jídle se jdem na doporučení paní z restaurace ubytovat a pak nás čeká objevná procházka po městě.

Večerní Knjaževac.

Ubytování bylo fajn, jen sprcha nějaká záhadná. Umožňovala několik variant osvětlení i poslech rádia, ale zaboha jsme hned nemohli přijít, jak se pouští voda.

Knjaževac.

Opuštěný vyhlídkový dům nad městem.

Uličky.

Sušení paprik.

Dvorek i se škůdkou.

Knjaževac.

Zavítali jsme zpět do naší rybiškové restaurace. Při čekání odkoukáváme od ostatních, čím že se to vlastně nalejvaj a okamžitě to zkoušíme taky. Docela dobrý vínečko.

Dneska už si o rybičku umíme říct. Můj hejk se řekne srbsky oslić.

Po dobrý mňamce procházíme skrz živej plot do sousední cukrárny, kde si dáváme zákusek a kafíčko.

Polní žihadlo.

Peťa kupuje švestičky ze srbské zahrádky.

Malůvka.

Řeka Sáva.

Před odjezdem domů ještě do sebe šoupem v nábřežní restauraci nějakou klasiku. Doplňuju ji i o salát a výbornou rybí polívku.

Bělehradská středověká pevnost Kalemegdan.

Kaplička v areálu pevnosti.

Soutok řek Sávy a Dunaje.

Bělehrad centrum.

Pěší zóna v centru.

Pěší zóna v centru.

Rušné centrum.

Rušné centrum.

Historická budova vyzdobená klimoškami v každým okně.

Nevím, na co mám zaostřovat dřív.

Monumentální budova pošty, motorkářka a vomlácenej autobus.

Smráká se.

Chrám svatého Sávy.

Vládní budova.

Memento na „humanitární“ bombardování Bělehradu v roce 1999.

Bělehradské nádraží.

Nástup do našeho lehátkáče jedoucího do Budapešti byl zpestřen průvodčím, který nám dal do kupéčka kus nějakýho železa, jako že si tím prý máme zablokovat dveře zevnitř. Prý ve vlaku chodí banditos a okrádaj počestný pocestný. Poslechneme tedy pana průvodčího a podle jeho rady se zajišťujeme. A skutečně, během noci nás budí rána, když železo po neúspešném vloupání spadlo na zem. Chvíli vyplašeně zíráme, co se děje. Na chodbičce stojí jen jeden cikán a dělá, že poslouchá walkmana a nepřítomně čumí z okna. Znovu se tedy pomocí železa zamykáme, i když si myslíme, že přičmoudlý banditos to už znovu nezkusej. Do rána se už skutečně nic nedělo a my tak šťastně a jen s pěknými zážitky dorazili do Budapešti a nakonec i domů.