Rumunsko 30.6. - 15.7.2012

Delegace z ministerstva rýžových polí.

Vašek, Martin a Peťa.

Večer na nádraží Budapešť Keléti.

Rychle dokupujeme zásoby pití na noční cestu do Rumunska.

Přicourali jsme se rumunským courákem do vesničky Subcetate. Skoro by se dalo říct, že tu chcíp pes. S námi vystupuje ještě několik dalších baťůžkářů, jak jinak, česky mluvících.

Místní zvířena už zná tenhle druh lidí s báglama. Proto neštěká a nekouše a s vrtícími ocasy čeká, co se z přeplněných baťohů vyklube ven.

Po chvilce lelkování se přesunujeme před nádraží, kde už se ostatní baťůžkáři soukaj do dvou taxíků. Naštěstí pro nás v zápětí přijíždí třetí tágo a sympatická taxikářka nám už naznačuje, že si máme bágly naházet k ní do logana. Bez nějakého velkého hádání správně tipuje, že jsme Češi, což tu bude něco jako synonymum pro bandu lidí s baťohy, co chtěj odvízt do hor. Holka jedna rumunská už to má naučený, zaveze nás cestou k nejbližšímu bankomatu, kde vybíráme lejky. Při nastoupávámí do hor, nám ukazuje nedalekou zříceninu a asi po pětatřiceti kilometrech nás vysazuje v horském středisku Alpin Rausor. Zaplatíme 100 LEI a s milou Rumunkou se loučíme.

Alpin Rausor je horské lyžařské centrum na úpatí Retezatu. Jsou zde sjezdovky, penziony a restaurace. Jednu z nich navštěvujeme a dáváme startovní kávy a občerstvení. Před polednem v největším smažáku shazujeme svršky, chromíci nasazujou ortézy a jdem se konečně škrábat do hor.

U pozůstatků refugia Condorul opouštíme hustý prales a ocitáme se na loukách pod skalnatými svahy Retezatu.

Je vedro a dusno a nad hřebenem se převalujou těžký mraky, jako kdyby mělo sprchnout.

Odpoledne jsme v sedle Şaua Lolaia a nad celým Retezatem pluje bouřková oblačnost. Slyšíme hřmění a do stěny se nám v bouřce fakt nechce.

Přelézáme sedlo a po neznačené stezce sestupujeme do sousedního údolí, kde si vyhledáme první rovný plácek na stan i s pramenem vody. Martin si prozatím nachází svůj placatej kámen a nehodlá spolupracovat, dokud si v klidu nedokouří cigáro.

Náš tábořivý plac pod sedlem Şaua Lolaia s výhledem na Vf. Retezat (2482m).

Slézáme do údloí říčky Stânișoarei, abychom se dostali do sedla pod horou Bucura na obzoru.

Ohlédnutí se zpět na Vf. Retezat.

Kolem poledne jsme v sedle Curmătura Bucurei. Pohled na sever do údolí řeky Pietrele.

Pán hromů a blesků.

Scházíme ze sedla k jezeru Lacul Bucura. Na břehu je chata horské služby (Salvamont).

Přicházíme na břeh, kde bývá stanové městečko. Máme kliku, protože tu není plno a můžeme si vybírat místo na stany a zabrat si nějaké pěkné závětří.

Pohled od chaty horské služby na naše stany u jezera.

U stanu máme už zařízen stůl, což nám připomíná, že jsme ještě neobědvali. Jdu to rychle napravit výbornou instantní rajskou polévkou. Během jídla pozorujeme, jak si nějaký turista jde zaplavat do jezera. To už ale z chaty horské služby vybíhá asi šedesátiletý rumunský Mitch Buchannon a s píšťalkou v hubě jasně dává najevo, že je v jezeře zákaz koupání.

Hlídej si svůj ešus nebo budeš o hladu.

Pozdě odpoledne se okolní nejvyšší vrcholy opět zahalily do černě bouřkových chuchvalců. Naštěstí jen párkrát zahřmělo a káplo a hned bylo po všem.

Vstáváme za svítání, obloha je naprosto vymetená. Přesně to jsme potřebovali. Zatímco stanové městečko hluboce spí, my jdeme nadšeně do stěny.

Šlape se docela dobře, protože lezeme na západní stranu hory, kde panuje chladivý stín. Na obzoru vidíme Vf. Bucura a vrcholek Vf. Retezat.

Záhonky s kytičkama mezi suťovými poli.

Po hodině škrábání jsme už skoro nahoře. V dáli na obzoru vidíme travnaté pláně a bílé vápencové skály Malého Retezatu.

Vrchol Vf. Peleaga (2508m). Jsme tu dneska první.

Jezero Lacul Bucura z vrcholu Vf. Peleaga.

Martinova vrcholovka.

Superrumunman.

Společná vrcholovka. Petr, Martin, Péťa a Vašek.

Test nouzové schovky na vrcholu. Nelíbí se mi, nemá hromosvod.

Pétina vrcholovka.

No tak dobře, ještě jedna a už dost.

Jezera Lacul Bucura a Lacul Ana.

Maximální zoom k našim stanům. Kontrolujeme, jestli nám někdo nekrade jídlo z baťohu.

Tak ale už! Ta byla fakt poslední!

Kdo nehulí, není Rumun.

Drzá moucha, Péťa a bafající sněhulák. Na horách je zkrátka krásně.

Zátiší se sněhulákem.

Lacul Bucura.

Vf. Bucura a Vf. Retezat.

Lacul Bucura.

Našel jsem nový smysl života. Dám si přihlášku do Klubu rumunských turistů a budu Rumunům značit stezky.

Custura Bucurei.

Sluníme se.

Custura Bucurei.

Lacul Bucura a Lacul Ana od severu.

Lacul Bucura a Lacul Ana od severu.

Slunění už začínáme mít plný zuby, tak se pro změnu stínujem.

Pohled k severu do údolí řeky Pietrele.

Lacul Bucura.

Vf. Retezat a údloí říčky Stânișoarei.

Pohled z Vf. Bucura do přísně chráněné rezervace Gemenele na stejnojmenné jezero.

Vrchol Vf. Bucura (2433m)

Pohled na ledovcová jezera jižně pod Vf. Bucura. To nejbližší je Lacul Taul Portii.

Nejdřív trochu jezera upijem aby nebylo moc hluboký..

..a pak dáme osvěžující koupačku.

No není tady krásně? Lacul Taul Portii.

Návrat k Lacul Bucura.

Odpoledne jsme zpět u našich stanů. Oproti včerejšku je tu poněkud víc stanů a tak sdílíme náš stůl s jinou českou fajn partou. Vařím k jídlu svou oblíbenou instantní rajskou polívku, když tu náhle jeden z týpků vytahuje španělské ptáčky. Jestli nás chtěl nasrat, tak se mu to neobyčejně povedlo. Španěláci krásně voní kolem našich stanů a mám sto chutí vylít tu hnusnou rajskou polívku do jezera.

Ranní pohled na klidnou hladinu jezera.

Balíme, snídáme..

Stanové městečko se pozvolna probouzí, my bereme roha do údolí.

Krejvičky se pasou u jezera Lacul Ana.

Sestupujeme podél říčky Bucura. Na obzoru je sedlo Şaua Plaiul Mic, které rozděluje Malý a Velký Retezat. Tam máme namířeno.

Klesáme k hustému smrkovému pralesu.

Veřejné tábořiště u soutoku řek Bucura a Peleaga.

Veřejné tábořiště u soutoku řek Bucura a Peleaga.

Trosky přehrady na řece.

Nastupujem do sedla Şaua Plaiul Mic a za zády necháváme skalnatý Retezat.

Jezírka v sedla Şaua Plaiul Mic.

Sedlo Şaua Plaiul Mic.

Teď už jdeme po Malém Retezatu. Pohled zpět do sedla a na Retezat.

Pohled na Retezat.

Travnaté pláně Malého Retezatu.

Začínáme potkávat první stáda oveček.

Potkáváme bandu turistů, samozřejmě českou.

Nad Retezatem se klube první dnešní bouřkovej beránek.

Bača jak vystřižený ze slovenského večerníčku.

Beran s kovadlinou a ovečky.

Náhle jako když utne, přecházíme ze žulového podloží na vápencové.

Skály jsou sice hezčí na pohled, nicméně už dopředu tušíme, že budeme poněkud sušit huby.

Ohlédnutí se zpět k pohoří Retezat. U sněhového pole ještě na žulovém podloží jsme nabrali v potoce vodu na dva dny.

Vašek s Peťou na vyhlídce.

V sedle pod Piatra Iorgovanului (2048m) nacházíme poměrně novou salaš.

Piatra Iorgovanului. Podle salaše bychom tu čekali i pramen.

Ale jediná voda byla jen v podobě sněhu v hlubokých krasových závrtech.

Přesto se v sedle rozhodujem přespat. Vody máme zatím dostatek a navíc je odsud pěkný výhled na Retezat.

Ráno opět azurová obloha. Na počasí máme letos fakt kliku. Rychle snídáme a padáme pryč co nejdřív, než nás sežehne slunce.

Rychle přebíháme přes vyprahlý vápencový hřbet. Na jeho konci v sedle Şaua Paltina je opět zřetelně vidět přechod na žulové podloží. Tekoucí vodu ale nikde nevidíme. Jen pár oslíků a stádo ovcí se motá kolem rozčochtaných bahenních plácků. Jdeme tedy dál.

Blížíme se k bezejmennému sedlu, které dělí hřeben Malého Retezatu od hřebene Godeanu.

Pasou se tu koně, takže místo pramene opět jen rozbahněné louže. Voda nám zoufale dochází, tak Vašek z Peťou zkoušej nějakou vodu z bahna vydolovat. Obávám se však střevního průseru, takže jdu s bráchou napřed směrem k sedlu objevit něco víc tekoucího.

Koně se tu pasou opět jen tak navolno bez dozoru. Nějaký si asi osedláme, ať se nám líp cestuje.

Navzájem se zvědavě prohlížíme.

Koníci se sice nebáli, ale nenechali na sebe sáhnout. No nic, tak zase jdeme dál pěšky.

Těsně před sedlem nacházíme pramen. Je na něm zvláštní, že vyvěrá asi pět metrů nad cestou a dalších pět metrů pod ní se zase ztrácí v zemi. Jsme vyprahlí, takře vesele tankujeme, pijeme, vaříme oběd a čekáme na Peťu a Vaška. Pak přecházíme sedlo a drápeme se na první svah pohoří Godeanu.

Vf. Galbena (2194m)

Za zvuku hřmění odpoledních bouřek traverzujeme pod hřebenem směrem k Vf. Micusa (2162m). V pozadí Vf. Galbena.

Už z dáli si pod Vf. Micusa vyhlížíme plac na stany. Vidíme u něj koryto potoka a v případě bouřky tam budeme pěkně v bezpečí před větrem i před blesky.

Asi takhle jsme si to nějak představovali.Krásný rovný plácky na stany, čistá pramenitá voda a navíc máme v korytě potoka luxusní koupelnu pod malým vodopádem.

Na Godeanu potkáváme mnohem víc stád ovcí než na Retezatu.

Vaříme si večeři a s nadšením pozorujeme ten rumunskej folklór s bečením ovcí, cinkotu zvonů a štěkotem pasteveckých psů.

Je to tak skvělá podívaná, že jim snad i odpustíme sraní do potka, z kterýho pijem.

Moc na mě vyčítavě nekoukej. Mám jen chuť jehněčí ragú.

Je to asi nejhezčí tábořivý plac, jaký jsme letos v Rumunsku našli.

Jsme po osvěžující koupeli i po večeři. Teď už si jen opíkáme klobásky na chuť.

Pod námi v údolí je salaš, kam šly ovce spát.

Stromy tu sice nejsou, nicméně suchýho dříví z kosodřevin je tu poměrně dost.

Večerní posezení si zpestřujem hoptropí hudbou z bráchovo telefonu a ešusu jakožto amplionu.

Lacul Scărişoara.

První dnešní stádečko ovcí.

Včetně hlídacích oslů.

Psiska se nejprve mohou uštěkat k zbláznění, pak už ale vesele vrtěj ocasem. Bača za cigáro ochotně pózuje se svým stádem.

Lacul Scărişoara a ovce.

Peťa s Vaškem jdou kolem ovcí. Hlídací oslíci jsou ve střehu a v případě nebezpečí jsou připraveni včas zdrhnout.

Traverzujeme Vf. Bulzului a koukáme do sedla Şaua Mițului a na těžký kumuluvitý mraky, který se tvořej od samýho rána. Správně tušíme, že se dneska bouřce nevyhneme.

“Sněhuláci“ zatím vypadaj neškodně, ale rychlost jejich růstu je přímo děsivá. Za pár desítek minut nám jeden z nich bude hřmít za zády.

V pozadí vidíme Vf. Godeanu (2229m). Dneska k němu ale už nedojdem. Jeden bouřkový mrak nám šlape na paty od východu, druhý se nechá slyšet od severu. Nemám dobrý pocit, když sleduju blesky ze dvou stran a už se docela těším, až slezeme do nejbližšího sedla.

Jsme konečně v sedle a řešíme co dál, neb je teprve poledne a na táboření poněkud brzy. Domlouváme se, že pod sedlem postavíme stany a že se v nich schováme, dokud se bouřky nepřeženou. Jdu s Peťou stavět stan, Martin s Vaškem si zatím dávaj cígo. Náhle záblesk a rána. Švihlo to do skály za kuřárnou a jako na povel začlo lejt. Cígo počká, teď musíme vytvořit nový rekord ve stavění stanů.

Stany stavíme v lijáku za skutečně rekordní čas. Rychle do nich naházíme sebe i bágly a čekáme, co nám počasí nadělí. Čekání si zpříjemňujeme mlsáním sladkostí a krátkým spánkem.

Po hodině se bouřka přehnala, tak jdem na čerstvý vzduch omrknout situaci.

Mokrý stany se nám už logicky nechce balit a navíc je obloha pořád plná bouřkových mraků. Máme k dispozici pramen vody, takže tu pro dnešek zakotvíme. Jen stany přesuneme na bezpečnější a rovnější plácky.

Zatímco vaříme oběd, pozorujeme další sněhuláky. Jeden z nich nás co nevidět opět zaleje.

Povedlo se mi uhájit zdroj vody před tvrdohlavým beranem, který odmítal pochopit, že se klidně může rochnit ve vodě dál od pramene a neznehodnocovat nám tak vodu.

V obležení dalšího stáda ovcí.

Bača nechtěl cígo. Asi to byl nějakej divnej Rumun.

Já už nechci ovečky!

Stádo už dávno odtáhlo do údolí, jen ovčácký ratel nám tu zůstal.

Krátce po východu slunce to už zase docela smaží. Vracíme se na hřeben a jdeme vstříc Nejvyššímu bodu pohoří Godeanu, který je přímo před námi.

Měkké ranní světlo a pročištěný vzduch vytváří parádní výhledy na okolní hřbety.

Sousední pohoří Mt. Tarcu.

Pohoří Godeanu s vrcholem Vf. Olanelor (1990m), v pozadí vlevo hřeben Mt. Cernei, kam dneska dojdem.

Další z mnoha bačů, ochotně pózujících za jedno elemko.

Máme před sebou mírný, ale táhlý sešup dolů k řece Râul Șes, kterou musíme přebrodit.

Cestou po louce potkáváme stádo ovcí s dvojicí obzvlášť veselých bačů.

Dávají nám ovčí sýr a my jim na oplátku nějaká cigára a čokoládu.

Psí kusy s beranem.

Řeka Râul Șes a hora Vf. Olanelor. Z fotky není patrné, že obloha je opět plná sněhuláků, přestože ještě před hodinou byla celá krásně modrá. Jen co dojdeme za Vf. Olanelor, opět nás budou stíhat hromy a blesky. A opět ještě není ani poledne.

Další bouřka nás lízla při traverzování Vf. Dobrii (1928m). To už jsme se ocitli v pohoří Mt. Cernei. Opět se kvůli počasí zabydlujeme brzy odpoledne, přibližně v půlce hřebene. Nevíme, kde se přesně nacházíme, neb naše mapa skončila před pár kilometry, takže zbylých 30 km do Băile Herculane‎ půjdeme zítra už poslepu.

Máme k dispozici několik potoků. Tenhle na pití a o kus dál větší na koupání, v kterým se všichni vydrbeme i s hadrama. Zítra už zřejmě slezem do civilizace a nechcem po tejdnu v horách smrdět jak psí kšíry.

Stejně jako včera, vstávačka před východem slunce. Tentokrát byl první vzhůru Vašek a ešusem mi vracel včerejší budíček.

Vypraný prádlo na šňůře je skoro suchý.

Dopoledne jdeme ještě chvíli po hřebeni. Potkáváme opět stáda ovcí včetně psů, kteří ale tentokrát nebyli moc přátelští. Smečka čtyřech vostrých hafanů nevypadala, že by se chtěla mazlit a se zuřivým štěkáním nás obklíčila. Jeden z psů byl obzvlášť hajzl a šel mi po noze. Nevím jestli ho nemám píchnout trekovkou a nenasrat ho tak ještě víc, naštěstí se objevuje bača a volá si ty zmetky k sobě. Po chvíli už klesáme po jednom z bočních hřebenů někam dolů do míst, kde jsme zahlídli vesnici.

Dostáváme se konečně do pásma vzrostlých stromů.

Právě včas, protože nad hřebenem Mt. Cernei se opět rozehřmělo.

Objevují se první známky civilizace a velmi se těšíme po tejdnu na nějakou restauraci a pořádný řízek.

První chalupy patřící k obci Cornereva.

Zatím ještě její jméno neznáme, protože už od včerejška jsme mimo mapu.

Přicházíme k silnici a čekáme, až něco pojede směrem na jih. Zastavujou nám dvě auta, ale do Băile Herculane‎ žádný z nich nejede. Jdeme tedy v tom hnusným verdu a dusnu po asfaltu, dokud nenarazíme na usedlost, kde parkuje několik aut a motá se tam pár lidí. Jediná neplachá Peťa pohotově domlouvá za 100 Lei odvoz docela novým passatem. Éra koňských povozů se tu asi definitivně chýlí ke konci.

Rumunský týpek si to vyšlapuje po novém asfaltu z dotací EU v obuvi z rozřezaných pneumatik.

Chlápek s passatem nás po půlhodině jízdy přiváží do Băile Herculane‎. Jsme malinko v šoku, protože podle fotek tu měly být staré lázně se spoustou historických budov a zatím to zde vypadá jak v nějakém přímořském letovisku s moderními hotely, kde lidi choděj v plavkách sem a tam.

Jdeme tu naši vyplašenost zajíst řízkem a zapít pivem do restaurace a zkoušíme vymyslet, co dál a jestli se nám tu vůbec chce být, když to tu vypadá tak civilizovaně. Volám Radce, aby nám přes net zjistila ceny ubytování a jsme v šoku podruhý. Ceny se tu běžně pohybujou kolem 600 až 800 Kč za osobu/noc, což je na rumunský poměry fakt pálka. Naštěstí tentokrát ztrácí plachost Vašek a obratně domluvil pokoj v rozestavěným hotelu v centru města za 80 Kč na osobu/noc. Když Rumunsko, tak se vším všudy. Zůstanem zde dvě noci a lázně pořádně prozkoumáme.

Rychle se ubytováváme, vystřídáme se ve sprše a v podvečer vyrážíme na obchůzku města. Když se setmí, celé měso tteprve začíná naplno žít. Všude mraky restaurací, hospod, diskoték a zástupy lidí vyhledávajících zábavu. Než půjdeme na kutě, obejdeme pár hospůdek a ochutnáme všechno co hezky voní po masíčku.

Jdeme od našeho hotelu v centru po levé straně proti proudu řeky Cerna. Cestou neodoláme restauraci na břehu a dáváme klasiku v podobě grilovanýho vepřovýho s hranolkama.

Blížíme se ke starým lázním a na břehu jsou k vidění veřejné bazénky, kam je přivedená léčivá horká sirná voda.

U jednoho vřídla smradlavou vodu testujem a je to fakt síla. Kdo tohle pozře, okamžitě zapomene na věškeré své nemoci.

Staré babčy se tím utrjchem nalejvaj pravidelně a zdá se, že jim prospívá.

Konečně přicházíme do starých lázní. Bohužel jsou budovy většinou opuštěné a v žalostném stavu.

Socha Hercula, po němž se lázně zovou.

Narozdíl od centra s hotely, kde bydlíme, nepotkáváme tu skoro žádný lidi.

Nenápadné juknutí do okna, kde se lázeňství ještě provozuje.

Vracíme se do centra po druhém břehu řeky. Samozřejmě s další zastávkou u grilu.

Naval maso a nečum. A dělej, nemám čas. Musím ještě voběhnout všechny restaurace kolem..

Další veřejná nábřežní lázeň se smrdutou vodou.

Dominantní skála nad Băile Herculane‎.

Taky máme k dispozici hotelový bazén se žlutě zabarvenou sirnou horkou vodou. Jdem ho testnout.

Teplota vzuchu přesahuje pětatřicet, teplota vody má asi padesát. Musíme se tedy chladit studeným pivem.

Voda děsivě smrdí a ani následná půlhodinová sprcha nás nedokáže zbavit sirného odéru.

Z centra to máme na nádraží tři kilometry, takže testujem místní MHD. Každou chvíli jezdí nějaký minibus, tak do jednoho z nich skáčeme. Trochu se tu nepočítá s baťohy, ale nakonec to nějak pořešíme. Martin si zároveň vyzkoušel roli poskoka a pomáhal cestujícím se zavazadly.

Ještě během dopoledne přijíždíme do města Orșova na soutoku řek Cerna a Dunaj. Vlak na Bukurešť odjíždí až odpoledne, tak jdem na prohlídku, i když je to od nádraží do centra pěkná hodinová štreka.

Teplota se pohybuje okolo čtyřicítky, takže při nejbližší příležitosti zaplouváme do malé hospůdky a lejeme do sebe jeden ledový Ciuc za druhým, dokud se krapet neschladíme.

Čím víc se blíží poledne, tím víc se vedro stává nesnesitelný. Prohlídku města omezujeme jen na nejbližší okolí a zakončíme ji malým rozkrojem v restauraci na břehu Dunaje. Cestou zpět na nádraží potkáváme převozníka, který moc dobře tuší, jak hodně se nám nechce chodit pěšky a už nás přemlouvá k plavbě.

Povozí nás po soutoku obou řek a máme to i s výkladem o historii města a přehrad na Dunaji.

Nakonec nás odveze až na nádraží.

Večer přijíždíme do Bukureště. Kupujeme jízdenky do Mangalie s odjezdem brzy ráno a jdeme na dobrodružnou noční prohlídku města.

Vše tu působí poněkud divočeji, než jsme zvyklí z Čech. Drátama na sloupech počínaje a pulzujícím nočním životem konče.

Dravej rumunskej bavorák.

Stíháme projít spoustu pěkných historických míst, žasneme nad monumentálností rozestavěné budovy parlamentu. Malinko se zabojíme při průchodu neosvětlenými ulicemi plných divných lidí. Nakonec ztrácíme orientaci a musíme se ptát na cestu k nádraží. Zbytek noci strávíme v hlídaném parku před nádražím.

Park je díky velmi aktivnímu hlídačovi bezpečný, jen se tu nesmí popíjet alkohol. Takže tu vklidu pospáváme vsedě na lavičkách.

Vašek dospává včerejší náročný den, kdy cestou vlakem vykropil snad všechny piva z jídelního vozu a pak byl navíc nucen střízlivět během noční procházky po hlavním městě.

Dlouhou chvíli v parku si Martin zkracuje monologem s holubem.

V nádražní hale obdivujeme práci rumunských elektrikářů.

Po východu slunce už sedíme do rychlíku směr neznámá Mangalia. Za tři hoďky už z okna zíráme na Černé moře a jeřáby nad zdevastovanou průmyslovou krajinou. Trochu se děsíme, že Mangalia bude vypadat podobně a že další noc strávíme někde pod velkorypadlem.

Maják na břehu u Constanţy.

Další maják nám oznamuje, že se blížíme na jih země.

Rychlík byl složen z celkem pěkných a komfortních vagónů, nicméně ctily rumunskou tradici otevřených dveří za jízdy. Hulit se prostě někde musí.

Přijeli jsme do Mangalie a skáčeme radostí, že se jedná o turistické letovisko s bohatými možnostmi kulturního vyžití. Jdeme to rychle oslavit do nejbližší nalejvárny.

Dáváme pivo a střádáme plány, kde a jak se ubytujem. Ve vedru se nám stanovat už nechce.

Rušná část v Centru Mangalie. Chodíme od hospůdky k hospůdce, dáváme pivo za pivem a nenápadně se ptáme na ubytování. Hotely jsou tu drahý i na naše poměry. Péťa z obavy, že bude dnes bez střechy nad hlavou a se třemi vožraly na krku, nechává nás o samotě a jde pryč. Vrací se za dvacet minut a že prý domluvila u kouzelnýho dědečka levný ubytování přímo v centru.

O půl hodiny později se přihnala bouřka a my už bydlíme v třípokojovém bytě s kuchyní a koupelnou, v centru a kousek od pláže. Máme k dispozici ledničku, pračku a tři televize. Kouzelný dědeček říkal, že se v bytě vystřídalo už dost lidí že tu před náma bydlel nějakej Arab.

Rychle nakupujeme v obchůdku vedle našeho domu jídlo a pití. Dáváme oběd, sprchu a razíme k moři prozkoumat pláže a vůbec celý město.

Fotíme se s Černým mořem u betonových vlnolamů.

Pláž je tu poněkud bojová a lehce zchátralá. Místo písku jsou rozbité panely a směs z drcených škeblí.

Koupačka nás prozatím neláká. Dáváme u stánku kávičku a pak pokračujeme v průzkumu pobřeží.

Nacházíme pěknou restauračku s výhledem na moře. Láká nás širokou nabídkou mořských specialit. Neodoláváme a jdem si dát nějaký plod moře. Co třeba nadívanou labuť?

Na sever od centra Mangalie nacházíme písčitou pláž, která je už trochu na úrovni. Konečně dáváme koupačku s krátkými přestávkami u baru. Užíváme si slunění a před odchodem z pláže se ještě chceme projet na velké nafukovací matraci zapřáhnuté za vodním skútrem. Z dálky to vypadá jako docela pohodová záležitost a mám chuť si sebou vzít pivo, jako že ho v pohodě při jízdě udržím. Vlny byly ale tak velké, že jsmě měli docela problém udržet sami sebe. Matrace je víc ve vzduchu než na vodě. Řveme jak hovada a týpek na skútru považuje náš řev za hec, takže přidává plyn. Po dvaceti minutách jsme úplně vomlácení, přiutopení a naprosto vyčerpaní, takže po výsadku zpět na břeh raději zdrháme z pláže někam na jídlo.

Od pláže jdeme přes rušné centrum. Přes kruhák jezdí auto za autem, okolo kruháku se potuluje smečka toulavejch psů. Dosud vše v naprostém pořádku. Náhle odněkud přijíždí motorkář s nápadně bublavým zvukem motoru. Psiska jsou okamžitě ve střehu a jak na povel se ženou po kruháku se vzteklým štěkotem za nebohým motocyklistou. Motorkář má co dělat, aby si ve snaze zachránit svoje nohavice nerozbil hubu. Párkrát zakličkuje, přidává plyn a dotěrné smečce s úlevou ujíždí. Náramě se bavíme a čekáme, koho si psi vyberou jako další oběť. Nakonec ale necháme rumunské čoklíky, ať si tu říděj dopravu sami a s kručícím žaludkem jdem na oběd.

Kostel v Mangalii. Naproti kostelu je antické muzeum, které navštěvujeme.

Prohlídka přístavu.

Lodě nás baví.

Pirátská loď nejvíc.

Jsme středem pozornosti. Kolemjdoucí Rumuni s neskrývaným úžasem zírají na naše opálený nohy.

Je tou tu všechno takový hezký rumunský. Spousta lodí, maník opravující dačii, uřvaný děcko na kole..

..a všudypřítomné smečky psů.

Obrovská řecká loď opouští přístav. Něco takovýho nevidíme každej den, tak na loď čumíme skoro půl hodiny, dokud se nenechá odtáhnout na širé moře.

Rostlina zvaná šnekovník.

Policejní lodě v přístavu, nad který se nasunula bouřka z pevniny. Jentaktak stíháme před slejvákem doběhnout do další restaurace. Při tý příležitosti opět testujeme zdejší dobroty.

Piraţi? Da!

Večer sedáme na taxík a necháme se odvízt za město na představení italského cirkusu. Hlavními účinkujícími, jak už to v cirkusech bývá, jsou zvířata. V případě našeho Circo Acquatico Bellucci se jedná o tuleně, tučňáky, krokodýly. Jsme z toho všeho nadšeni, málokdy se nám povede navštívit italskej cirkus na rumunský pláži. Po představení procházíme nočními ulicemi Mangalie a užíváme si zdejšího pestrýho nočního života.

V internetový kavárně zjišťujem všechny varianty pro cestu domů. Vybíráme poslední možný spoj, abychom si užili Rumunska na maximum.

Super, máme den navíc, jdem se projet lodí po moři.

Maják.

Plachetnice.

Ponorka.

Jsem trochu v náladě a tak mávám na policajty a volám na ně „nazdar špekouni“. Policajti nám taky mávaj a hubu maj od ucha k uchu. Asi nerozuměj češtině.

Večer už máme plný zuby stejků a mořskejch potvor, takže testujeme zdejší cukrárnu. Jsme mile překvapeni, jaký fantastický dobroty se dají v rumunský cukrárně koupit.

Poslední večer zakončujeme v naší oblíbený hospůdce, kterou jsme si nazvali „U veselé pastýřky“.

Servus.

Před spaním se ještě necháme vyšokovat Ordinací v růžové zahradě s rumunskejma titulkama.

Vlak má už při odjezdu z Mangalie asi hodinu zpoždění. V Rumunsku něco naprosto nevídaného. Jako na potvoru, když už nemáme žádnou časovou rezervu a čas na přestup v Bukurešti máme jen čtyřicetpět minut. Nedá se nic dělat, musíme trochu zakropit, aby nám to bylo jedno. Lejeme do sebe piva a je nám tuze dobře. Celou cestu žvaníme, tlemíme se a bavíme nejen sebe, ale i spolucestující. Sice nám nerozumněj ani slovo, ale nechávají se nakazit naší dobrou náladou.

Ráno ve vlaku z Bukurešti do Aradu. Sedím sám v přeplněném kupé a dávám si k snídani pivo.

V Budapešti jako druhým zázrakem chytáme vlak do Prahy, takže nakonec přijedeme domů podle plánu v neděli navečer. Všichni jsme parádně unavení a ještě pár dnů budeme vstřebávat tuhle fantastickou balkánskou dovolenou v naší oblíbené zemi, kam se určitě zase někdy vrátíme...