Munţii Făgăraşului 6.8. - 19.8.2011

Příjezd na nádraží v Turnu Roşu. Nádraží i osobní vlaky jsou napohled zchátralé, nicméně opět jsme se přesvědčili, že rumunská železnice funguje lépe než v Čechách. Všude čisto a žádná zpoždění.

Turnu Roşu, nástupní místo na západní část Fagaraše.

Mapka prvního dne přechodu Fagaraše.

Potkáváme první stáda oveček a krav, které si z prudkých svahů nic nedělaj.

Během nastoupávání s těžkými bágly "hřbetolamy" na zádech často odpočíváme v borůvčí a pozorujeme první holé vrcholy.

K večeru se zvedá vítr, proto stavíme stan v prvním dolíku, který nacházíme. Vašek se ujímá rozdělávání ohně, na kterém opékáme slaninu (jak jinak).

Plácek pro první táboření byl, jak se ukázalo, naprosto ideální. Asi sto metrů směrem dolů pramenil vydatný potok, takže jsme krom velkého vaření spáchali i malou koupačku (tedy až na Vaška samozřejmě).

Máme spoustu jídla a navzájem si ho nabízíme. Nikdo se s ním nechce táhnout a tak se cpeme a cpeme a než se vydáme na cestu, tak je skoro poledne a slunce smaží jako o život.

Trasa druhého dne cesty.

Stádo koní působící dojmem, že nikomu nepatří.

Hříbata se mezi dospělými koňmi jen tak povalovala.

Saláška pod hřebenem, tak jak jsme byli zvyklí i na Calimanu.

Louky v západní, zatím neskalnaté části Fagaraše.

Ovečky se zde pásly nahusto. Aby si je bačové nepopletli, měly ovečky na hřbetech značky.

Ovčáčtí psi se zde chovají k turistům přátelsky. Párkrát si zaštěkaj a už vrtěj ocasem v domnění, že se jim podaří vyžebrat nějakej ten pamlsek.

Slézáme jeden z posledních vrcholů Vf. Budislavu 2371m před centrální skalnatou částí. Na obzoru se objevují dva dominantní vrcholy Vf. Negoiu a Vf. Lespezi.

A protože večer opět fičí vítr, zabydlujeme se v závětří v sedle hned za Vf. Budislavu.

Trasa třetího dne od Vf. Budislavul k sedlu Şaua Şerbotei, kde se nám začalo kazit počasí.

Třetí den vstáváme za úsvitu, abychom stihli projít co nejvíce z této skalnaté části Fagaraše. V ranních paprscích scházíme k jezeru Lacul Avrig v nadmořské výšce 2010m.

U jezera dáváme snídani a protože jsem nejrychlejší ve vaření i v jídle, tak si mohu za odměnu zaplavat v ledových vodách jezera.

Pohled od úpatí Vf. Ciortea na západ k jezeru a Vf. Budislavu.

A ještě jeden pohled na Vf. Ciortea, jezero a Vf. Budislavu během drápání se na Vf. Scara 2306m.

Vrcholová fotka na Scaře. Není to bůhvíjak významný vrchol, ale jako kdybychom už tušili, že další možnosti už nepřijdou.

Pohled z Vf. Scara k severu, kde si zatím poklidně plují beránci a ovečky se nerušeně pasou na strmých svazích.

Pohled ze Scary k východu. Vlevo dole je sedlo Şaua Scǎrii a refugui. Za bezejmeným vrcholem ve stínu, posetým stádem oveček, je Vf. Şerbota 2331m. A úplně vzadu uprostřed Vf. Negoiu 2536m a vzadu vpravo Vf. Lespezi 2517m.

Zpět na západ k Čertovu dvojvrchu - Vf. Ciortea. Míjíme další posprejované ovečky.

Před sedlem Şaua Şerbotei nevěřícně pozorujeme, jak se během chvilky zkonilo počasí. Uvažujeme o návratu k refugui v Şaua Scǎrii.

Postupně se dostáváme do mlhy, ze které začíná drobně pršet. V sedle pod Şerbotou stavíme stan. K vodě je to naštěstí jen nějakých 100m po jížním svahu dolů. K večeru se obloha nachvíli trhá, aby při zapadajícím slunci předvedla úžasnou inverzní scenérii. Kdo si v tu chvíli myslel, že tím ošklivé počasí končí, šeredně se zmýlil.

Vrháme se vstříc ranní mlze, vděčni alespoň za to, že neprší. Ilča nebojácně vstupuje ze Serboty do jednoho z nejtěžších úseků s názvem Custura Sǎrǎţii.

Ilčin pohled z ostrého hřebene zpět k Serbotě. Jak hodně ostrý hřeben vlastně je, zatím netušíme.

Náhle se zvedá vítr a cáry mlhy mezi Serbotou a Negoiu vytváří strašidelné divadlo.

Vítr mlhu během pěti minut rozfoukal a před námi se objevuje celý ostrý hřeben vedoucí na Vf. Negoiu. Musí se slézat částečně po ocelových lanech, což s těžkým báglem na zádech je zážitek sám o sobě. Poryvy větru nás srážejí ze strany na stranu a ještě navíc začíná pršet. Máme obavy z dalšího vývoje počasí a proto se po kluzkých šutrech škrábeme hodinu zpět na Serbotu.

Volíme žlutou stezku vedoucí přes kotel na jížní straně hřebene.

V kotli se zdá být bezpečně, nicméně stále poprchává a nechce se nám v takovém počasí lézt na Negoiu. Navíc jsme okouzleni tímto místem natolik, že zde kolem poledne stavíme stan. Přečkáme zde, než se všechno to atmosférické svinstvo přežene pryč.

Je to medvěd, není to medvěd…

Zatoulal se k nám hlídač v podobě křížence vlka a ledního medvěda.

Zřejmě už tuší, že se zde bude něco dobrého kuchtit.

Vašek posbíral kusy posekané kosodřeviny, ze kterých se tu kdosi před námi pokoušel rozdělat oheň. Snad budeme úspěšnější.

Vodu na vaření tankujeme přímo z vodopádu nad stanem.

Přestože jsme ukryti v kotli, zesilující vítr nám nedovoluje zapálit oheň. Po dvou zničených zapalovačích přistupujeme k rize netrampskému řešení a mokrou kosodřevinu rezignovaně pokládáme na plynový vařič. Jen tak se nám daří rozplápolat táborák.

Zpočátku vysíláme jen kouřové signály a až po chvíli můžeme vesele opékat salámky.

Na hřebeni hučí vichr a občas zaprší. I tady dole jsa chráněni okolním terénem se musíme nahřívat u ohně.

Na koupačku ve vodopádu si prozatím nechávám zajít chuť.

Místo na táboření je opravdu pěkné. Navíc jsme falešně přesvědčeni, že je i bezbečné.

Ještě ani zdaleka netušíme, jak moc se už takhle špatné počasí může ještě víc zkazit a jak odsud budeme ráno zdrhat se zlámanou tyčkou od stanu.

Ráno prcháme před počasím kolem říčky Izvorul Negoiu, která v údolí vytváří překrásné vodopády.

Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré a máme tak možnost díky neplánované odbočce z hor rozplývat se nad rozmanitostí zdejší panenské přírody.

V údolí máme zajištěn jednoduchý přechod říčky.

Obloha se k večeru protrhala, z hor se však stále ozývá větrné burácení, proto nelezeme z údolí moc vysoko. Při cestě na vedlejší fagarašský hřeben pro jistotu stavíme stan ještě v zalesněné části. Provizorně opravujeme prut stanu izolepou a kovovou trubičkou.

Žlutě značená páteční trasa po bočním hřebenu zvaném Mt. Florea.

Ráno opouštíme hranici lesa a dostáváme se na rozsáhlé louky. Míjíme salaš hlídanou uhýkaným oslím triem a nestačíme přitom vstřebávat božké výhledy na centrální Fagaraš.

Vlevo je Vf. Negoiu a vpravo Vf. Lespezi. Vpravo dole mezi smrky se pasou ovce.

Salášky pod hřebenem působily opuštěně.

Pohled z Vf. Florea na Čertův kopec - Vf. Ciortea a Vf. Scara, kde jsme se procházeli v úterý.

Pohled do sedla Şaua Şerbotei, kde jsme z úterka na středu přečkali ostrou bouřku.

Pohled k severovýchodu na klikatící se transfagarašskou silnici.

Odpoledne se od severu valí přes nižší partie hřebene vlna mraků, které naštěstí mají tendenci se hned rozpadat.

Jsme zpět na hřebeni Fagaraše. Ohlédnutí se zpět k jihu na boční Mt. Florea.

Úpatí Vf. Lespezi.

Vrchol Vf. Negoiu.

Chvíli posedíme, poodpočíváme, pokoukáme po okolí…

Na jihu v dáli se modrá vodní plocha Vydří přehrady - Lacul Vidraru.

Strmě se drápeme posledních pár metrů k vrcholu Vf. Lespezi.

Vf. Lespezi 2517m.

Pohled na severovýchodní stěnu Vf. Negoiu. Je zde patrná rýha Dračí soutěsky - Strunga Dracului.

Ilča v nebi.

Pohled o čtyřista metrů níž na jezero Lacul Călţun. Červená tečka vedle jezera je stejnojmenný refugiul.

Na východním obzoru už vidíme nejvyšší horu Fagaraše a celého Rumunska - Vf. Moldoveanu.

K jezeru Lacul Călţun se nám příliš nechce kvůli obavám z prudkého sestupu. Pokračujeme tedy po bočním hřebeni vedoucí na jihovýchod, kde stavíme stan na prvním rovnějším plácku v dosahu vody.

Ráno zkoušíme traverzovat v nadmořské výšce 1700 metrů těsně nad hranicí lesa směrem k transfagarašské silnici.

Při překračování tohoto potoka se Ilče skutálel baťoh do vody a jako na klouzačce se sunul vyhlazeným rovným korytem někam dolů. Procházíme roštím po proudu kolem potoka, ale ani po několika hodinách se nám nedaří baťoh najít. Možná je už na cestě do Dunaje a dále do Černého moře.

Pro dnešek to vzdáváme. Scházíme kolem salaše dolů do vesničky Piscul Negru.

Vesnička Piscul Negru leží u transfagarašské silnice ve výšce 1200m a má spíše charakter horského střediska s hotely a penzióny. V jednom z nich se večer ubytováváme a jdeme se ještě jednou pokusit najít baťoh, tentokrát proti proudu řeky P. Capra, do které se vlévá náš provinilý potok.

Stíháme jen prohledat místo pod vodopádem, ale nenalézáme žádnou stopu. Usuzujeme, že se bágl zasekl někde ve křovinách těsně nad vodopádem a pomalu plánujeme objevnou výpravu na zítřek.

Po ranní omeletě vyrážíme opět hledat. Prolézáme celý potok pěkně keř po keři, šplháme po vodopádu a po několika hodinách konečně nacházíme Ilčin baťoh zaseklý ve větvích. Kupodivu přežil ve zdraví, krom toho, že byl celý mokrý.

Unaveni slézáme prudký svah lesem, kde nestíháme obdivovat zdejší mykologické šperky.

Jeden hřib hezčí jak druhý.

Houby nesbíráme, nikomu se nechce se s nimi táhnout.

Večer na našem pokoji sušíme vše mokré a že je toho dost. Mapu Fagaraše pokládáme na televizor a zapínáme jej, aby sušení bylo účinější. Rumunský folklórní pořad vnímáme už jen jako bonus.

Využíváme úplně vše, co lze použít jako sušák.

Opouštíme Piscul Negru a nastupujeme po transfagaraššské silnici směrem k hřebenu. Než definitivně opustíme silnici, navštívíme ještě chatu Cabana Părăul Caprei, kde dáváme obídek.

Celou cestu po silnici míjíme stanová tábořiště s ohýnky a grily, odkud se line směs vůní grilovaného masa a spálených petflašek. Zřejmě rumunský národní sport odjet s rodinou na dovolenou do hor, zaparkovat dáčii na krajnici a pokud možno co nejblíže asfaltu postavit stan a rozdělat oheň. A do toho pustit z autorádia lidové písničky.

Jsme fascinováni počínáním dobrodruhů, co jsou schopni si postavit stan v prudké zatáčce frekventované silnice, kde byl cítit zápach spálených brzdových destiček.

S úlevou opouštíme silnici a nastoupáváme po značce k hřebeni směrem k refugui u Portiţa Arpaşului.

Jsme u útulny. Obdivujeme solární panel na střeše a osvětlení uvnitř napájené z baterie, které kupodivu ještě nikdo nestačil ukrást. Počasí je proměnlivé, přes hřeben se od severu valí mraky a navíc toho máme pro dnešek dost. Byť je večer ještě daleko, zůstáváme zde.

Vnitřek útulny byl prostý. Podlaha z plechu a k ní přivařené ocelové palandy z jeklů a pletiva, které byly komfortní asi tak jako fakírovo lože.

Osvětlení z leddiodových pásů svůj účel sice plnilo, ale komu by se tu chtělo ponocovat po celodenní námaze.

K večeru se obloha protrhala a tak trochu litujeme, že jsme nevyužili pěkného počasí a nepopošli o nějaký kilometřík dál. Tak se alespoň cpeme jídlem až k prasknutí, ať máme na zítra lehčí baťohy. Před setměním si dáváme si dvojitou porci našeho oblíbeného horkého čaje, jehož základ tvoří čaj tatranský.

Ostrý hřeben vedoucí od Portiţa Arpaşului směrem k východu. Místy se tady také leze po ocelových lanech.

Mapa úterní trasy vedoucí přes nejvyšší horu Fagaraše a celého Rumunska.

Vašek komunikuje se zatoulanou ovečkou. Zdá se, že si ti dva celkem rozumí.

Ráno je proměnlivo, občas z pod nízko plynoucích těžkých mraků vyleze slunce. Stále váháme, kudy půjdeme. Rozhodujeme se pro skalnatou hřebenovku vedoucí po lanech. Nedojdeme ovšem daleko. U pomníku Josefa Straky si opět uvědomujeme, že nikdo z nás tří není skalní příznivec lezení po čtyřech s dvacetikilovým báglem na zádech a že podobná činnost nepatří mezi hlavní cíle našich výletů do hor. Vracíme se tedy zpět do sedla a jdeme po modré stezce vedoucí podél severní straně hřebene v naivní představě, že cesta tudy bude snažší.

Zpočátku je modrá stezka velmi pohodová. Výškově moc nekolísá a užíváme si i poslední zbytky letošního sněhu. Navíc se pohybujeme těsně pod mraky a odměnou za to nám jsou špičkové výhledy do údolí na severní straně.

Údolí P. Arpaşu Mare. Prudký sešup dolů a hned zase nahoru. Čekají nás ještě dvě taková údolí, než se vrátíme zpět na hlavní hřeben.

Cesta do následujícího údolí s jezerem Lacul Podragel je zpestřena lezením přes hřebínek v místě, které se nazývá Strunga Podragelului.

Pohled zpět k západu na jezero a hřebínek se štrungou.

Před námi je třetí údolí s chatou Cabana Podragu ležící ve výšce 2100m.

Cabana Podragu. Jezera, ovečky, klídek.

Opět zpátky na hlavním fagarašském hřebeni. Pohled na severní stranu do údolí s chatou Podragu.

Na obzoru už máme Moldoveanu nadosah, vzhlížíme však s obavou k severní straně, odkud se na nás mračí hradba bouřkových oblaků.

Dvojvrchol s Vf. Moldoveanu. Pokusíme se jí zdolat ještě dnes odpoledne, než se opět na několik dní sprasí počasí.

Pohled z úpatí Moldoveany k severozápadu. Funíme jak koně při steeplechase, abychom stihli vrchol dřív, než bude dnes nadobro pohlcen hladovými chřtány obrovských kumulů.

Zdoláváme první z vrcholů - Vf. Vistea Mare 2527m. V sedle na východě vidíme refugui, u kterého chceme dnes přespat.

K druhému vrcholu Vf. Moldoveanu 2544m je to asi patnáct minut kamzičí chůze po ostrém hřbítku.

Na jih vede z Moldoveany pohodová hřebenovka.

Vašek s Vf. Vistea Mare a mrakem za zády.

Ještě zbývá pověsit na tkaničku od bot malou vlajku…

…od nefalšovaného českého česneku!

A nechat se snímnout od náhodných kolemjdoucích pár vteřin před tím, než se vrchol ponoří do předbouřkové šedi prvních nízkých mraků. Ilča společnou fotku na vrcholu bez mlhy už nestihla.

Pozdě odpoledne slézáme v mlze po východní straně Moldoveany do sedla a směrem k jezeru, kde za hřmění stavíme stan.

Základna kumulonimbu nám pomalu škrtá o stan a s prvními kapkami lijáku se rychle uklízíme dovnitř. Bez nějakého velkého vyvařování jdeme spát, neboť dneska máme za sebou náročnou cestu a jsme utahaní jak koťata.

Ráno u jezera Lacul Moldoveanului 2150m.

Mapa dnešní trasy. Pozvolna opustíme centrální skalnatou část a nasuneme se do východní části Fagaraše, kde převažují oblé travnaté pastviny.

Vf. Moldoveanu po ránu je chvíli bez mraků. Opouštíme sedlo a jdeme východním směrem.

Hřebenovka těsně traverzuje většinu vrcholů z jihu, na severní straně je prudký skalnatý sráz…

…odkud stoupají těžké zárodky nových oblaků.

Mracul kumulului pohrávající si z naší fantazií.

Odpoledne přicházíme k oblasti u Lacul Urlea a tím opouštíme skalnatou část Fagaraše.

Kromě velkého jezera je zde několik menších, u kterých si dokážeme představit naše dnešní tábořiště.

Je to zajisté velké lákadlo. Chceme však využít relativně pěkného počasí, které zde zatím panuje a dohnat tak časové ztráty z předchozích dní.

Placatá hřebenovka vedoucí od Vf. Iezerul 2429m k sedlu Curmătura Zărnei byla velice precizně značena patníky z placáků pravidelně zapíchlých do trávy a čerstvou červenobílou značkou. Přišlo nám to úsměvné. Miloslav Nevrlý by nejspíš hořce zaplakal.

V sedle Curmătura Zărnei je refugui a spousta malých bahenních jezírek sloužící jako pojítka místním ovečkám.

Refugui se nám líbí a protože počasí jakoby dneska nevědělo, jestli se má vypršet nebo až zítra, prdíme na stavění stanu a jdeme se uklidit dovnitř.

Čtvrteční mapa posledního dne na Fagaraši.

Sedlo Curmătura Zărnei. Bahenní jezírka nejsou vhodná na pití, k prameni s čistou vodou pod sedlem je to asi deset minut.

Vítám vás, pozemšťané! Aneb jedna z možných podob útulen ve východním Fagaraši.

Ranní déšť naštěstí netrval dlouho a můžeme tak vesele pokračovat dál přes rozsáhlé fagarašské pláně. Cesta je pohodová, mezi oblaky pozorujeme hluboká údolí a jejich salaše.

Potkáváme dvojici bačů a jeden z nich jde směrem k nám. Určitě jdou loudit cigára, tak jako všichni ostatní bačové, které jsme potkali.

Díváme se do míst, které si troufáme označit jako konec Fagaraše. Z poloviny zalesněný kopec Vf. Cornişul Mic 1690m se salaší uprostřed louky, kde si už pomalu plánujeme nocleh.

Přicházíme k salaším. Hledáme v okolí vodu a nacházíme alespoň malý pramínek na kraji lesa.

Rozděláváme oheň, posbíráme v okolí pár hřibejků a už si vesele vyvařujeme.

Vaškovi se už na smaženici z hub a sušených vajec sbíhají sliny.

Po západu slunce pozorujeme ze zápraží salaše skalnatý hřeben pohoří Munţii Piatra Craiului.

Saláška je velmi útulná. Smutné je, že v jedné z  místností jsou na zemi poházené odpadky. Smutnější je, že to jsou obaly od tatranek a polévek z Vitany plus plechovku s logem Svijan.

Ranní pohled na salaš a pohoří Mt. Iezerul jihovýchodně od Fagaraše.

Mapa trasy, kudy slézáme z hor do civilizace k městu Zărneşti.

Cesta do Zărneşti je úporná, vede převážně po od nákladních aut rozježděných blátivých cestách vedoucí podél potoků a říček. Slunce pálí jak o život a jediná naše radost je v pozorování přibližujícího se Munţii Piatra Craiului.

Míjíme první domy a ohrady se zvířectvem. Vše je upravené a nepřirozeně nerumunské.

Cosi se začalo dít s blaženou rumunskou zemí. Zprvu nepozorovaně, ale později stále rychleji a víc v ní přibývá penziónů a hotelů v evropském stylu, zápachů výfukových plynů offroadů a čtyřkolek, solárních panelů, zbohatlých bukurešťských tlusťochů, cizinců z nadnárodních korporací. Jen ten asfalt tu stále většinou chybí.

Naštěstí ještě zcela úplně nevymizely původní prvky karpatské krajiny.

Snad si Rumuni v záplavě "evropského bohatství" včas uvědomí, že snadno mohou přijít o bohatsví své.

Po třiceti kilometrech celodenní chůze po prašné cestě do Zărneşti se nám konečně daří stopnout auto. Jsme rádi, že posledních pár km se můžeme svést v klasickém rumunském stylu - na podlaze staré nákladní dodávky společně s malou umečenou kozou.

Zărneşti je pětadvacetitisícové město a je východní branou do Fagaraše. Je zde patrný ostrý kontrast mezi původním stylem života, kdy Rumuni jezdí na potazích s koňma, a západní kulturou, kdy se převážně mladá část populace prohání na čtyřkolkách či v nových autech, za která by se nemusel styďet ani pupkatý Němčour. Vlak, kterým jsme jeli ze Zărneşti do Braşova, patřil soukromé společnosti, byl komfortní a jel samozřejmě načas.

V Brašově nasedáme na večerní rychlík Panonia. Před příjezdem si stíháme nacpat břicha řízkem a pivem, ovšem nestíháme si včas zarezervovat lehátka. Naštěstí Ilča pohotově domlouvá tři poslední volná lůžka přímo u průvodčího a můžeme se tak jít parádně prospat. Rychlík tentokrát neodjíždí načas, ale dokonce o čtyři minuty dřív. Budíme se až ráno v centrálním Maďarsku a jdeme se do jídeláku nacpat omeletou. Zděšeně přitom pozorujeme obrovské nekonečné lány kukuřice a pšenice. Nikde žádný kopec, žádný svah, žádný hřeben. V Budapešti přesedáme na rychlík do Hamburku, kde také testujeme jídelák, tentokrát s německou obsluhou a samozřejmě i německými cenami. Jídlo stálo 10 eur, bylo však výborné. Přejíždíme Dunaj a v Bratislavě už máme zpoždění. Navíc se chodbičky vagónu zaplnily k prasknutí a vlak byl zpožďěn a přeplněn k prasknutí až do Čech. Nu což, jsme zase doma, v civilizované střední Evropě. Od teď budeme až do příštího léta jenom vzpomínat na rumunskou pohodu, kde železnice funguje a lidi se na sebe nikdy nemračí. Kde se nemusíme bát pokut za spaní v horách a přitom se nechat za kus žvance hlídat místními ovčáckými psy před medvědí zvědavostí...

Užitečná maďarská slovíčka a fráze:
bankomat - szerekes [čti serekeš]
kořalka, pálenka - pálinka
třešně - cseresznye [čti čeresně]
zebra - zebra

Užitečná rumunská slovíčka a fráze:
houba - hrib
slanina - slănină
šunka - şuncă
zebra - zebră
můj baťoh je plný úhořů - rucsac meu e plin cu ţipari

Jak vidno, ani jeden z jazyků není tak těžký, jak se všeobecně traduje. Slovní zásobu pro přežití v Panonské nížině či v rumunských Karpatech lze získat během chvilky.