Poloniny 7.5. - 15.5.2011 
Účastníci:
Trasa:
Medzilaborce - Przełęcz Łupkowska - Balnica - Żubracze - Majdan - Cisna - Jasło - Okraglik - Pľaša - Kremenec - Wielka Rawka - Brzegi Górne - Przełęcz M. Orłowica - Kalnica - Przysłup, Balnica - Osadné - HostoviceZobrazeny fotky: 1-102 z celkem 102
Sobota 7. května
Vezeme se, už poněkud klasicky Excelsiorem, tentokrát až do Košic. Máme před sebou týden dovolené, kdy máme v plánu projít Bukovské vrchy z Medzilaborců až k nejvýchodnějšímu cípu Slovenska, ke Kremenci. Závěrem týdne chceme ještě zmáknout Vihorlat, nicméně jak už to tak bývá, změna plánu v průběhu cesty není u nás nic neobvyklého. V Košicích na nádraží se potuluje spousta přiopilých hokejových fanoušků, kteří včera večer netrefili domů. S ohledem na výsledek včerejšího utkání "ČR - Slovensko" raději nemluvíme a vůbec se pokoušíme nevypadat, jako kdybychom právě přijeli z Čech, aby na nás nepřiletěla nějaká ta flaška. Před odjezdem našeho motoráku do Medzilaborců ještě poobědváme v nádražní jídelně.
Se stylovou snídaní pozorujeme z rychlíku zasněžené vrcholky Tater.
Rušný život v Medzilaborcích. Přestože je téměř nad celým Slovenskem modrá obloha, východně od Košic je zataženo a v Medzilaborcích dokonce vytrvale prší.
Neděle 8. května
Vytrvalý déšť nám nahlodává morálku, takže se jdem uklidit do hospody. Doufáme, že to za hodinu či dvě liják přejde. V hospodě už sedí pár místních a když slyší naši češtinu, kupodivu nedostáváme do držky. Ba naopak, dávají se s námi vesele do řeči. Nejukecanější je Ľudovít, který neváhá svá slova prokládat pivem a panáky a my samozřejmě nezůstáváme pozadu. Čas letí, čárky na účtu přibývají a venku stále leje. Blíží se večer a máme toho plný brejle. Ľudovít, byť si už pěkně šlape na jazyk, nám nabízí azyl před deštěm. Prý můžeme přespat u něj doma v nedaleké bytovce. Zaplatíme tedy a vrávoravě kráčíme z hospody. Ľudovít se u dveří kácí k zemi a už není schopen sám vstát. Zvedáme jej ze země a vedeme v dešti domů. Správný vchod v bytovce trefuje Ľudovít s ohledem na svůj stav kupodivu napoprvé. Ještě jednou sebou švihne na schodišti, než ho zcela dotlačíme k jeho bytu. Steleme si spacáky v jednom z pokojů a po pár panácích slivovice jdeme konečně spát. V pět ráno nás Ľudovít budí, že prý musí do práce. Po včerejšku je celkem svěží, připravuje rychlou snídani a mezitím zapíjí prášky na tlak červeným vínem. Venku právě přestává pršet a z pod mraků vykukuje vycházející slunce. Dáváme si všichni ještě panáka slivovice na rozloučenou a pak už jen po kolejích pozvolna opouštíme Medzilaborce.
Zatím ne zcela jistým krokem jdeme po pražcích zrušené trati z Medzilaborců k polským hranicím.
Po včerejšku vytrávilo, takže u trati děláme oheň a opékáme si k snídani špekáčky a slaninu.
Nekonečné pohledy do zdejší jarní přírody.
V poledne už se ani neobtěžujeme slézat z tratě, vaříme oběd přímo na kolejích.
Konečně přicházíme k Lupkowskému tunelu, na jehož opačném konci je polská země.
Turistická stezka nad tunelem je ale zarostlá křovím, proto volíme cestu tmou. I když poslední vlak tu podle rezavých kolejnic jel už hodně dávno, jsme raději ve střehu.
Na polské straně tunelu doplňujeme vodu tekoucí ze zdi.
Nad tunelem nacházíme hraniční stezku a už upalujeme k jihovýchodu. Rozplýváme se nad jarním kontrastem jedlobukových lesů.
Je pozdě odpoledne a v sedle pod Szczalbem zatáboříme, abychom dohnali spánkový deficit po včerejší ukrutné alkoholo-ibalginové noci.
Pondělí 9. května
Je to úplně poprvé, co stavíme stan přímo na čáře. Ač v jednom stanu, spíme s Vaškem každý v jiný zemi. Jen Ilča se v noci převaluje z Polska na Slovensko a naopak.
Ne nadarmo se tomuto území říká Bukovské vrchy.
Ilča nabírá vodu z potoka, odkud na ní kouká rezavá nábojnice dělostřeleckého granátu. Takových pokladů z válek tu bylo k vidění spousta.
Pozvolna nastoupáváme do vyšších poloh a na bukovém porostu je to znát. Stromy jsou ve výšce okolo 900 metrů ještě bez listí.
Ilča si dopřává tatranku na hraničním kameni, o který je opřeno rezavé torzo polní lopatky.
Jedlobukové lesy na polské straně.
A opět opékáme…
…a opět vaříme.
Polský památník padlým vojákům v první světové válce.
Slovenská červená značka a polská modrá nejsou zcela kompatibilní.
Hraniční stezka.
Za soumraku nacházíme luxusní plácek pod vrchem Rydosova (877m). Samozřejmostí byl i nedaleký pramen vody.
Stále máme co vařit a opékat.
Jedno noční foto s plameny táboráku.
Ráno přicházíme do Balnice na zastávku úzkokolejky.
Biezczadska kolejka lesna vede krásnou krajinou z Balnice na slovensko-polské hranici, přes Majdan, až do Przysłupu.
Bohužel pro nás je tu v květnu provoz pouze o víkendech. Nakonec to neřešíme, jdeme pěšky po kolejích a necháváme se unášet krajinou provoněnou jarním kvítím, bublajícími potoky a volně se pasoucími koňmi.
Trať se roztomile klikatí podél říčky.
Zrovna když si děláme oběd a Ilča se v rouše Evině koupe v řece, projíždí kolem nás vlak.
Vašek, ostatně jako vždy, to s koupáním nepřehání.
Prohlížíme si nádraží v Majdanu.
Slunce se posunulo k západnímu obzoru, my jsme se posunuli ke stánku s občerstvením, odkud máme výhled na majdanské dění.
Úterý 10. května
Stmívá se a my vyrážíme od majdanského pivního stánku po lesní cestě nad město Cisna. Za tmy stavíme stan na travnatém placu přímo u cesty, všude okolo je prudký svah.
Ochutnáváme pivo značky Żubr.
Vstáváme za rozbřesku. Je ještě kosa, ale obloha slibuje další krásný den.
Nastoupáváme na hřeben mezi Cisnou a SK/PL hranicí.
Małe Jasło (1102m).
Na tomto hřebeni již byly k vidění náhorní louky, tolik charakteristické pro oblast zvanou Poloniny. Louky byly ohraničené přízemním bukovým porostem, kterým jsme se nezdráhali dát pracovní název "kosobuky".
Pohled z Małeho Jasła do polského vnitrozemí.
Naše mapa končí severně od Kremence. Holý hřeben, který vidíme v dáli, patří Wetlińské polonině. Pohledy k severovýchodu se nám líbí natolik, že na zbytek týdne měníme plán.
Jasło (1153m).
Jasło (1153m).
Pohled z Jasła.
Połonina Wetlińska.
Přicházíme na Pľašu a opět pokračujeme k východu podél hraničních kamenů.
Slovenská obec Runina obklopena Bukovskými vrchy.
Další noc táboříme v sedle pod Pľašou (1162m).
Středa 11. května
S vodou v těchto končinách problém nemáme, pramenů je dost a leckdy vyvěrají i v bezprostřední blízkosti pod hřebenem. Co stojí za zmínku jsou hraniční kameny, které jsou z každé strany označeny písmenem. Z polské strany bývá péčko a ze slovenské esko. Přesto jsme v jednom krátkém úseku narazili na opačně značené kameny, což nás zmátlo natolik, že jsme nevěděli, v které zemi se vlastně nacházíme.
Opékáme poslední zbytky uzenin.
Pohled z Jarabé skaly (Riaba Skała) na slovenskou stranu.
Okolo poledne přicházíme k útulně v sedle pod Čierťažou (Przełęcz pod Czerteżem).
Je zde vydatný pramen vody, který využíváme k vaření oběda.
Kamenná lúka před Kremencem.
Jak může vypadat rivalita slovenských (červená) a polských (modrá) značkařů.
Maskovaný kontejner pod Křemencem. Zřejmě bude plný vodky a cigaret zabavených ukrajinským pašerákům.
Trojmezí tří zemí na Kremenci, potkává se tu Polsko, Ukrajina a nejvýchodnější cíp Slovenska.
Погляд з України до Польщі.
Na Kremenci odpočujeme oproti původnímu plánu k severu. Stezka z Křemence na Wielkou Rawku vede po polsko-ukrajinské hranici. Není tu žádný ostnatý drát ani zde nepobýhají celníci jak mlsní psi.
Šplháme na Wielkou Rawku, za námi Kremenec / Krzemieniec / Кременець (1221m).
Ukrajinské poloniny na východě. Tam někde začíná kraj Nikoly Šuhaje loupežníka.
Jsme bez mapy, tudíž si musíme prozatím vystačit s nafoceným rozcestníkem z Wielke Rawky (1303m).
Chmurný západ slunce nad Wielkou Rawkou.
Vodopád pod Malou Rawkou.
Kočičáku! Ty neumíš polsky?
Baćowka PTTK pod Malou Rawkou.
Dáváme si vydatnou večeři. K piwu a čaji objednáváme těstové tašky plněné uzeným masem. Jsem patřičně rozežrán, tak do sebe ještě cpu výbornou rajskou polévku, byť těch instantních mám stále plný baťoh.
Psa jsme měli k večeři, tak zaskakuje kočičák.
Čtvrtek 12. května
V chatě si kromě večeře užíváme i sprchu. Specifický standard polských vypínačů osvětlení mi nebyl dosud znám, takže se sprchuju potmě s čelovkou na hlavě, za což mě Vašek s Ilčou poprávu vysmívají. Ráno po snídani z míchaných vajíček zaplatíme v Eurech za ubytování a trochu zklamáni pozorujeme před chatou olověně šedivou oblohu.
Od schroniska jdeme po polňačce k silnici a pak po asfaltu do obce Brzegi Gorne.
Brzegi Gorne, křižovatka mezi Caryńskou a Wetlińskou poloninou. V místním stánku s občerstvením ochutnáváme tradiční polský pokrm z masa a zelí, zvaný Bigos.
Połonina Caryńska.
Stylově oblečený turista pod schroniskem PTTK.
Schronisko PTTK - chatka Puchatka.
Začíná se kazit počasí a déšť zesiluje. Po chvíli děláme čelem vzad a vracíme se zpět ke schronisku, kde při horkém čaji přečkáváme půlhodinový slejvák.
Hřeben Wetlińské poloniny, v pozadí vrchol Smerek (1222m).
Połonina Wetlińska - východ.
Połonina Wetlińska - západ.
Smerek.
Przełęcz M. Orłowica. Odtud jdeme po černé stezce k baćowke PTTK Jaworzec.
Počasí se večer pozvolna umoudřuje.
Biezczady.
Cestou k baćowce nás zaujal samorost, který dostal pracovní název "paní Smrkowská".
Vrchol Smerek, nyní už v příznivějším světle paprsků zapadajícího slunce.
Zapadlá baćowka PTTK Jaworzec. Vítá nás ostrá psí hlídka, kterou si podivínský správce chaty urychleně pokouší spacifikovat.
Chata je vzdor svému odloučení od civilizace soběstačná, na střeše jsou solární kolektory a všude kolem se pase spousta chutných zvířátek.
Snad jen pivo bylo dovezené.
Pátek 13. května
Přestože správce byl tak trochu málomluvný osamocený poustevník žijící zde jen se svými psy, vařit uměl skvěle. K večeři nám ukuchtil výborné fazole s klobásou a k snídani míchaná domácí vajíčka. Že jsou správcovi psi ostří hlídači, se přesvědčil Vašek na vlastní kůži, když se vrátil z venkovního večerního cigárka s natrženou nohavicí. Ráno chceme srovnat účty a i když prý můžeme zaplatit v Eurech, nezná správce aktuální kurz, takže se spokojuje s kurzem, který mu sdělujeme my. Byl to prostě podivín.
Jdeme od baćowky podél řeky Wetliny do Przysłupu na vlak.
Je ráno, nicméně u pivního stánku v Kalnici potkáváme týpky, kteří jsou úplně namol. Dělají čest jménu obce.
Zastávka Biezczadske kolejky lesne - Przysłup. Dle jízdního řádu pojede vlak asi za hodinu, takže si zatím dáváme k obědu špíz, čaj, kafe a pivo. Hodná slečna ve stánku nám ještě rozměňuje euráky za złotówky, abychom měli na jízdenky.
Vlak je zde a můžeme se tak elegantně vrátit na Slovensko.
Jízda vlakem do Balnice potrvá dvě hodiny, leč je stále na co se dívat.
Opět si prohlížíme nádraží v Majdanu, tentokrát už zevnitř.
Vaška zaujaly úzkorozchodné cisterny a už plánuje, jak by se nechaly efektivně využít při přepravě piva.
V pluhařském vagónu nakupujeme nějaké dobroty na zítřejší snídani. Pečivo, sýry, sirupy…
Vystupujeme v Balnici. Ještě se stíháme občerstvit ve zdejším obchodě a posléze mažeme zpět na Slovensko,
Dieslová lokomotiva měla do zvuku motorové pily sakra daleko.
Nemůžeme se dočkat a zítřejší snídani zvládáme sežrat už kousek za hranicí.
Lesní chata na louce u obce Osadné.
Vliv početné rusínské populace je v obci znát na každém kroku.
Večer dáváme v hospodě pivo a při té příležitosti si vyslechneme aktuální předpověď počasí. Díky ní nakonec nestavíme stan někde za obcí, ale přespáváme na zápraží hospody.
Krypta s hromadným hrobem vojáků z první světové války.
Dopoledne přestává pršet a nám se nechce čekat na autobus. Popojdeme tedy o obec dál, dokud je stále na co se dívat.
Rusínský pravoslavný kostel v Hostovicích.
Ve Snině nám ujíždí vlak, proto se chvilku potulujem kolem řeky a pozorujeme, kde co lítá. Za hodinu nám jede autobus do Košic.
Autobus měl vskutku zajímavou trasu. Ze Sniny nejedeme na západ rovnou do Košic, ale na východ. Objíždíme snad veškeré východoslovenské obce až k hranicím s Ukrajinou, než se kolem Vihorlatu a Zemplínské Šíravy stočíme zase zpět k západu. Architektura je v této části Slovenska specifická, převažují pravoslavné kostely a domy z vepřovic.
V Košicích si v nádražní jídelně dáváme večeři. Zatímco se naplno věnujeme jídlu, ostatní přísedící mají oči nalepené na velkoplošných obrazovkách, kde se po ledě prohánějí hokejisti v českých a ruských dresech. Ještě jsme ani nedojedli a slovenští fandové v jídelně se během krátké chvilky třikrát za sebou nadšeně radují z gólů do ruské branky. My tři sice rozumíme hokeji jak koza petrželi, nicméně musíme uznat, že někteří čeští hokejisté hrajou jako o život, skoro jako kdyby to mělo být jejich poslední mistrovství...
Slovenská regionova v Margecanech a konec pěkného počasí. Navracíme se domů.
Úvodní stránka