Rusko 26.6. - 17.7.2010

Zde zpravidla bývá započat můj čundr a ani dnes tomu nebude jinak. Sice nevím, kde se vlastně ten Ural nachází, ale zřejmě to nebude daleko, neboť se přestupuje jen jednou, a to v nějaké Moskvě. Stojím na druhém peróně a spolu se mnou nastupuje do rychlíku R409 "Vltava" ještě jeden člověk s bicyklem . Asi jede taky na výlet.

Bohouš, Ilča a Vašek v kupéčku během nezáživně pomalé jízdy poblíž Katowic. Pšonkům tu ještě nikdo nepostavil železniční koridor.

Odpoledne přijíždíme k polsko-běloruské hranici. Proběhne rychlá pasová kontrola a následně v Brestu zajíždíme do depa, kde nám obratně mění podvozky, abychom se mohli pohodlně a bez přesedání pohybovat dále na východ po širokorozchodných kolejích.

Kde nestačej hevery, přicházej na řadu svaly. Běloruský moloděc jednou rukou nadzvedává vagón a druhou přisunuje podvozky. Během popojíždění mezi nádražím a depem se nás zmocňují místní ženštiny s košíky a nabízejí cestujícím pivo a jídlo. Kupujeme od jedné pivo značky Bobrov /Бобров/ za 50 Kč (ano, skutečně korun českých!)

Ráno na Moskevském "Běloruském" nádraží. Vyzvedává si nás Standova známá Anna a dává nám instrukce ohledně registrace na milici.

Chrám Vasila Blaženého a Spasská věž v Kremlu. Je docela vedro, tak se jdeme schladit mezi studené zdi Vasilova chrámu. Bohouš a Standa mezitím vzali útokem největší moskevský armyshop "Splav", Kde kupujou kanady, trika a spoustu další výbavy, které nesmí postrádat žádný voják.

Vladimír Iljič zdrhl z mauzolea a agituje kolemjdoucí turisty.

Ještě nám zbylo trocha času, tak si jedeme prohlédnout Lomonosovu univerzitu, což je architektonicky celkem povedená megastavba z padesátých let.

Stanice metra Komsomolskaya u Jaroslavského nádraží. Kdo se umí pohybovat v pražském metru, to moskevské bude pro něj hračka. Sice je tu tuším 11 tras, nicméně systém všeho je tu téměř identický s Prahou. Zřejmě se vopičili.

Na Jaroslavském nádraží nás překvapuje příjemná hospůdka, kde se točí Staropramen a na zdi je velký obraz s nápisem "Žíznivý pozdrav z Poličky". Dáváme tu těsně před odjezdem pivo "Sibirskaja korona".

Večer je vlak připraven k odjezdu, má přes 20 vagónů a je to docela štreka dojít po nástupišti až k tomu našemu. Po nezbytné kontrole jízdenek a pasů se stěhujeme na naše lůžka v průchozích kupéčkách, kterým se říká plackarty. Lůžka jsou vždy jen dvě nad sebou, takže místa na výšku je habaděj, na spodním se dá i sedět. S délkou lůžek je to poněkud slabší, trpajzlíci jsou v pohodě, nám dlouhánům však nohy čuměj z okna.

Počáteční zděšení z uspořádání lůžek pominulo, rychle se zabydlujeme a postupně objevujeme i výhody ruských vagónů. Jednou z nich je samovar na chodbě, kde si každý může natočit horkou vodu na čaj nebo na polévku, popřípadě možnost koupit si kdykoliv za 12 rublů (asi 7 Kč) už hotový oslazený čaj.

Bohouš, Standa, Vašek a Ilča v kupéčku.

Ranní příjezd na nádraží do Inty. Samotné asi čtyřicetitisícové město je od nádraží vzdáleno 4 km.

Do města nás odváží tento gruzavik GAS-66, který ještě v Čechách zamluvil Standa. V Intě vyřizujeme nutné formality jako například bumážky potřebné pro vstup do národního parku Jugyd Va /Югыд Ва/. Pak konečně můžeme absolvovat několikahodinovou cestu do asi 100 kilometrů vzdálených hor.

Z nádraží do města vedla sice hrozná silnice, ale furt to byla silnice. To co vedlo do hor, vypadalo spíše jako tankodrom.

Pochmurná šedivá nálada. Šedivá obloha, šedivé budovy. Taková byla Inta /Инта/.

Během cesty po tankodromu se pokoušíme pozorovat okolní krajinu, ale je mlha a sychravo vidíme naprosto kulový. S naklepanými zadky odpoledne konečně přijíždíme k řece Kožim /Кожим/. Náklaďák vjíždí do koryta a pomalu se brodíme. V místě silného proudu náhle zastavujeme. Motor skučí, kola se protáčejí, pohneme se však jen trochu a ještě navíc bokem ve směru proudu. Máme z toho atrakci, dokud se ovšem nezačne skrz dřevěnou podlahu valit do auta voda.

Uklízíme z podlahy baťohy a řešíme, zda-li máme už pomalu balit foťáky, telefony a nějaké oblečení do igelitů. Nakonec díky vodě náklaďák nabírá na hmotnosti a prokluzující kola opět zaberou o dno a se slávou vyjíždíme na břeh.

Za řekou jsou už vidět hory, vrcholy jsou však v mracích. Večer přijíždíme na Zhelannaya /Желанная/ base, odkud dále pokračujeme po svých.

Zelannaya Base je shluk několika plechových domů, které slouží jako zázemí pro lidi těžící zde křemenné krystaly.

Jdeme kolem jezera Balbanty /Балбанты/, je kosa a z mraků neustále padá nějakej polozmrzlej bordel.

Dříve než stačíme promoknout naskrz, stavíme stany u jezera.

Každou chvíli brodíme potok. Je tu tolik vody, že není vůbec potřeba nějakou táhnou v baťohu na zádech.

Kráčíme údolím Balbaniyu /Болбанъю/ podél stejnojmenné řeky, Standa a Bohouš po levé straně, my ostatní po pravé.

Přiblížilo se poledne a pomýšlíme na oběd. Nacházíme se u jezera Maloe Balbany /Малое Балбанты/ a z protějšího břehu na nás kouká hladový vlk, který taktéž pomýšlí na oběd.

Náhle se na jezeře zjevila loď a v ní rybář.

Standa s ním pohotově vykomunikoval krátkou zápůjčku lodi a už k nám vesele vesluje. Postupně nás převáží na levý břeh.

Jsou zde čtyři sruby, které poskytují střechu nad hlavou místním rybářům. Po dobu oběda se tu zabydlujeme.

Bohouš opéká na grilu ze školní židle a roštu z ledničky rybu, kterou dostal od rybáře.

Útulný vnitřek chajdy. Lůžko s kožešinou a plakát s Natašou Koroljevovou /Наташа Королева/ na stěně.

Údolím se stále valí mraky a občas sprchne, takže nikam nespěcháme.

Krásná, nicméně drsná severská příroda.

Slunce nesměle vykukuje, proto opět nahazujem baťohy a čvachtáme blátem dále do hor.

Kličkujeme podmáčenou trávou a skáčeme přes potoky. Ilča zde nachází hliníkovou trubku, která jí spolu s klackem poslouží jako náhrada místo trekovek zapomenutých ve vlaku.

Několikadenní jaro a léto nachvilku vystřídalo dlouhou zimu a mráz.

Tam vzadu se tyčí vrchol nejvyšší hory Uralu - Gora Naroda /Гора Народа/.

Toť ona přiblíženě. Odsud vypadá celkem schůdně, jen rovná plochá placka lehce pocukrovaná čerstvým sněhem.

Posnídáme a vyrazíme vstříc ledovému království.

Standa fotí kytičky.

Pohled údolím Balbaniyu nazpět.

Pohled údolím Balbaniyu kupředu. Sejdeme k řece, přebrodíme ji a nastoupáme vpravo kolem ledovcových jezer pod goru Naroda.

Brod řeky byl díky kamenům snadný. Ilča se tak nemusela přezouvat do holinek a díky tomu si včas nevšimla, že ji jedna chybí.

Zatoulané vozítko, asi z nějakého místního úzkokolejného fanklubu "Uralskaja pripolárnaya daróga" aneb pozůstatky z těžby křemene.

Pojedeme nahoru pásákem?

Kytky tu kvetou jak o život. Musí to stihnout dříve než je opět zasype sníh.

Jsme na konci údolí Balbaniyu.

Hop a skok přes potok.

Opět jedna jarní.

Mlsáme ledovou vodu přímo z potoka.

Míjíme ledovcová jezera.

Ledovcové jezero pod g. Naroda. Nacházíme se ve výšce 1133m.n.m.

Je tu poslední možnost postavit stany na rovině, výš jsou už jen balvany a sněhová pole.

Poobědváme tu a vyrazíme jen nalehko k vrcholu.

Pohled od potoka ke stanům.

Okolo šestnácté hodiny jdeme vzhůru. Počasí se začíná kabonit.

Pohled na ledovcové jezero, u kterého máme stany. V pozadí je vidět hora Manaraga /Манарага/.

Není tu žádná cesta, jen obrovská suťová pole.

Začíná drobně poprchávat a šutry kurevsky kloužou pod nohama.

Několikahodinové skákání přes mokré šutry občas vystřídá nějaké to zapadnutí do sněhu. To aby nebyla cesta tak jednotvárná.

Ještě že je na co se dívat, alespoň není čas myslet na to, co by stalo, kdyby si někdo zlomil nohu.

Mé boty až dosud odolávaly veškerému zdejšímu mokru. V dešti a hlubokém sněhu už neměly nohy na sucho nárok.

Pohled na severovýchod k jezeru Galuboe /Голубое озеро/.

Kříž pod vrcholem Narody.

Od západu se k nám nasunuje stále více mraků. Viditelnost se snižuje.

Jsme nahoře. Nejvyšší hora Uralu má necelých 1900 metrů, čili jen o něco větší, než naše Sněžka. Takže to jsou vlastně taky pohodové, přístupné a turisticky přívětivé hory.

Je zde dřevěný držák na mince. Nechávám tu jednorublovou minci, třeba nám přinese štestí a nezabloudíme v mracích, neutopíme se v dravé řece nebo nás nesežere medvěd.

Rychle pořizujeme pár fotek, couráme přitom po vrcholu z Evropy do Asie sem a tam, aniž bychom si to uvědomovali.

Bohouš zjišťuje, že tu není žádný signál. Okolní menší vrcholy jsou již zahaleny v mracích a déšť zesiluje. Nejvyšší čas se odsud rychle odkutálet.

Pohled na jih do srázu pod g. Naroda.

Krátce po sestupu se vrchol schovává v mracích. Pokud je to možné, jdeme raději přes sněhové pole než přes namrzlé šutry. Vidím před sebou Bohouše, jak zajel až po krk do hlubokého sněhu. Dává mu to docela práci se zase vyhrabat. Zkouším jít jinudy, leč je mi to plat prtné, zapadám taktéž až po krk. Užívám si plavání ve sněhu, jelikož se mi toto v létě zas tak často nepoštěstí. Po dvaadvacáté hodině skrznaskrz mokří přicházíme ke stanům. Rychle se převlékáme do suchých hadrů a jdeme spát.

Celý následující den ukrutně propršel.

Okolí našich stanů se proměnilo v jednu velkou louži. Prosíravě jsme je postavili v místě, které bylo o pár cm výš nad okolním terénem.

Standa s Bohoušem nemají ve svých garsonkách úplně sucho, neztrácej však dobrou náladu.

Skutečně v následujících okamžicích se vytrvalý déšť mění jen na déšť občasný, tudíž pobalíme mokré stany a vyrážíme konečně opět na cestu.

Scházíme dolů kolem ledovcových jezer do sedla mezi údolími Balbaniyu a Limbekoyu. Ilča se jde ještě podívat po ztracené holince, ale bezúspěšně.

V sedle mezi údolími. Poslední pohled zpět na Balbaniyu.

A před námi se otevírá údolí Limbekoyu /Лимбекою/ s poněkud modřejší a veselejší oblohou.

Malý potok se poměrně rychle..

..mění v dravou říčku sdílící název s údolím, v kterém si vyřezala své koryto.

Řeka Limbekoyu.

Modrá obloha opět zmizela a z nebe se začala sypat nějaká bílá krupice, která se postupně měnila v déšť. V kombinaci s prodíráním mokrými křovinami a broděním dravých bystřin přitékajících do řeky Limbekoyu šlo o další skvělý zážitek poskytnutý místní drsnou přírodou. Ilča doplácí na ztrátu jedné holinky a při pokusu překročit jeden z potoků se málem vykoupala. Jdeme rychlostí 1 až 2 km/h, rychlejc to prostě není možné. K večeru jsme už nažmach, máme toho plný zuby a Ilča si přivodila krásně barevného monokla, když uklouzla a při pádu jí baťoh přimáčkl obličej k šutru. Vidina další propršelé noci ve stanu, do kterého teče, žene Bohouše a Standu dál údolím až do míst, kde měl být podle mapy srub. My tři využíváme toho, že nacházíme rovný plácek akorát tak pro náš stan a vytváříme nový rekord v rychlosti jeho stavby. Těšíme se, až ze sebe poodhazujeme vše mokré a zaplujeme do suchého spacáku. Dáváme pár loků tatranského čaje, který nám rychle vrací úsměv na tváři. Užíváme si sucha, které nám statečně dopřává bráchovo stan. Vaška přepadává záchvat vaření a s rychlostí blesku vyrábí na vařiči bramborovou kaši s vepřovým masem, která nám navrací ztracenou sílu. V půl jedenácté přestává pršet a mraky nad údolím se zbarvujou do červena od zapadajícího slunce. Jdeme spát.

Váhavému slunci pomáhá v sušení vítr. Máme venku snad úplně vše, vysouším dokonce i telefon a mírně navlhlý foťák.

Na obloze se stále čertěj přeháňkové vodou nacucané kumuly, takže sušíme s přestávkami. Každou chvilku přesunujeme spacáky a oblečení do stanu a naopak, dokud není vše suché. Mezitím hromadíme nějaké suché vrbové větve na oheň.

Zapalujeme oheň a boty dosušujeme u něj. Při té příležitosti opékáme i klobásy a přes týden staré housky, které kupodivu ještě nesplesnivěly. Ilča si připisuje po trekovkách a holince další ztrátu výbavy, když jí nenápadně oddoutnala třetina košile sušící se u ohně. K večeru přeháňky spíše zesilujou, proto jdeme brzo na kutě, ať máme zítra víc času na cestu.

Spásná cesta, po které se dá konečně normálně chodit. Ještě ale netušíme, že to nebude nadlouho.

Ilča s moskytiérou a provizorními trekovkami.

Seznamte se prosím, toto jsou komáři a budou nám dělat společnost celý příští týden.

Cesta od traktoru někam zmizela. Zkrátka tu není a my se znovu prodíráme tím prokletým vrbovým roštím po kotníky v bahně. Na zahrádce u Kolína mám taky takovou zakrslou vrbičku, pěknou, šlechtěnou. Na jaře mívá krásné kočičky. Přísáhám, že až se vrátím domů, že ji vzteky vyrvu ze země.

Opět nacházíme cestu a o kus dál i vzkaz od Bohouše a Standy. Vyrazili už včera a sraz si prý dáme buď u soutoku řek Limbekoyu a Kožim nebo v Intě. Kromě komárů postupně přibývá i vegetace v podobě modřínů.

Bohužel i takto vypadá cesta údolím, občas se ztrácí v močále. Skáčeme po travnatých ostrůvcích jak artisti, stejně si občas nabereme do bot.

Komáři jsou naši věrní kamarádi, neopouštěj nás ani když nám teče do bot.

Močálová nepohoda je vyvážena užasnými panorámaty. Nestačíme fotit a rázem zapomínáme na mokré boty a ďobance od komárů.

Údolí Limbekoyu.

Cesta se už poněkolikáté ztrácí. Vzpomínám si na vtip o ruském traktoru, který byl napaden čínskými tanky. Traktor tanky zneškodnil a pak v klidu odletěl. Dost možná že takový traktor tudy jezdil, případně poletoval…

Údolí Limbekoyu.

Jezera v údolí Limbekoyu.

Jezera v údolí Limbekoyu.

Jezera v údolí Limbekoyu.

Údolí Limbekoyu.

Potok vlévající se do Limbekoyu.

Morénový hřeben. Velice dobře se po něm šlo.

Mezi morénovým hřebenem a horským hřbetem napravo byla spousta jezírek. Kdysi se tudy sunuly obrovské ledovce, které takto vrásnily krajinu.

Peřeje na řece Limbekoyu.

Když se opět snažíme najít cestu po záhadném traktoru, máme tu čest si vyzkoušet prodíračku skrz špatně prostupné husté modřínové lesy. Jak dokonalý úkryt pro medvědy.

Před západem slunce už máme vytipován plac pro stan, teče tu potok a o dřevo poprvé není nouze. Komárů je k večeru rekordně nejvíc, jen na zádech jich mám snad stovky. Když si na sebe oblékám bundu, málem mi s bzukotem odletí pryč. Sundat si moskytiéru je možné jen na krátkou chvilku, po dobu co účinkuje repelent. Naštěstí pro napití nebo pro jednu kouřovou není nutné nic sundávat, jde to dobře i skrz síťku. Smrkání by možná šlo taky, nevím, raději to nezkouším.

Vašek rozdělal oheň a už opéká další porci klobás, zatímco Ilča píše deník.

Nad Limbekoyu se zvedá opar, protože vzduch zaříná být chladnější než ledová voda v řece.

Takto zde vypadá noc půlhodinu před půlnocí. Na stanu se vytvořila jinovatka a komáři dočista zmizeli. Užíváme si tohoto slavnostního okamžiku a vykrmujeme se o stošest. Je ideální doba spáchat hygienu nebo si dojít na záchod bez komářího utrpení.

Noční Limbekoyu.

Dnes máme v plánu ujít stejnou porci kilometrů, jako včera. Odhadem nějakých 20 až 25km. Pokud se nebude ztrácet cesta, zvládneme to jako prd.

Samé modříny, výjimečně se najde i smrk.

Brodíme poměrně velký přítok do Limbekoyu. Po kamenech to jde snadno, nicméně o kus dál teče užší, za to dravější rameno. Poprvé obouvám kecky za účelem zdolání vodního toku.

Vaškova výstroj pro režim "voda nad kolena a komárů po krk".

Zahuštěné mléko "Tatra" v balení pro kosmonauty se ukázalo být velmi praktické, dá se hravě konzumovat pod moskytiérou.

Tak a komáři mi mohou políbit…

Toto tábořiště nacházíme za jedním z větších brodů, který Ilča elegantně přebrodila přískokem jen s jednou holinkou. Jen pro zajímavost, řeka byla obklopena rybízovými keři. Bohužel kuličky byly ještě zelené. K večeru, když jinovatka pokryla stan a zmizeli svině komáři, si opět dopřáváme bohatou krmi. Ilča s Vaškem kuchtěj míchaná vajíčka, které měli v sušené práškové podobě. Fotka je z jedné hodiny ranní a brzy bude vycházet slunce. Nejvyšší čas jít spát.

Údolí Limbekoyu.

Údolí Limbekoyu.

Po poledni přicházíme konečně na konec údolí Limbekoyu k řece Kožim /Кожим/ . Sundáváme boty a máčíme naše smradlavé nohy do ledové vody. Přitom nabíráme vodu na pití i vaření a vyrábíme si oběd. Všude kolem roste divoká pažitka, což se docela hodí.

Vašek pere ponožky v řece Kožim. Voda z řeky je výborná i na pití.

U soutoku obou řek nacházíme čerstvé stopy Bohoušových a Standových kanad. Později při odjezdu z Ruska se od nich dozvídáme, že jsme se minuli jen o pár hodin. Nacházíme místo, kde oba brodili Limbekoyu, voda je tu však velice prudká. Zkouším jen v trenkách přebrodit řeku přímo v místě soutoku, kde je koryto nejširší a proud nejmenší. Voda sahá až po trenýrky a pokouší se mi podrazit nohy. Stačí neopatrný krok na kluzkých kamenech na dně a pak nashledanou v Barentsově moři. Ilča se svou prťavou postavou nemá šanci dostat se bez lana na druhou stranu. Do vody se jí už dnes nechce, tudíž stavíme stan a jde se chrnět.

Je tu kupodivu i veřejné tábořiště, nicméně je plné střepů z flašek od vodky a jiného bordele, tak táboříme o kus dál. K večeru se přihnaly mraky, je teplo a ty svině komáří dnes nejspíš nepůjdou spát. Lítaj všude kolem a jen na levé paži jich napočítávám asi třicet. Objevuju v sobě dusud skryté sadistické sklony, když se u ohně bavím tím, že hořícím klacíkem upaluju komárům sosáčky. Ti hajzlíci raději v žáru plamene explodujou, než by se měli dobrovolně vzdát pár pikogramů krve.

K večeři polévka, do polévky pažitka.

Oficiální turistická chata u brodu nedaleko soutoku Kožimu a Limbekoyu. Škoda, že je na druhé straně.

U brodu přes řeku Kožim. Odpoledne jsme z čekání už tak unavení, že jdeme spát. Budí nás zvuk motoru nákladního auta. Bleskurychle lezeme ze spacáků a pozorujeme, jak z protějšíhu břehu přejíždí řeku gruzavik s příznačným názvem Ural. Ilča pohotově domlouvá s osádkou vozu převoz. Vytváříme rekord v rychlosti balení stanu, Urálek udělá čelem vzad a už se vezeme ve vlnách Kožimu na opačný břeh.

V tom veškerém zmatku mám pocit, že už je sobotní ráno. Byl však teprve páteční večer. Jdeme obhlédnout srub a zjišťujeme fantastickou věc. Je přístupný, vybavený a to hlavní - nejsou v něm komáři! Začíná slabě pršet a my si užíváme luxusní večeři bez ďobanců a se střechou nad hlavou.

Cesta od brodu přes řeku Kožim směrem na Intu.

V příkopech u cesty číhaj Kozáci.

Se stoupající nadmořskou výškou opět mizí stromy a otevírají se krásné výhledy, zvlášť když mraky během krátké chvíle zmizely.

Nahoře na kopci se chystáme přespat. Je tam sníh = voda.

Poohlédnutí se zpět na jih k horám.

Poohlédnutí se k východu.

A na západě je stále vidět klikatící se řeka Kožim.

Krásné výhledy k horám narušujou mraky komárů, kterých je tu snad zatím nejvíc, co jsme měli tu čest a smůlu vidět.

Nastává nefalšovaný komáří teror, kvůli nim zaplouváme do stanu a vaříme a večeříme uvnitř. Komáří bzukot se rozléhá krajem a zní to jako bubnování kapek deště, když se ti parchanti snažej za každou cenu dostat do stanu.

Mám dvě trika na sobě a asi stovku komárů na zádech. Občas se nějaké té komáří kurvě podaří obě vrstvy látky propíchnout.

Ilča s neskrývanou radostí vybíjí několik odrzlých jedinců, kteří se nám nastěhovali do stanu.

Temná obloha vzbuzuje mírné obavy, nakonec spadlo jen pár kapek.

Pauza na oběd. Cesta je tu obzvlášť úmorná. Do hor už daleko a do Inty stále ještě daleko. Kolem jen okoukaná tundrovitá krajina. Po obědě slyšíme motor, je to Mitsubithsi Pajero a veze dva muže a jednu ženu. Řidič a jeho žena jsou poněkud odměření, přesto si nás se zvědavostí a s jistým zděšením prohlížejí. Pravda, nevypadáme po tolika dnech mimo civilizaci úplně kultivovaně a také nejspíš nevoníme po značkovém parfému. Jsme tázáni odkud jsme kam jdeme a proč, dále kolik máme sebou vodky. Odpovídáme, že u nas vodky nět, což je naprosto vykolejilo. Člověk v této krajině a úplně bez vodky, to bylo prostě nad jejich chápání. Nasedáme na zadní sedačky, Ilča už klasicky Vaškovi na klín. Jezdit v šesti lidech v pětimístném autě nám není zas tak cizí. Večer přijíždíme úplně vydrncaní před Intské nádraží. Loučíme se s posádkou Pajera a jdeme prozkoumat jízdní řád. Za hodinu už sedíme ve vlaku do Vorkuty a přejíždíme polární kruh.

Nádraží ve Vorkutě.

Je něco mezi druhou a třetí hodinou ranní a kráčíme se Sašou po vorkutském sídlišti. Vesměs to jsou šedivé budovy v dost žalostném stavu a tak trochu se tohoto místa děsíme. Když k tomu připočítám, že lehce poprchává, je kosa a všude krákají ruské vlašťovky (havrani), navíc je tu zápach charakteristický pro město s hutním průmyslem, děs a hrůza narůstá.

Ulice Lokomotivnaja, Vorkuta /Воркута/.

Některé sídlištní domy mají zazděná okna, protože nestabilní močálovité podloží narušilo jejich statiku a lidé museli byty opustit. V podobném domě bydlí Saša a dnes i my. Dopřáváme si krátký spánek a dobrou snídani. Saša nám na zítřek domluvil projížďku terénními auty po okolí, dnes jdeme na prohlídku města. Testujeme zdejší MHD a nastupujeme do maršrůtky. Sedíme hned za řidičem, což je jak zjišťujeme dost nevděčné. Jízdné 13 Rublů se tu platí tak, že ze zadních míst lidé posílají peníze přes ostatní cestující dopředu k řidiči a ten vrací drobné mince zase zpět. Nikdo si nedovolí peníze neposlat, řidič má pod kontrolou jak silnici, tak i pasažéry. Přestože peníze od všech cestujících putovaly přes nás co by nic nechápající cizince, nakonec se vždy dostaly tam kam měly. Konstatujeme, že by tento systém placení by v Čechách nejspíš nefungoval. Vystupujeme v centru Vorkuty.

Centrum Vorkuty.

Vladimír Iljič Lenin tu má stále své místo. Rusové se symbolů dob minulých nevzdávají.

Zove se po něm i hlavní vorkutská třída procházející centrem.

Takhle vypadá život ve Vorkutě. Lidé v zimních bundách si užívají krátkého léta.

Centrum Vorkuty.

Centrum Vorkuty.

Ačkoliv je Vorkuta asi sedmdesátitisícové město, potkáváme v centru Kolju z vlaku a průvodčího Voloďu. Kolja je nadšen a už nás táhne na venkovní letní terásku, odkud se line vůně grilovaného masa. Letní teráska je dokonale chráněna plachtami proti přívalům sněhu. Vlevo Kolja s Vaškem, vpravo Ilča s Voloďou. Dáváme si šašlik a kafe a bavíme se o životě zde ve Vorkutě. Kolja vypráví, že tu v současné době pracuje u Gazpromu na stavbě plynovodu, jinak prý bydlí poblíž Kursku. Gestikulací přitom napodobuje střílející tank, abychom mu lépe rozuměli.

Výloha plná piv. Z českých tu nenajdete značky jako Pilsner Urqell nebo Budvar, ale překvapivě Velkopopovického Kozla či Žateckého Guse. Ze slovenských zástupců tu byl Zlatý Bažant. Ruská piva měla běžně obsah alkoholu 5 až 8%.

Воркута - жемчужина севера.
Vorkuta - perla severu.

Sídliště u nádraží.

Zde bydlí Saša. Dům vypadal celkově strašlivě, byt měl však velice pěkně zařízený.

Malůvka na zdi jednoho z baráků ukazuje život původních obyvatel lidí zde v republice Komi /Коми/ před příchodem tvrdé sovětské industrializace.

Z teploměru nevisí žádné rampouchy. Je docela znát, že zde právě vrcholí léto.

Vašek, Ilča a Saša. Čekáme na naše terénní vozy.

Stavba plynovodu za Vorkutou.

Jedeme dvěma vozy UAZ-469 po bývalé železnici směrem k Polárnímu Uralu, což je nejsevernější část těchto hor. Všude okolo se válej pražce a sem tam i rezavé vagóny.

Míjíme rozbořené hornické město Chalmer-Ju /Хальмер-Ю/. Vypadá to tu jako v nějaké apokalypse. Ještě počátkem devadesátých let zde žili lidé, kteří pracovali na zdejších šachtách.

Dnes je zde údajně vojenský prostor a že bychom tu snad ani neměli být.

Vstup na šachtu. Těžilo se tu velice kvalitní černé uhlí.

Trosky města Chalmer-Ju.

Trosky města Chalmer-Ju.

Chalmer-Ju - v našich srdcích, 2009.

Trosky města Chalmer-Ju.

Jeden z Uazů nám zapadl do bahna, druhý mu hned přispěchal na pomoc. Oba mají v předu pro podobné případy naviják.

Zapadlý Uaz před bývalým nádražím.

Trosky města Chalmer-Ju.

Vodopády na řece Use.

Vodopády na řece Use.

Vodopády na řece Use.

Zde u vodopádů přespíme v tomto obydlí po geologech.

Jeden z našich průvodců - Kolja jde chytat ryby.

Valerij, Saša, Ilča a Vašek v příbytku. Cpeme se hovězím s těstovinami a olivovou majolkou a oproti očekávání nám tato poserózní kombinace docela chutná.

Rybaření se našim průvodcům příliš nedaří.

Večer v tundře. S Vaškem se předháníme, kdo vyfotí hezčí tundrovní "balšóje ničevó".

Ještě pár pokusů s prutem a půjdeme spát.

Západ slunce nad řekou Usou /река Уса/.

Ke stavbě našeho obydlí posloužily mimojiné i trosky helikoptéry.

Polární Ural /Полярный Урал/.

Polární Ural.

Přes den bylo vedro, teplota se opět šplhala až ke dvacítce. S tím se tu příliš nepočítá a motor jednoho z Uazů se uvařil. Saša dolévá vodu z potoka.

Terén byl drsný, naše vozy jej však hravě zdolávaly.

Vorkutská jídelna u nádraží. Dáváme polévku Šči a kus nějakého masa. U vedlejšího stolu sedí šikmookej původní obyvatel a popíjí pivo značky Žatecký Gus.

Před odjezdem z Vorkutského nádraží ještě nakupujeme cenově výhodné cigarety a vodku, abychom domů nepřijeli s poloprázdným baťohem.

Naše vagóny jsou již přistaveny u nástupiště. Lokomotivy "Čmelák" československé výroby tu patřily k nejrozšířenějším. Ochladilo se a prší, takže se moc venku nezdržujeme a lezeme hned do vlaku.

Bohoušův cenově výhodný megadžus v nepraktickém balení. Byl sice nepoživatelný, ale nekupte to, když byl tak levný.

Petr, Ilča, Vašek, Standa a Bohouš na Jaroslavském nádraží v Moskvě. Fotí nás geolog Voloďa.

Hospoda na Jaroslavském nádraží. Peníze, které bychm dali za úschovu zavazadel, tu raději prožereme, ke spokojenosti naší i personálu.

Bohouš si dává neznámé pivo značky "Pražečka".

Stanice metra Belorusskaya.

Bratři v triku. Večer nasedáme na Běloruském nádraží do vlaku na Varšavu. Bohouš a Standa nesou spoustu igelitek, byli opět nakupovat v armyshopu Splav, tentokrát ve velkém. Ve vlaku je dusno a hic, to se ale při odjezdu mění, protože máme klimatizaci. Máme dvě trojmístná kupéčka vedle sebe, navíc jsou oddělena otevíratelnou přepážkou, takže si děláme jedno velké kupé pro šest lidí. Vedle Standy sedí nějaký mladý kluk, je poněkud vyděšený, zvlášť když si pánové brousej nože zakoupené ve Splavu a povídají si přitom o Gruzii a Čečensku.

Na Varšavském nádraží si dáváme k snídani pizzu, pozorujeme plakáty a přemýšlíme, co že je to vlastně ta "bezpečná droga do školy"?

Vlak je složen z klimatizovaných vagónů Českých drah, což v tom celoevropském horku vítáme. Klimatizace však postupem času vypovídá službu, takže se stěhujeme do jídelního vozu, kde dáváme oběd a vydržíme zde až do příjezdu na Moravu. Vlak v polsku nabírá zpoždění 45 minut, což je něco, co se nám na ruských železnicích nestalo. Vlaky tam jezdily tisíce kilometrů a na minutu přesně. Vašek z toho všeho dostává obvyklou návratovou depku a zahání ji pivem.

A nebyly by to České dráhy, kdyby si dalších patnáct minut zpoždění nepřidaly. Přijíždíme z Moravy do Čech, je dusno a míjíme první bouřkové mraky.

Konečně doma. Vybaluju zavazadla, vyklepávám bordel z baťohu a bráchova stanu a je toho docela slušná kupa složená převážně z mrtvých komárů.

Vlakem za polární kruh do ruského Gulagu