Rumunsko 15.8. - 25.8.2009

Rumunský vagón, ve kterém sedíme je v těžkém kontrastu s vagónem, který vidíme z okna.

Rušná křižovatka v Alba Iulia. Musíme dávat bacha aby nás nesejmula nějaká dacia nebo povoz s koňmi. Sháníme bankomat, když najdem, tak zase sháníme něco k jídlu. Najít tu nějakou restauraci byl celkem problém, nakonec nacházíme. Sice měla zavřeno, ale milá paní nás zatáhla dovnitř, rozfajrovala plotnu a za chvilku už máme na stole polívku a kuře s bramborama, salátem a kávou. A to vše jen za 50 Lei (asi 300 Kč) pro tři lidi.

"Hlavní třída" v Dornisoaře. Dobrá půlka trasy z Vatry do Dornisoary vedla po zablácené cestě plné výmolů, taxikář měl s loganem co dělat aby neurval kolo.

I když se z počátku zdálo, že tu chcíp pes, je tu přeci jen od samého rána docela živo. Přesto že je neděle, nacházíme tu otevřený obchod.

Procházíme Dornisoarou až k posledním neobydleným stavením, kde odbočujeme do lesa a podél jednoho z potoků pozvolna nastoupáváme z výšky přibližně 1000m.n.m. na severní hřeben pohoří Caliman.

Nestačíme se divit, co tu nacházíme hřibů. Pár menších sbíráme, ty velké obdivujeme, ale táhnout se s nima nikdo nechce. Tyto dva rostly v nadmořské výšce ~1700m.

Karpatské houbaření je mnohem zábavnější než české. Lidí málo a hub spousta.

Na první hřebenové louce objevujem pramen, tak tu dáváme oběd. Zkoušíme opéct hřiby, bez slaniny od Pirníka to však není ono.

Konečně vidíme i okolní krajinu, takže se konečně můžeme zorientovat.

Směrem na jih vidíme hlavní hřeben pohoří Caliman, včetně nejvyššího vrcholu Pietrosul Calimani 2100m.

Na severovýchodě vidíme turisticky oblíbený skalní útvar s názvem Dvanáct Apoštolů (Doisprezece Apostoli).

Tato část hřebene dosahuje nadmořské výšky jen 1700 až 1800m.n.m. a proto je z větší části zarostlá hustým smrkovým porostem, což znamenalo i přes značené trasy docela pěknou prodíračku. Večer stavíme stan na pěkném plácku s krásným výhledem.

Vracíme se částí včerejší cesty, dotankováváme vodu v potoce a dále pokračujeme po hřebeni směrem k apoštolům.

V poledne shazujeme baťohy a jdeme hledat houby na oběd. Nemusíme chodit daleko od cesty. Krom těchto krásných muchomůrek nacházíme opět kvanta hub.

Ilča krájí houby, Vašek už vaří rejži. Výsledný mišmaš byl ještě ochucen vepřovou konzervou.

Jsme u Dvanácti Apoštolů.

Dvanáct Apoštolů (Doisprezece Apostoli) se nachází ve výšce 1775m.

Na vrcholu jedné ze skal si dopřáváme krátký veget.

Ale opravdu jen krátký, poněvadž tu docela funí vítr.

Při pohledu proti slunci vypadaj apoštolové jak nějaký strašidelný hrad.

Jsou místa, kde hledáme turistickou značku třeba půl hodiny, tady jich je naopak tolik, že není možné zabloudit.

V sedle pod Cerbulem (1637m) se nám náhle zjevuje nějaký pop celý v černém.

Děsně se tomu podivujem, dokud ovšem nespatříme pod sedlem tento dřevěný klášter.

Přímo v sedle se nám před nosem utábořili dva Poláci, proto slézáme kousek níž na opačnou stranu než je klášter. Je tu plácek na stan, pramen vody, ale i nějaké zbytky jídla po turistech, takže máme trochu bobky z nezvané noční huňaté návštěvy. Během přípravy večeře, kde se vzal, tu se vzal, objevil se další mnich v černém hábitu a zakopnul o kolík od stanu. Košíky s malinami a borůvkami co nesl naštěstí nerozsypal. Zval nás do kláštera na jídlo, s díky jsme však odmítli, neboť se nám už vařila naše vlastní krmě.

Ráno scházíme od pramene podél potoka dolů, během chvilky však ztrácíme značku. Sestup je dost prudký a v blátě ujížděj nohy. Cestu opět komplikuje prodíračka skrz husté porosty a i když značku posléze zasejc nalézáme, jsme nuceni přelézat ohrady místních pastevců, kteří si s nějakejma turistickejma trasama nelámou hlavu.

Přicházíme k prvním stavbám a Venca s Ilčou se podivujou, jak se za těch pět let od poslední návštěvy Rumunska změnily vesnice k nepoznání.

Sice stále prosté dřevěné domečky, ale vše bylo upravené a uklizené.

Konečně v tom vedru přicházíme na místo srazu, na křižovatku za vesnici Neagra Sarului.

Přímo u křižovatky je malý obchůdek, který bereme útokem. Nakupujeme kolu, temešvárské pivo a nějakou uzeninu, která byla naprosto výborná, takže jsme si nákup zachvilku zopákli. Zachvilku přijíždí tágo a z něj vylézají Luděk a Standa. Ještě dokupujem tu samou kořku jako v Dornisoaře, protože už docházela.

Přemísťujeme se asi o dvacet metrů dál za obchod, kde…

...si dáváme kafe a čaj.

Procházíme rumunským venkovem a pozvolna nastoupáváme na severovýchodní část hlavního jížního hřebene pohoří Caliman.

Naprosto rozpačitě působí tato dřevostavba s plastovými okny.

Turistické značky nenalézáme, proto si jdeme, kudy uznáme za vhodné. Cestou nás míjí stádo polodivokých koní, které se tu prohánělo bez majitele. Právě včas přicházíme na louku pod vrcholem Vf. Tiganului (1701m), když se blíží hřmění. Stavíme zde stany a jdeme hledat vodu, kterou nacházíme v lese asi třista metrů dál po cestě vedoucí po vrstevnici.

Bouřka nás naštěstí míjí, proto rozděláváme oheň a opékáme salámy a klobásky. Před setměním se na nás přišlo podívat i naše oblíbené stádo koní.

Zvědavě chodili okolo stanů a hledali, co by zblajzli. Bylo úžasný poslouchat to horské ticho a pasoucí se koně.

Ilča si zkouší ochočit klisnu sušenkou.

Lezeme vzhůru, přestože se kolem nás honěj mraky. V jeden okamžik se zamotáváme do kosodřevin, nikomu se však nechce podstupovat prodíračku, takže se kus vracíme.

Na první dvoutisícovce s názvem Calimanu Cerbului (2013m) se konečně protrhávaj mraky.

Otvíraj se fantastické rozhledy na rozlehlé lesy a louky se salašemi.

Pozvolna jdeme přes Iezerul Calimanului (2031m) do Vojvodova sedla, kde byla do tvaru trychtýře vypálená kosodřevina od nepozorných turistů.

Vojvodovo sedlo (1820m) a spálená kosodřevina.

Z Vojvodova sedla pokračujeme až k opuštěné chatě horské služby Ref. Salvamont pod vrcholem Vf. Ratitis (2021m), kde stavíme stany.

Asi třista metrů od chaty teče potok, takže máme nejen krásné výhledy i vodu.

U chaty horské služby byla zatím nejchladnější noc, nicméně už od rána začíná být docela teplo.

Dělíme se na dvě skupinky, Ilča s Luďkem jdou zpět na hřeben a pokračujou dál přes Vf. Ratitis, na kterém je meteorologická stanice, kde je prý možno dát si i něco k jídlu. My ostatní jdeme po traverzu kolem jezera s příznačným názvem L. Iezerul.

Vf. Ratitis i s celou svou meteorologickou stanicí.

Procházíme přes jednu z nejhezčích částí pohoří Caliman, přes obrovskou pastvinu sem tam posetou krásnými smrky. Každou chvíli přeskakujem bublající potůčky s křišťálovou vodou.

Potkáváme baču se stádem ovcí a přítulnou smečkou pasteveckých psů.

Před sirným dolem se opět scházíme s Ilčou a Luďkem a navzájem si líčíme zážitky, když náhle…

…kolem nás projíždí partička mladých Rumunů na své outdoorové dacii.

Centrální masiv pohoří Caliman, vpravo nahoře nesměle vykukuje Pietrosul.

Mládež na svém terénním speciálu jede zanedlouho zpátky.

V sedle S. Negoiul (1705m) se drobet dohadujem, zda-li se tu utáboříme nebo budeme pokračovat dál. Zvítězila druhá varianta a ještě před západem slunce jsme zdolali výškových 400 metrů a octli se na Pietrosulu.

Louka pod Pietrosulem.

Torzo dřevěného kříže na Pietrosulu.

Večerní siluety Ilčy, Standy a Vaška.

Postavili jsme stany pod vrcholem v pěkném přírodním zákrytu ze tří stran s výhledem na jih.

Slunce zapadá za horama.

Mraky valící se nízko nad Calimanem vytvářej v paprscích zapadajícího slunce chomáče cukrové vaty.

Stačí jen natáhnout ruku a ochutnat.

Počasí k nám dnes bylo nadmíru milé.

Západ slunce.

I po západu slunce hrálo nebe všemi barvami.

Temný obrys vrcholu Pietrosulu.

Ráno je sice vrchol lehce zahalen v mracích, přesto nás čeká další krásný slunečný den.

Pohled na louku na severní straně Pietrosulu, tentokrát v ranním světle.

Pohled na jih.

Vrcholové foto: Standa, Petr, Vašek, Ilča a Luděk.

Pohled na západ, kde je v pozadí vidět poslední téměř dvoutisícovka hřebene pohoří Caliman, Vf. Bistriciorul 1990m.

Trochu přiblíženě, vlevo Vf. Bistriciorul (1990m), vpravo Vf. Stracior (1963m).

Louka a salaš pod hřebenem.

Cestou po hřebeni a dále pak pod hřebenem směrem na západ je docela problém narazit na vodu.

Přesto kolem poledne nacházíme slabý lehce bahnitý pramen, tak ho využíváme k vaření oběda. Pro zpestření ještě urveme nějakou tu houbu do polívek a omáček.

Na salaši, zdá se, je živo.

Pokračujeme dále po cestě pod hřebenem až k tábořišti s vydatným pramenem vody pod Vf. Ciungetul Dundec (1923m). Jsou čtyři odpoledne a opět se trochu dohadujeme, jestli zde kvůli vodě zůstat nebo pokračovat dál.

Většinově volíme cestu dál a slézáme do sedla Curmatura Tihului (1530m). Proti očekávání tu nenacházíme vodu a proto jdeme dál…

…nahoru až na krásnou louku, kde se utáboříme. Zatímco Standa šel pod louku hledat vodu, užíváme si krásných večerních výhledů z louky, mimojiné i směrem odkud jsme dnes přišli. Vlevo v pozadí je vidět Pietrosul.

Pod loukou nabíráme vodu z potoka, který doslova tryská z nitra svahu.

Ještě za světla stavíme stany.

Přiblížený pohled na masiv s Pietrosulem, vpravo pod vrcholem jsme dneska ráno ještě chrněli.

Bez pobízení se pouštíme do večeře.

Naše louka pod Vf. Piciorul Popii 1837m.

Standa opéká klobásky.

Vychutnáváme si tu pravou karpatskou pohodu…

…až do setmění.

Ranní pohled na severozápad. Levý vrchol je Piciorul Bistriciorii (1950m) a ten pravý je Vf. Stracior (1963m).

Na severu se tyčí hřeben Mt. Rodnei.

Po snídani se oddělujeme od Standy a Luďka a jdeme po hřebeni dál po značené stezce. Luděk i Standa mají tuto trasu už z loňska prochozenou a tušej nějakou zradu, proto raději volí cestu přes údolí. Cesta byla sice dobře značená, přesto se jednalo o slušnou prodíračku v kosodřevině.

Pod vrcholem Piciorul Bistriciorii dáváme borůvko-brusinkovou pauzu.

Vašek v horské zahradě.

Asi kilometr od nás zdolávaj Stracior Luděk se Standou.

My stoupáme k Piciorulu Bistriciorii a nestačíme se divit, jak je to tu přeznačkované. Značka byla snad na každém kameni a vypadaly jako kdyby je někdo namaloval teprve včera.

Standa a Luděk na Stracioru (1963m).

Ohlédnutí zpět k louce, odkud jsme ráno vyšli.

Přiblížený pohled z Vf. Bistriciorul (1990m) na západ k jezeru Colibita, kam chceme zítra dojít.

Zoomnutý pohled na louku s pracovním názvem "dolní". Dnes večer budeme spát u té salaše vlevo.

Vrcholové foto z Vf. Bistriciorul (1990m).

Pohled k západu, uprostřed jezero Colibita a vpravo naše "dolní" louka.

Provádíme zápis do vrcholové knihy, kde rozpoznáváme čtyři nejfrekventovanější jazyky: rumunštinu, maďarštinu, češtinu a polštinu.

Poslední pohled na Pietrosul.

Vlevo jezero Colibita a "dolní" louka, vpravo "horní" louka.

"Horní" louka, přes kterou za chvilku půjdeme.

Vrcholový kříž na Vf. Stracior (1963m).

Pohled k severu na vesničku Dornisoara, kde jsme započali putování v horách.

Na "horní" louce čekáme na Standu a Luďka, kteří se museli vrátit ze Stracioru zpět k báglům. Je tu prázdná salaš i s pramenem vody.

Pohled z "horní" louky na Vf. Stracior uprostřed a Vf. Bistriciorul vpravo.

Na "horní" louce jsou patrné zbytky mohutných zákopů z 1. světové války.

A toto je už naše salaš na "dolní" louce.

Přestože zde byly salaše tři, nám se prostě líbila tato.

A už se zabydlujeme.

Na kraji louky u cesty byl pramen, který se vléval do potoka tekoucího z hor. Takže můžeme vesele pít a vyvářet.

Salaš, která byla o něco výš, se nám už tak nelíbila.

Luděk před chatrčí.

Stavíme stany a pouštíme se do večeře. Protože je to náš poslední den mimo civilizaci, zřizujeme si někteří v potoce malou koupelnu. Sice teče jen studená voda, ale to nás netrápí.

Nad horama se honěj mraky a vypadá to, že tam chvílema i dost prší.

Pohled z naší "dolní" louky k horám. Vpravo je Vf. Bistriciorul.

Užíváme si poslední večer u ohně v objetí hor.

Ráno je poněkud šedivé. Se slunečným počasí je už asi konec.

Standa ve svém mikrostanu.

Z lesa se k nám přiřítilo stádo ovcí doprovázené početnou smečkou na první pohled dost ostrých psů.

Jakmile hafani zmerčili, že máme jídlo, přestali nás vyštěkávat a zvědavě pozorovali, co se bude dít.

Cinkající ovce a vrčící psi nenechali Luďánka dospinkat.

Následuje přehlídka hafanů.

Tenhle byl nejostřejší, očividně rváč.

Tuten chundeláč byl z počátku taky dost odměřený.

Štěně se s námi za kus tatranky skamarádilo jako první.

Bačové přišli o psy, teď byli naši.

Celý týden taháme pamlsky na zádech, abychom se pak o ně rozdělili s těmito mazlivými tvory.

Spokojenost, až mu jdou bubliny od tlamy.

Psíci tu s námi polehávaj, zatímco dva bačové musej sami kmitat aby uhlídali stádo ovcí.

Karpatská idylka.

Loučíme se s psisky a odcházíme z naší "dolní" louky směrem k jezeru Colibita.

Cestou se připojujeme ke stádu ovcí a koz, které jdou stejným směrem jako my.

První domy patřící k obci se stejným názvem jako má jezero.

Prostá, přesto krásná stavení.

Navštěvujeme první bar, který potkáváme.

Jsme u přítoku jezera.

Procházíme kolem nějakého kempu, kde je dost živo, hraje tu hudba a je zde neuvěřitelnej bordel.

Obcházíme jezero a obdivujeme zdejší venkov.

I takto může vypadat rumunský poštovní úřad.

Podél silnice (v poněkud nadneseném smyslu slova) roste spousta osik a pod nimi tolik křemenáčů, že to českej houbař snad v životě neviděl.

Ucaprtaní konečně docházíme k hrázi. Nechce se nám ani moc věřit, že jsme ještě včera byli tam někde úplně vzadu v nejvyšších partiích hor.

Po malém průzkumu se nasouváme do jedné místní restaurace, kde se cpeme jídlem tak jak je to nám podobné.

Pod restaurací je pět prťavých chatek přímo u břehu jezera, takže neváháme a hned si dvě najímáme. Jedna chatka vyjde na 9 Eur za noc.

Večer si jdem do jezera zaplavat.

Posléze se přemísťujeme do restaurace na večeři, kde se opět přežerem a vyzkoušíme i nějaký ten místní chlast. Dvě babky s mladíkem na fotce nezůstávaly v chlastání pozadu.

Luděk a jeho medvěd - Ursus, což bylo asi nejrozšířenější rumunské pivo.

Hned jak se ráno sbalíme, kráčíme po "silnici" směrem k hlavní silnici vedoucí do Vatry Dornei. Vaškovi se daří stopnout tranzita, který nás za pár lei bere ke křižovatce s hlavní silnicí u obce Muresenii Birgaulu.

Zde čekáme na autobusové zastávce na další vozidlo, které by nás hodilo až do Vatry.

Samozřejmě nestopujeme všechno, co kolem nás projíždí. Máme kliku a asi po deseti minutách nás nabírá ford fokus a za dalších pár lei nás odváží až do Vatry. Luďka a Standu vezme jiné auto o něco pozdějc.

Ve Vatře si zařizujeme rezervaci do večerního rychlíku a jdem hledat nějakou dobrou restauraci.

Restaurace v centru jsou přeplněné a i pro českého strávníka docela drahé. Jsme však trpěliví a zanedlouho nacházíme klidnou restauraci, kde se výborně a dosyta nadlábneme.

Máme čas, tak tu jen tak tlacháme a popíjíme.

Cestou na nádraží ještě utrácíme poslední lea za nějaké jídlo do vlaku a za kořalky, abychom nejeli domů se zbytečně prázdným baťohem.

Na nádraží se loučíme se Standou a Luďkem, kteří pojedou domů až zítra.

Železniční rychlíková doprava v Rumunsku nás mile překvapila, vlaky byly čisté, pohodlné a jezdily na minutu přesně. Díky povinným místenkám se nestalo, že by bylo ve vlaku narváno a projít tedy uličkou s baťohem bylo snadné. Tratě už sice něco pamatovaly a zasloužily by rekonstrukci, to však vlakům vůbec nebránilo aby si to s drncáním šlehaly rychlostí vysoko přes 100km/h. Jediný problémem byla domluva s obsluhou na přepážce při zařizování rezervace, jelikož my neuměli rumunsky a obsluha zase neuměla anglicky či německy. Nakonec se vše podařilo a jedeme vlakem do Alby Iulie s vědomím, že by se tu České Dráhy mohly něčemu přiučit.

Před setměním pozorujeme z okna vlaku rumunský venkov.

Další milé překvapení bylo to, že uprostřed noci fungovala na nádraží v Albě kavárna. Dáváme tedy kafíčko a pak už jen usedáme do komfortního rychlíku z Alby do Budapešti. Díky prostorným rumunským vagónům s velkými stoly můžeme sice v sedě ale relativně pohodlně usnout. Ráno nás čekala Budapešť, pak konflikt se slovenskou průvodčí, protože jsme (opět) jeli po nesprávné straně Dunaje. Další konflikt jsme měli s českým průvodčím, jelikož jsme si díky zpoždění (to slovo jsme v Rumunsku málem zapomněli) nestihli koupit jízdenky v Břeclavi, kde měl vlak podle jízdního řádu 10 minut čekat. A protože jsme měli celou dobu na co nadávat, cesta domů nám fantasticky rychle utekla.