Řecko 25.4. - 8.5.2009 
Účastníci:
Trasa:
Thessaloniki - Trikala - Neraidohori - Kalampaka - Koromilia - Glykomilia - Kalampaka - Larissa - Litochoro - ThessalonikiZobrazeny fotky: 1-125 z celkem 125
Neděle 26. dubna
Příjezd vlakem do Soluně
Původně mělo jet do Řecka asi šest lidí, ale známe jak to chodívá, nakonec se jelo do hor jen ve čtyřech. Plzeňáci Arwen, Hex a Máša přijeli v pátek večer 24. dubna do Kolína, kde přechrápli a brzo ráno jsme všichni na kolínským nádraží nastoupili do mezinárodního rychlíku Avala, který nově oproti loňsku nejezdí do Bělehradu až z Budapešti, ale už z Prahy. Po celodenní jízdě přes děsně nudnou Panonskou nížinu a přes ještě nudnější severní Srbsko jsme večer přistáli jen s dvacetiminutovým zpožděním v Bělěhradě. Nočním Hellas expresem pak přes jižní Srbsko a Makedonii až do Soluně (Thessaloniki), kam jsme přijeli s asi tříhodinovým zpožděním v neděli po poledni 26. dubna. Počasí bylo typicky neřecké, čili na obloze šedivo a na zemi mokro. Odpoledne vyrážíme vlakem do Trikaly, což je padesátitisícové město na úpatí hor, kde chceme začít letošní courání po Řecku.
Hex, Máša a Arwen po příjezdu do Soluně.
Procházka deštivou Soluní, z nádraží k přístavu a zpět.
To málo historických památek, které v Soluni zbylo, je obestavěno vysokými budovami, takže najít některou z nich není vůbec snadný.
V ulicích si vesele dozrávaj citrusy přestože je tu horší počasí než v Čechách. Stále prší a teplota jen okolo 13°C.
Nic se nezměnilo ani po příjezdu vlakem do Trikaly. Když zjistíme, že v neděli už žádný bus do hor nejede, přemejšlíme, kam se v tom dešti na noc uklidíme. Nakonec zaplouváme do nonstop internetové kavárny, kde se Máša s Arwenkou pokoušej z netu vydolovat nějakou dobrou předpověď počasí.
Pondělí 27. dubna
Není Neraida jako Neraida
Brzy ráno po páté hodině padáme z netové kavárny na stanoviště autobusů. Chcem se dostat do horské vesnice Neraida ležící u průsmyku v pohoří Pindos. Za deset minut přijíždí autobus a ještě za tmy vyrážíme z Trikaly přes město Pyli směrem k horám. Už téměř neprší ale díky tmě a mrakům stejně nic nevidíme, jen podle skučení motoru autobusu tušíme, že nadmořská výška pozvolna stoupá.
Sem nás v pondělí ráno zavez autobus z Trikaly - obec Neraidohori. Do Neraidy jsme chtěli a do hor taky. Jenže tahle obec je od hlavního hřebene Pindosu vzdálená asi 20km.
Pomalu jsme si uvědomovali svůj omyl s Neraidou a s horama, nicméně šli jsme dál do kopce po silnici. Kolem projelo v průměru jen jedno auto za hodinu, takže jsme se mohli celkem nerušeně kochat krásami zdejší téměř neposkvrněné přírody.
Kolem oběda zastavujem u monastiru Agia Paraskeyi poblíž obce Pyrra /1300m.n.m./. Monastir je ve velmi pěkném stavu, přístupný, s pěknou výzdobou, ale není tu ani živáčka, krom samoobslužného stáda hovězího dobytka a jednoho psa. Kravičky pily vodu ze stejného pítka, kde jsme si brali vodu na vaření, takže špatná asi nebude.
Za monastirem je krásná vyhlídka ze srázu nad obcí Pyrra, mraky nachvilku ustupujou, takže je na co se dívat.
Krávy i telátka tu jsou nebojácné, foťáky si tu přijdou na své, obzvlášť Mášova zrcadlovka.
Mraky postupně mizej a začínaj se vynořovat první vyšší a zasněžené vrcholky pohoří Pindos.
Pohled údolím řeky Kamnaitikos k vesnici Drosohori a dál k zasněženému a zataženému Pindosu.
Vesnička Desi. Už z dálky byl vidět na jednom z baráků nápis Taverna, těšili jsme se na Gyros nebo jiné řecké speciality.
Problém však spočíval v tom, že Desi, ale i ostatní vesnice v těchto končinách byly liduprázdné. Řekům zřejmě ještě nezačla sezóna a jejich letní rezidence byly opuštěné.
Platan u zdejšího kostela musel pamatovat snad i zašlou Byzantskou slávu.
Nejvyšší hřeben Pindosu je stále nehorázně daleko a co hůř, je furt schován v mracích.
Přespáváme na plácku nedaleko silnice.
Máša si dopřává chutnou krmi i v polních podmínkách, ostatní se spokojujou s instantním svinstvem.
Arwen a Hex tiše pozorujou Mášovo kulinářské umění, louka příjemně voněla do zlatova osmahnutou cibulkou.
Úterý 28. dubna
Z louže pod okap
V noci začlo zase pršet a přestalo až někdy kolem poledne. Alespoň jsme dorovnali spánkocý deficit z předchozí noci v Trikale. Po obědě nachvilku i vykouklo slunce a trochu usušilo stany, dokonce vypadalo, že konečně bude i hezky, ale chyba lávky…
Horská silnice se klikatí stejně jako řeka Acheloos hluboko pod námi. Občas kolem nás projel sněžný pluh a odhazoval čerstvě napadané kameny ze silnice.
Za zatáčkou nedaleko obce Gardiki se objevil monastir Agios Nikolaos.
Čerstvě zrekonstruovaný kostelík byl odvážně umístěn pod obrovským skalním převisem v poměrně drobivém masívu, z něhož každou chvíli odpadávaly nějaké kameny.
Skálu zdobila spousta "svatých" obrázků a rytin.
Před vchodem byla plechová skříň s otvorem na peníze. Skříň však nebyla zamčená a uvnitř byla nádoba plná mincí, v Čechách jev naprosto nevídaný a hlavně nemožný.
Před obcí Gardiki se oblaha opět zatáhla a spustily se provazy deště. Útočištěm nám byla tato provizorní stříška nějakého místního bači. Popíjíme chlast a zkoušíme stopovat. Jedno auto skutečně zastavuje, naneštěstí pro nás z něho vystupuje místní bača a auto jede dál. Čekání na další vůz si zpestřujeme pozorováním bači, jak v dešti nahání kravky do ohrady.
Jedno auto přece jen zastavilo, malé terénní Suzuki mělo namířeno jen ke křižovatce u obce Polythea. Protože bychom se do auta všichni nevešli, jeli jsme jen my dva Petrové, Hex s Arwenkou čekali na další. U Polythey jsme si ustlali na terase nějakého rozestavěného osamoceného domu, kde jsme sice byli schováni před přímým deštěm, nicméně voda tekoucí ze střechy se vesele rozstřikovala až ke spacákům.
Středa 29. dubna
Útěk z hor
Ještě večer, než jsme zalezli do spacáku, přišla SMS od Arwen, že se jim povedlo stopnout auto jedoucí až do Trikaly, kde chytili právě odjíždějící vlak do Kalampaky, kde přespěj v privatu. Ráno kolem nás projela tři auta v krátké době a správným směrem na Kalampaku, takže jsme si ďáli planou naději, že do půlhodiny odsud určitě vypadnem. Opět chyba lávky. Vylézáme ze spacáků, zabalíme a jdem stopovat. Bohužel, všechna auta jedou buď plně obsazená nebo blbým směrem. Po pár hodinách zastavuje nějakej děda, něco nesrozumytelnýho blekotá v řečtině a otvírá kufr u auta. Už mu tam chcem naložit bágly, když tu děda vytahuje z kufru holínky a jde na ryby. Kolem poledne se na nás usmívá štěstí, zastavuje maník s golfem a odváží nás po silnici zpátky směrem na Trikalu, po pár km zastavuje u jiného auta, něco domlouvá s řidičem a naznačuje, že si máme přesednout, že nás odveze až do Trikaly. Auto je značky Nissan Sunny a řidič veselej Albánec, zřejmě bejvalej závodník. Na vlastní kůži se přesvědčujeme, že po řeckých silnicích jezděj nejhorší řidiči z celý Evropy. Tachometr mu sice nefungoval, ale ručička otáčkoměru pohybující se nejčastěji mezi hodnotami 4000 až 5000 jasně naznačovala, že Albánec není žádnej vajíčkář v rádiovce. Všiml si našeho zděšení a neustále nás uklidňoval slovy "Don´t worry.." a taky že prý jezdí po týhle silnici "every day, one year.."
Čekání na stop si zkracujeme hraním prší, Máša se jde občas sklouznout na nedalekou skluzavku pro děti.
Půlhodinka strachu na horských silnicích v tomto Nissanu je téměř za námi. Albánec si během cesty uďál pár pracovních desetiminutových přestávek, tak je využíváme k rozdejchávání. Ve městě Pyli si Máša stíhá dávat i kafe.
V Trikale u nádraží se s Albáncem loučíme a v duchu mu děkujem, že někde u silnice nepřibyly další pomníky, kterých je tam už beztak dost. Za hodinu nám jede vlak do Kalampaky.
Na nádraží v Kalampace už na nás čekaj Hex a Arwen a jdem se za dvacet éček na osobu ubytovat do privátu.
Vyrážíme na prohlídku Meteory, což je oblast klášterů postavených ve středověku na vysokých skalních věžích.
Dřív se lezlo do klášterů krkolomě po lanech a po žebřících, dnes ke všem vedou silnice a do skály vytesané schody.
Klášter Agia Trias.
Sousední Agios Stephanos.
Vrcholky skal převyšují Kalampaku o 400 až 500 metrů.
Město Kalampaka (někde se píše Kalambaka) při zapadajícím slunci. Dnešek je byl jediným a na dlouho posledním dnem, kdy nepršelo.
Čtvrtek 30. dubna
Meteora
Byli jsme ubytováni v Totti rooms v centru Kalampaky. Cena místních hotelů a privátů se pohybuje mezi 40 až 80 Eury, takže cena pro našince 20 Euro za osobu/noc sice ne nízká, ale jinak docela příznivá. Hex s Arwen tu měli za sebou už jednu noc. Ráno jsme na trhu nakoupili nějaké jídlo, hlavně nezbytnou Coca colu a rajčata, nějakej chleba a banány a taky kousek výborný pizzy. Po té jsme se rozloučili s Tottisem a šli hledat cenově přijatelnější autocamp v nedaleké obci Kastraki.
Ranní trh. Všude samé stánky se zeleninou a mezi nima jako pěst na oko jeden šikmookej maník prodával asijskou pestrobarevnou elektroniku a textil.
Autokemp Vrachos v obci Kastraki. Za čtyři lidi a dva stany chtěli dohromady 28 Eur za noc, tak jsme se sem nastěhovali. Nová a čistá umývárka a hajzlíky na takové úrovni, o které si mohou turisti v Čechách nechat jen zdát.
Typickej řeckej dům v obci Kastraki.
Klášter Varlaam. Ze skály v jeho sousedství je krásný výhled na celou oblast Meteory a téměř všechny jeho kláštery.
Klášter Varlaam a postupující šedé oblaky.
Nad řeckou vlajkou se opět stahují temná mračna.
Ještě jednou Klášter Varlaam a skály okolo něj.
Do všech klášterů bylo jednotné vstupné 2 éčka. V některých z nich nebylo k vidění nic zajímavého, avšak v klášteře Metamorphosis stála prohlídka za to. Rozlohou je největší a má nejpestřejší a nejobsáhlejší expozici.
Kláštery byly v 60. a v 70. letech značně zchátralé, v dnešní době vypadaj téměř jako novostavby. Jen staré malby na zdech napovídaj, že tu stojej už od ranného středověku.
Vnitřek klášteru.
Klášter Metamorphosis.
Okolí klášteru.
Opět jev pro středoevropana těžko pochopitelný, mince volně dostupné v dosahu turistů.
Nebyli jsme líní a došli jsme i do té části Meteory, do které nevedou žádné asfatky.
Klášter Ypapantis.
Spíš tu potkáte želvu než turistu.
Odvážná architektura.
Černobílé ovce v barevné krajině za Meteorou.
Skály Meteory nachvilku osvícené zapadajícím sluncem.
Klášter Roussanou. Obtížně fotografovatelný díky silnici zpravidla plné autobusů a aut turistů.
Skála s malým oknem, ve kterém horolezci sušej prádlo.
V restauraci uvnitř kempu se cpeme grilovaným masem. Porce pro dva lidi vyjde na 13 Eypo.
Pátek 1. května
A znovu do hor
V noci opět sprchlo a počasí tak nějak vypadalo pořád nejistě, nicméně touha jít zase do hor převládla nad chmurnejma myšlenkama. Arwenka měla zlé tušení, že nás to v horách pěkně spláchne a chtěla utéct na sever do Makedonie. Sbalili jsme stany a vyrazili pěšmo z Kastraki přes Kalampaku, přes řeku Pinios do obce Diava a asi kilometr převýšení do horské vesničky Koromilia na hřbetu Koziakasu, což je souběžná část pohoří Pindos. Cestou nás zdržela jedna přeháňka, jinak k nám počasí bylo celkem milosrdné.
Pohoří Koziakas tvoří ostrý a rovný vápencový hřeben s výškou 1600 m. na severu u Kalampaky a 1900 m. na jihu u města Pyli. Zatímco hlavní hřeben Pindosu byl stále v mracích, Kozí hřbety (jak jsme si je lidově pojmenovali) byly po oba dny dobře vidět i během deště. Na fotce je patrná horská vesnička Koromilia ve výšce 1100 m.n.m.
Při drápání se klikatou silničkou nahoru za zády vidíme Kalampaku a Meteoru.
Duha nad Meteorou.
Těžké mraky nacucané vodou se táhnou od Pindosu.
Horská vesnička Koromilia - podle očekávání v tuto dobu ještě neobydlená.
Za vesnicí byl krásný travnatý plácek, místním sloužící asi jako hřiště. Poblíž bylo pítko s vodou, takže jsme na nic nečekali a rychle se tu zabydleli. Před setměním stíháme ještě opíct salám.
Sobota 2. května
Na hřebeni Koziakasu
V noci zase spadlo pár kapek, ráno však bylo krásně a proto všichni zvesela vykročili po mezinárodní turistické stezce označené jako E4. Cesta byla málo prošláplá a místy se ztrácela. V hustém smrkovém lese místo značek visely semtam nějaké žluté špagáty, sporadicky se někde na kameni objevil žlutočerný pruh. Nepříjemnou sportovní vložkou byly popadané stromy, které jsme museli přelézat či složitě obcházet. Máša každou chvíli oznamoval aktuální nadmořskou výšku z displeje své GPSky. Někdy v půlce cesty na vrchol této části hřebene jsme poobědvali a trochu s obavou pozorovali přicházející mraky. Těsně pod vrcholem, který měl něco kolem 1600 m.n.m. se Mášovi povedlo vyplašit méďu, který se schovával v asi 20m vzdálené prohlubni mezi ostrými výběžky skal. Míša to vzal nesportovně a zbaběle zdrhnul, aniž by ho stačil Máša vyfotit.
Slunečné ráno jakoby chtělo slíbit, že dnes bude konečně krásné počasí.
Zasněžené vrcholky centrální části jižního Pindosu.
Jedna z mála chvil, kdy se nejvyšší vrcholy neschovávaly za mraky.
Ostrý vápencový "Kozí hřbet" Kozikias. Jeho vrcholky jsou díky malé nadmořské výšce prosty mraků. Tedy alespoň prozatím.
Část Pindosu s vrcholem Trigia 2204 m.n.m. V popředí je vidět vesnice Kalogriani.
Hřeben mezi Trigiou a vesnicí Neraidahori. Jižně od tohoto hřebenu vede silnice, kde jsme započali putování po řeckých horách.
Pokračujeme hřebenovou stezkou směrem, kam zdrhl méďa.
Řecká horská divoká květena.
Mraky se nenápadně sesouvaj dolů, zachvilku mizí nejvyšší vrcholy v mlze.
V jednom místě nás překvapilo krupobití, naštěstí se to obešlo bez blesků.
Na kameni je patrná turistická značka v podobě žlutého a černého pruhu.
Protože byl hřeben dosti skalnatý, vedla cesta krkolomě chvilku nahoru, chvilku dolů, což v prudkým svahu plným kamení nebyl vůbec žádnej med.
K večeru se nalézáme na malém rovném plácku kdesi západně pod hřebenem. Mraky okupujou spíše východní část hřebene, tudíž v klidu stavíme stany, rozděláváme oheň a opékáme opět nějakou tu uzeninu.
Pohoda, salámek a klid (před bouří)
Neděle 3. května
Zpátky do Kalampaky
Ještě jsme ani nestačili opéct všechny salámky a klobásky, když tu se z těžkých mraků valících se z východní části hřebene spustil prudký liják. Rychle jsme naskákali do stanů a do spacáků a tiše a bezmocně pozorujeme světelnou a zvukovou show, kterou nám seslalo samo nebe. Počítáme vteřiny uplynuvší mezi zábleskem a hromem, většinu noci napočítáváme hodnotu okolo třech sekund. Jednou se ovšem blesk splet a sjel někde těsně vedle našeho paloučku. Protože bouřka nepolevovala, nejrozumnější věcí bylo strčit hlavu pod spacák a snažit se usnout, což se Hexovi ani Arwence nezadařilo, páč se jim někudy dostávala voda do stanu. V noci bylo občas slyšet nějaké fuňení, to možná méďa překonal strach a hledal, kam by se schoval do sucha. Ráno bylo pořád zataženo a Arwenka s Hexem sušili sebe a spacáky nad ohněm.
Pohled ze hřebene směrem k západu, celý Pindos je zahalen v mracích.
Vodopád říčky, která zásobuje pitnou vodou vesnici Glykomilia někde hluboko pod námi.
Opět sestupujeme po brutálně vedené mezinárodní E4, směrem k vesnici Glykomilia (asi 700 m.n.m.). Kocháme se krásnými výhledy do okolí, za námi však zase boptnaj mraky a vůbec to dneska nevypadá s počasím dobře. V tuto chvíli ještě stále doufáme, že budeme pokračovat dál přes Koziakas až na jih k městu Pyli.
Když slunce nachvilku nesměle vystrčilo své ultrafialové paprsky, zrak upoutával velký kontrast mezi čerstvou jarní zelení a nasvíceným bílým vápencem.
Koryto na vodu se v dobách nedávno minulých staralo o dostatek horské pitné vody pro vesnici. Dneska byly všude natahané hadice.
V Glykomilii byly hned dvě taverničky vedle sebe,…
...tak jsme poseděli a řešili co dál. A protože mraky začly těžce hrozit deštěm, rozhodujem se pro únik zpátky do Kalampaky.
Místní kostel.
Pondělí 4. května
K Egejskému moři
Místní nám pomohli zavolat taxíka. Při odjezdu z Glykomilie už naplno pršelo. Večer jsme se opět zabydleli v autokempu Vrachos v Kastraki. Ráno zkoušíme projít ještě pár míst v Kalampace, které jsou prosty turistického ruchu a nacházíme pozůstatky starých klášterů a lidských obydlí. Kolem poledne balíme stany, opět začíná pršet. Prcháme v dešti na nádraží na vlak do Litochora, což je město na úpatí pohoří Olymp a při pobřeží Egejského moře.
Pozůstatky středověkých obydlí, z dob, kdy se místní Řekové schovávali před tureckým vetřelcem.
Dřevěná torza starých poustevnických sídel.
V autokempu Olympos u Litochora se Máša vítá s dvojicí štěňat.
Jsou roztomilá, pokud zrovna spěj a nekradou někomu boty či tašku s jídlem nebo si v časných ranních hodinách nehrajou s prázdnou plechovkou tak, že to dělá rámus po celém kempu.
Úterý 5. května
Flákárna u moře
Obloha u moře nebyla zrovna azurová, ale na druhou stranu aspoň nepršelo. Vyrazili jsme podél pobřeží směrem na jih, ale hned po pár kilometrech vylezlo slunce, což motivovalo k válení se na lehátku u vody. Voda byla ještě studená, ani teplota vzduchu nepřesahovala dvacítku, přesto jsme si šli někteří nachvilku zaplavat.
Při procházce mezi kempem a Litochorem by nejeden člověk dostal chuť na vepřové maso na olivách.
Oblíbili jsme si stánek vedle kempu, kam jsme chodili každý večer na pivo a řeckou (nádražáckou) specialitu souvlaki.
Souvlaki je maso grilované na jehle, zabalené do pitachleba a zasypané rajčaty, cibulí a hranolkama. Celé to stálo jen dva euráky a bylo to moc dobrý.
Středa 6. května
Pohoří Olymp
Večer přijel do kempu osmimístný WV Transporter, patřící partě odněkud ze Žďáru nad Sázavou. U našeho oblíbeného stánku probírali podrobnosti spojené s jejich plánovaným výstupem na Mytikas (2917 m.n.m., nejvyšší horu pohoří Olymp, vzdálenou asi 30km od kempu. Chtěli vyrazit autem ještě za tmy ve tři hodiny ráno z kempu k parkovišti Prionia pod Olympem ve výšce 1100m.n.m. a odtud ještě v dopoledních hodinách zdolat Mytikas, který bývá odpoledne nekompromisně zahalen v mracích. A protože chtěli jet jen ve čtyřech (jak říkali bez bábovek), nabídli nám odvoz k parkovišti. Ráno ve třičvrtě na tři vstáváme, ale nakonec jedem jen s Mášou ve dvou, Hex a Arwen si to nějak nechali rozležet v hlavě a zůstali v kempu.
Za rozbřesku přicházíme k horské chatě Refuge A ve výšce 2100 m.n.m. Není tu ani živáčka, to v sezóně tu prý obsluha vybírá peníze třeba i jen za posezení u chaty.
Maníci ze Žďáru lezou na hřeben pod Mytikasem. Nad chatou je stále spousta sněhu a počasí nevypadá příliš růžově.
S Mášou popolejzáme trochu výš, co nám strach dovolí, dokud se jeho GPSka nezasekne někde u hodnoty 2300 m.n.m. Koukáme směrem k moři, na jehož hladině se odráží několik paprsků prolejzající skrz zamračenou oblohu.
Chata Refuge A při pohledu ze svahu.
Tam někde je vrchol Mytikas.
Partě z Vysočiny se nakonec díky mrakům a nebezpečným lavinovým polím výstup až na vrchol nezdařil a vrátili se zpět.
S prvními slunečními paprsky dopadajícími na ledové svahy se začly vytvářet těžká oblaka.
Raději odsud zdrháme dřív než se počasí opět zkazí.
Procházíme kaňonem vedoucí z Olympu do Litochora.
Řeka Enipeas vytváří v kaňonu spoustu vodopádů.
Skály nad kaňonem.
Skalní převisy i s ohništěm, jak někde na Kokořínsku.
Mlok skvrnitý.
Nad kaňonem vede silnice, někomu však byla příliš malá.
Značně zchátralý monastir Agios Dionisios v kaňonu právě prodělává rekonstrukci, ruku k dílu přidal i místní popík.
Turistů ke klášterů příliš nezajde, přestože sem vede silnice.
V některých částech kláštera se zachovaly jen obvodové zdi.
Máša a Arwen odpočívaj v kempu u moře.
Čtvrtek 7. května
Konečně opalovačka
Předposlední den před odjezdem se počasí konečně umoudřilo a slunce teď už opravdu hřálo. Zatímco se Arwen s Hexem brzo ráno vydali na celý den do Litochora a do kaňonu, my Petrové se válíme celý den na lehátku a vychutnáváme si středomořské klima. Egejské moře sice zrovna nevře, ale už není ani tak nepříjemně ledové, jako ze začátku. Večer kromě souvlaki u stánku ještě zkoušíme kempovou taverničku, kde místní speciality roznáší sympatická servírka.
Ve čtvrtek a v pátek se konečně nad Olympem vyjasnilo. Dole je vidět městečko Litochoro.
Pátek 8. května - odjezd z Řecka
Čeká nás odjezd domů a my smutně pozorujem blankytně modrou oblohu nad Olympem. Okolo poledne nám jede vlak z Litochora do Soluně, kde vyrážíme na prohlídku města a poslední ochutnávku řeckých dobrot.
Poslední pohledy na moře u kempu.
Konečně začíná být hezky, proto jedeme domů.
Trochu kýče…
To, co vypadá jako zahrádka plná kytek, je jen zaplevelenej příkop u silnice.
Pobřeží vypadá z dálky krásně, pokud ale přijdete blíže, zjistíte, že Řekové jsou stejní čuňata stejně jako lidi kdekoliv jinde na Balkáně.
Ochutnávka gyrosu v Soluni. Za dvě dvacet pořádná porce masa, hranolek a zeleniny.
Pohled ze Soluňského přístavu na druhou stranu zálivu. Na obzoru je vidět 80 kilometrů vzdálený Olymp.
Nejen čeští turisti dělaj ostudu s igelitkama u moře.
Věž nějaké bývalé pevnosti v Soluni.
Pozdě odpoledne přejíždíme řecko-makedonské hranice, makedonští celníci choděj po vlaku s rouškou a v rukavicích. Na stručnou otázku "Pačemů?" odpovídaj stejně stručně "Grip.."
Na prvém makedonském nádraží Gevgelia vládne u personálu stejná pohoda jako před dvěma týdny.
Při západu slunce pozorujeme z okna vlaku pěkné kopečky.
Sobota 9. května
Návrat domů
Za tmy přijíždíme do Skopje a před půlnocí přejíždíme makedonsko-srbskou hranici. Srbští celníci už tolik neplašej kvůli prasečí chřipce jako jejich kolegové z Makedonie a bez zbytečnýho zdržení jedeme dál. Tak nějak usínáme smířeni s tím, že stejně jako loni, nestihnem ráno v Bělehradu vlak jedoucí do Budapešti a dál do Prahy. Uklidňujeme se tím, že je nedaleko nádraží u Dunaje krásné historické centrum a že si jej aspoň budeme moci prohlédnout. Měli jsme k dispozici pro tento případ vytištěný plánek Bělehradu, ale bohudík nebyl potřeba, Hellas Expres měl pouhou hodinu zpoždění, tudíž na přestup do Avaly máme luxusní půlhodinu času. Avala se táhla přes Srbsko zase jako smrad a spolu s vedrem bylo cestování ve vlaku utrpení, zvlášt když jsme zjistili, že v soupravě nebyl zařazen jídelní vůz. Ani přes Panonskou nížinu si to vlak zrovna nesvištěl, teprve až za Budapeští krajinka krásně ubíhala až ku Kolínu...
Arwenka s Mášou zabíjejí u Budapešti čas hraním piškvorek.
Úvodní stránka