Zakarpatská Ukrajina 6.9. - 13.9.2008 
Účastníci:
Trasa:
Rachov - Luhy - Pop Ivan Černohorský - Hoverla - Kvasy - Rachov - Chust - Čop - UžhorodZobrazeny fotky: 1-141 z celkem 141
1. den
Regabusem z Čech do Rachova.
Regabus je autobus společnosti Rega, která se specializuje na osobní přepravu mezi Českou republikou a Ukrajinou, v našem případě na trase Praha, Brno, Prostějov, Olomouc, Užhorod, Mukačevo, Iršava, Chust, Tjačiv a Rachiv (Rachov). Plzeňáci Arwen a Hex vyjeli vlakem do Prahy už někdy kolem poledne, Regabus s nimi vyrazil ku Brnu ve 14 hodin a v Olomouci byl díky zácpě v Brně až někdy kolem 19. hodiny. Zde přistoupili Jirka a Petr. Ještě před nastoupením do busu jsme byli upozorněni dámou ze společnosti Rega, že na slovensko-ukrajinských hranicích po nás bude pravděpodobně požadován jakýsi poplatek v hodnotě 100Kč na osobu, který měl údajně urychlit průjezd celnicí. V sobotu ráno okolo 4. hodiny jsme již projížděli obcí Vyšné Německé a směsice českých a ukrajinských cestujících v buse se počala připravovat na pasovou kontrolu. Zatímco na slovenské straně proběhlo vše bez zbytečného zdržení, ukrajinští celníci nikterak nespěchali s odbavením. Lehce arogantní celnice si vychutnávala hlavně pasažéry s českým pasem, kteří vyplnili dvojjazyčné (azbukou ukrajinsky a latinkou anglicky) vstupní karty právě na základě anglicky psaných informací. Pravděpodobně díky nesprávnému překladu z ukrajinštiny do angličtiny na kartě nazvala celnice většinu čechů jakožto něgramotnyj naród. A jelikož blbcům a celníkům se neodporuje, nechali jsme se odbýt, zaplatili jsme řidičovi oněch 100Kč poplatku za "hladký" průjezd hranic a v 5 hodin jsme již za svítání stáli na autobusovém nádraží v Užhorodu. Cestou jsme stavěli ještě ve 4 dalších městech, než jsme po 10. hodině dorazili po rozbité silnici lemovanou náhrobky, spíš by se hodilo použít slovo tankodrom, do Rachova. Rachov je město s asi 15 000 obyvateli a je branou do ukrajinské části karpatského oblouku táhnoucího se ze Slovenska až do Rumunska. Před Rachovem u vesnice Dilove jsme nachvilku zastavili, abychom si prohlédli a vyfotili jeden z mnoha geografických středů Evropy. V centru Rachova jsme se na pár hodin nastěhovali do jedné místní restaurace, podle sochy stojící opodál námi nazvanou "U rudoarmějce". Následovaly ochutnávky jídel i nápojů, především nejrozšířenějšího piva Oboloň. Docela dobré jídlo, jehož název se mi nevybavuje, vypadalo jak masová kapsa plněná sýrem, kusem klobásy a to celé obalené ve vajíčku na způsob řízku s hranolkama a přišlo nás po přepočtu na nějakých 80 Kč. Odpoledne jsme ještě na místní tržnici směnili nějaká eura za hřivny a taxíkem za 60 Kč na osobu jsme se dodrncali po rozbité cestě do obce Luhy, odkud jsme chtěli jít pěšmo do hor. To by se nám ale nesměla do cesty přimotat hospůdka, kde se střídala vodka s pivem a Jirka, který nevěděl, kdy přestat, se začal družit s místními, což znamenalo katastrofu jak pro jeho tělo nezvládající přísun nadměrného množství alkoholu, tak i pro jeho peněženku, protože přestal rozlišovat mezi hřivnou a dolarem, což poněkud rozčarován zjistil až večer, kdy přišel trochu k sobě.
Pohled z okna autobusu na novostavby u města Chust. Čekáme kvůli blikajícímu výstražnému zařízení, že přes silnici pojede vlak. Děda sedící u silnice však párkrát mávne rukou jakože v pohodě, načež řidič busu šlape na plyn a koleje přes výstražná světla přejíždíme.
Pravoslavný kostel v centru Rachova (Rachiv, Rakhiv).
Hospoda v obci Luhy. Družný a mírně připitý Jirka přestává při placení rozlišovat hřivny a dolary se slovy "éto charašó". Až večer zjistí, že je lehčí o padesát dolarů.
Co se týče map, nikterak dobře jsme vybaveni nebyli, nejpodrobnější mapa byla bohužel zároveň i nejstarší (z roku 1933) a ještě na ní byla patrná hranice mezi Československem a Polskem. Díky těmto mapovým nedostatkům a absenci jakéhokoliv značení na cestách jsme první dva dny v podstatě jen bloudili z údolí do údolí a vlastně jsme vůbec netušili, kudy jít. Chtěli jsme na hřeben nastoupat někde jižně pod vrcholem Černá hora (Pop Ivan), nakonec jsme se po dvou dnech dostali někam do údolí říčky Brebeněskul.
Vodka, Pivo a sluníčko - špatně slučitelná kombinace. Jirkův malý výpadek cestou do hor.
Jedno z posledních stavení cestou z obce Luhy.
Cesta byla poněkud frekventovaná, proto bylo občas nutné uklidit halekajícího Jirku na stranu před projíždějícími dřevorubci.
V jednom údolí nacházíme přístřešek asi místních dřevorubců. Zde strávíme první noc.
2. den
Nevěřte Vasilovi
Po několikahodinovém bloudění v jednom údolí jsme potkali chlapce jménem Vasil, který nás poslal do údolí sousedního, jako že se tamtudy dostaneme k jezeru Balcatul a dále k Černé Hoře. Vasil nás ved prý zkratkou táhnoucí se přes obrovské ostružinové plantáže, které přišly v tom úmorném vedru vhod. Když se náhle začala cesta ztrácet a terén byl díky polomům špatně prostupný, veškeré sympatie k chlapci zmizely. Když si Vasil všiml, že Jirkovy nadávky jsou adresovány jemu, zmizel raději i on. Vrátili jsme se tedy do míst, kde jsme opustili cestu a vydali jsme se po ní. Cesta se klikatila aby lépe zdolávala stoupání do svahů, v mapě jsme ji však nemohli najít. Stoupání ve vedru bylo nekonečné, brzy nám začala docházet i voda. Když jsme vystoupali dost vysoko, že i stromů ubylo, spatřili jsme v dáli v zapadajícím slunci i původní cíl dnešní cesty - Černou horu. Stále jsme ještě netušili, kde se nacházíme, věděli jsme jen, že je to někde úplně jinde. Nastoupali jsme ještě pár set metrů do míst, kde cesta překonávala hřeben, kde jsme zároveň našli i luxusní pramen vody. Do setmění chyběla jen chvilka, tak jsme rychle postavili stany, uvařili vydatnou večeři a šli spát.
Jirka, Vasil a Arwen v ostružinových plantážích.
3. den - Konečně v horách
Z kopce, kde jsme nocovali, jsme došli až k nějaké salaši, kde nás místní bača poslal do údolí, kterým protéká říčka Brebeněskul. Na jejím břehu jsme rozdělali oheň, vydatně pojedli různé dobroty, povedlo se zrevitalizovat i pět dní staré Radčiny řízky i s pečivem, Arwen uvařila dobrý čaj z malinových listů, potok některým posloužil i jako osvěžující lázeň a pak jsme vyrazili, nyní už se zataženou oblohou nad hlavou, dále do hor, kde se asi ve tři odpoledne spustil déšť. Narychlo jsme postavili stany a modlili se, aby déšť netrval několik dní v kuse.
Podle této staré mapy jsme nejspíš přespali na kopci s názvem Brebeněskul, čili s názvem stejným jako má vrch na černohorském hřebenu, tento měl však nadmořskou výšku jen 1222m.
Jedno z mnoha krásných horských údolí. Tímto protékala říčka Brebeněskul.
Jirka si šel zaplavat.
Salámky, řízky a klobásy dráždily čich medvědům z širokého okolí.
4. den
Od Brebenieskulu na Pop Ivan a zpět.
Ráno naštěstí přestalo pršet a tak jsme sbalili mokré stany a za doprovodu valících se mraků z údolí jsme stoupali dále na hřeben. Stoupání bylo díky chladnu mnohem příjemnější, než v předchozích dnech. Co bylo méně příjemné, bylo zjištění, že se nacházíme na turistické stezce pod horou Brebenieskul (2037m), což je přesně na půli cestě mezi Hoverlou a Černou horou - Pop Ivanem. Protože jsme si chtěli projít obě hory, shodli jsme se na tom, že si půlku hřebene projdeme dvakrát. Během cesty na Černou horu - Pop Ivana jsme díky mrakům měli poněkud omezený výhled, tudíž nebylo vůbec na škodu, že jsme se pak tou samou cestou za lepšího počasí vraceli.
Cesta z Údolí říčky Brebeněskul na černohorský hřeben, pod horu Brebenieskul (2037m) a dále pak na Černou horu - Pop Ivan a zpět.
Valící se mračna zahalují při svítání vrchol Gutin Tomnatek.
Pohled na údolí říčky Brebeněskul z míst, kde jsme měli stany.
Mraky se nachvilku protrhaly a umožnily pohled na Gutin Tomnatek i s horským jezerem.
Na hřebeni je ještě spousta hraničních kamenů z roku 1923 připomínajících, že zde kdysi sousedilo Československo s Polskem.
Pačemů bůkvy? Vsjó jásno.
Pohled z hřebene mezi Dzembroniou a Černou horou - Pop Ivanem směrem na východ. V mracích se schovává vrchol hory Smotrec (1896m).
Mraky ještě nezmizely úplně, ještě netušíme, že to co se před námi stále schovává v mracích, je náš polední cíl Černá hora - Pop Ivan.
Náhle se zjevil vrchol i s tajemným hradem v Karpatech.
To co z dálky vypadá jak tajemný hrad….
…je jen zřícenina bývalé polské observatoře z roku 1938.
Romantiku tohoto místa kazily hromady odpadků jak v budově, tak i v okolí. Pokud by tu chtěl někdo přespat, tak jedině venku ve stanu. Dovnitř choděj turisti většinou jen na záchod.
Arwen, Hex a Jirka na vrcholu Černé hory - Pop Ivan (2022m)
Arwen a Jirka s turisty z Moskvy nad mapou.
Jirka si od Moskvanů mapu nachvilku půjčil, aby následně spolu ještě s dalšími Čechy pořídil rychlou kopii do paměťové karty foťáku.
Počasí umožnilo tento fantastický výhled z Černé hory - Pop Ivana na celý hřeben. Na obzoru uprostřed nesměle vykukuje nejvyšší vrchol Ukrajiny - Hoverla (2058m).
Vlevo nahoře Hoverla ještě jednou, trochu přiblížená.
Na zpáteční cestě využíváme pěkného počasí k usušení spacáků a stanů, zatímco si cpeme žaludky instantními pokrmy.
"Tajemný hrad v Karpatech" tentokrát osvětlený odpoledním sluncem.
Přes devatero hor a devatero řek…. Na obzoru je vidět Gutin Tomnatek (2016m).
Obloha nad Černou horou - Pop Ivanem se začíná kabonit.
Horská louka posetá borůvčím a rhododendrony.
Těžké kumuly klesaj stále níž.
Vrchol Černé hory - Pop Ivana opět zahalen do mraků.
Znovu v místech, odkud jsme ráno vyšli. Údolí říčky Brebeněskul.
Hrátky oblaků a zapadajícího slunce.
Barevné chuchvalce nad horou Gutin Tomnatek.
Měsíc dorůstá, dorůstají i mraky.
5. den
Přes Hoverlu pod Petros.
Původně jsme chtěli přespat přímo u jezera, nicméně už pozdě odpoledne tam bylo tolik lidí, že jsme raději přespali o pár desítek metrů výš. Poté, co nás vzbudil budík a vylezli jsme ze stanů ven, profackovala nás pořádná kosa. Jinovatka na stanech svědčila o nízké teplotě, proto jsme se moc dlouho nezdržovali, sbalili stany a vyrazili k hřebenu, kde již svítilo sluníčko. Počasí se zdálo být jako malované, na nebi ani mráček a slunce v chladném vzduchu příjemně hřálo. Viditelnost byla skvělá, všechny vrcholy byly jako na dlani. Hoverla se díky pohodové hřebenové cestě docela rychle blížila. Na nejvyšší hoře Ukrajiny jsme uďáli pár nezbytných skupinových fotek, zanadávali si na turisty-bordeláře a pokračovali směrem k hoře Petros, poslední dvoutisícovce tohoto hřebenu.
Dnes nás čeká druhá půlka hřebene i s nejvyšší horou Hoverlou.
Naše stany pod Brebenieskulem (2037m) s výhledem na Gutin Tomnatek.
Pohled z Brebenieskulu, na nebi ani mráček, zato v dolinách musí být prt vidět.
Celá naše včerejší trasa od hradu až sem.
Ten vyčnívající jehlan je Hoverla (2058m).
Skutečná vzdálenost k Hoverle.
Jinovatka na stanech a teplé oblečení bylo symbolem tohoto chladného letního rána.
Na obzoru jsou rumunské hory.
Gutin Tomnatek i s jezerem.
V pozadí je nepravidelný vrchol Petrosu a jehlanovitá Hoverla, před nimi uprostřed je Turkul (1932m).
Petros, Turkul a Hoverla trochu přiblíženě.
Před námi Turkul, vpravo vykukuje Hoverla.
Nesamovite jezero pod Turkulem, bylo obleženo stany.
Petros a Hoverla za doprovodu prvních dnešních mraků.
Jedno z mnoha malých jezírek západně od hřebenu.
Arwen neodolává záplavě borůvek a brusinek.
Pro každého co hrdlo ráčí.
Tahle bezejmenná modrá kytka dominovala zdejší flóře.
Sušení mokrých stanů z rána spojujeme s pořádným obědem.
Další jezírko pod hřebenem.
Pohled z Breskulu zpět na hřeben, vpravo je Turkul.
Pohled z Breskulu (1911m) na Hoverlu.
Poslední mírné klesání před Hoverlou.
Přiblížený pohled z Hoverly na celý hřeben až k Černé hoře - Pop Ivanu.
Vrcholové foto. Zleva Jirka, Arwen, Hex a Petr.
Bývá tu živo, bohužel i s následky v podobě velkého množství odpadků.
Některým skoro ochočeným ptákům to však nevadilo, po turistech tu bylo stále co dojídat.
Pohled z Hoverly na západ k Petrosu (2020m).
Hex a Jirka pod Hoverlou.
Turistická bouda tamtéž.
Bohužel tohle byl běžný obrázek z turistických tábořišť.
Krátce po sestupu z Hoverly se vrchol zahalil do mraků…
…a vydržel tam až do večera a i celý následující den.
Petros si též pořídil čepici z oblačných chuchvalců.
Dřevěná kaplička u cesty.
Podle stavu interiéru turistických boud byl vnitřek kapličky milým překvapením.
Na vodku do hospody jděte po žluté.
Sedlo mezi Hoverlou a Petrosem.
Turistický přístřešek v sedle. Zde jsme přečkali noc.
Pohled na sedlo od západu.
Večer jsme opekli vše, co se ještě opéct dalo.
6. den
Okolo Petrose a sestup do civilizace.
Ráno bylo docela teplo, nicméně obloha neslibovala příliš pěkné počasí, vypadalo to, že z těžkých mraků ženoucích se od Petrose každou chvíli sprchne. Díky tomu jsme se na rozcestníku pod Petrosem rozhodli, že na něj nepolezem, beztak by z něj bylo prt vidět. Po natankování vody z jednoho potůčku jsme pokračovali traversem pod Petrosem až k sedlu před horou Sešul (1726m). Cesta to byla absolutně pohodová, s množstvím potůčků tekoucích z hor, s kvanty malin a borůvek a hlavně s božskými výhledy do údolí. Potkali jsme pár místních horalů, kteří s prastarou výbavou, modrými rty od borůvek a velkým nadšením šplhali do kopců. Taky jsme potkali trojici polských kovbojů ze Swidnice, kteří se i přes mraky drápali na Petros. U jednoho z potoků jsme poobědvali, u dalšího jsme zase uďáli borůvkovou půlhodinku. Odpoledne jsme byli v sedle pod Sešulem a pátrali po cestě vedoucí do obce Kvasy. Hexe přepadla deprese ze sestupu, klouby začaly pozvolna trpět. Cesta se místama podobala korytu rozvodněného potoka, stopy pneumatik těžkých náklaďáků však prozrazovaly, že jde stále o cestu. Čím níž jsme šli, tím víc vedro a dusno bylo. Ve Kvasech jsme trochu bloudili mezi dřevěnými domky, kde jen kazeťák na zápraží či satelit pod střechou napovídal, že jsme se nevrátili o sto let zpět. U železniční tratě se nacházela novodobá betonová zřícenina, prý to byl ještě před dvaceti lety hotel těsně před dokončením, nějak se ho ale povedlo dokonale rozkrást. Když jsme šli kolem slunečníků s nápisem Oboloň, nikdo nic neříkal a automaticky jsme zatočili k nim. Dali jsme si na zotavenou Černihivske pivo a s místním prodavačem jsme dohodli ubytování v nedalekém rodinném domku. Domek byl na zdejší poměry docela vybaven a hezky zařízen. Koupelna byla trochu svérázná, ale plně funkční a čistá. U paní domácí jsme si objednali večeři, což byla polévka a výborné květákové placky s brynzou, sýrem a slaninou. K dispozici byla i láhev nějaké samohonky.
Další den vedla trasa ze sedla do obce Kvasy.
Východ slunce nad zamračenou Hoverlou.
Mraky valící se z Petrosu.
Malinám a borůvkám se prostě odolávat nedá.
To je vidět i na trojici polských Kovbojů ze Swidnice.
Rozsáhlé pastviny pod Petrosem.
Uprostřed je pastevecká vesnička postavená z chatrných chatrčí.
S blížící se zimou tu již nikdo nepobýval.
Borůvek bylo tolik, že už se nedaly ani jíst. Aspoň že se daly fotit.
Docela hezký místo uprostřed pastvin.
Petros nachvilku bez mraků. Poláci měli kliku.
Turistická bouda, zvenku zachovalá, vevnitř poničená.
Bylo tam spousta čmáranic v azbuce, ty v latince byly české a polské.
Pohled na pěkné místo, kde stojí turistická bouda.
Dřevěná kaplička v údolí.
Louky pod Sešulem.
Sestupujem ze sedla pod Sešulem do civilizace.
Údolí pod Sešulem.
Pohled na Svydoveckou poloninu.
Jedna z pasteveckých boud v údolí.
Louky nesly stopy po klasickém sekání kosou.
První dřevěné domky v obci Kvasy.
Asi se tu zastavil čas.
Že je rok 2008 napovídá snad jen satelitní parabola na domku.
Mezi dřevěnými domky a pasoucími se zvířaty byly i betonové zříceniny. Kvasy asi kdysi měly ambice stát se velkým turistickým letoviskem.
Dvacet let stará zřícenina hotelu. Byl rozkraden těsně před dokončením.
Pohled na Kvasy od tratě vedoucí z Rachova do Ivano-Frankivsku.
Zil, tento ještě s nápisem CCCP na dveřích, je zde stále dosti využívaným vozem.
Kvasy.
Pod slunečníky s nápisem Oboloň si dáváme Černihivske pivo .
Ubytování v jednom z rodinných domků, za 150 Kč i s večeří a snídaní.
Stylově vybavený domek paní domácí.
7. den
Maršrutkou do Rachova a autobusem do Chustu.
Po snídani jsme se rozloučili s paní domácí a šli se ještě občerstvit do hospůdky. Porozprávěli jsme s Jurou, což byl švagr naší paní domácí. Jura znal ve Kvasech snad každého člověka, poskytl nám spoustu informací o tom, jak to na Ukrajině chodí. Doprovodil nás na autobusovou zastávku, kde jsme během půlhodinky nastoupili do maršrůtky a nechali jsme se odvézt do 20km vzdáleného Rachova. V Rachově jsme poobědvali, prošli se po městě, prohlédli si zdevastované nádraží a autobusem jsme pokračovali do 100km vzdáleného Chustu, odkud jsme plánovali jízdu vlakem do Čopu a na Slovensko. Chust je asi třicetitisícové město, nádraží je tu o poznání v lepším stavu, než v Rachově, přesto je vidět, že na rekonstrukci tu chyběj peníze. Chvilku jsme pátrali, kdy jede vlak do Čopu, ujalo se nás děvče jménem Jana, které zde pracovalo. Náš vlak prý pojede až ve čtyři ráno. Ještě jsme si s Janou sesynchronizovali čas, poněvadž jsme dosud netušili, jaký čas tu vůbec používaj. Doprava na Ukrajině se řídí dle Kyjevského, který je posunut o hodinu dopředu od našeho, přesto jsme se setkávali i s časem, který odpovídal našemu zimnímu, čili o hodinu zpět, to proto aby to nebylo tak jednoduché. Jana nám domluvila, že můžem přespat v noci v čekárně, která bývá po jedenácté večer zamčená. Odpoledne jsme ještě prošli místní autobusové nádraží, na jedné straně byly nějaké obchody, na druhé byla velká nádražní budova i s malou restaurací, kde jsme si dali boršč a nějaké maso. K večeru jsme hledali nějakou hospůdku a zastavili jsme se až u nápisu restaurant Fokus s lákadlem na Staropramen. Dopřáli jsme si pivo, džus i vodku, pak se spustila hudba a o chvilku déle se na parketu vlnila děvčata v rytmu ukrajinské popmusic. Pokoukání bylo pěkné, Jirka, který seděl zády k nim si málem ukroutil krk. Následovaly další piva a další vodky, nálada se stupňuvala, hlavně u Jirky, který neodolal a šel křepčit s Janou mezi ostatní děvčata na parket. Problém nastal, když chtěl Hex s Arwenkou jít na nádraží, jak jsme se původně s Janou domluvili, zatímco Jirka se ve vodkovém opojení náramně bavil, čehož jsme se po zkušenostech z Luhů oprávněně báli. Nakonec se Jirku povedlo dostat na čerstvý vzduch a šli k nádraží. Jana nám slíbila, že nás včas vzbudí. V čekárně jsme načali vodku z baťohu určenou na export domů, aby Jirkovi nebylo tak smutno, když jsme ho odlákali z parketu. Byl zde i nějaký chlápek bez nohy a zřejmě i bez domova, který se tu schovával před zimou. Družný Jirka mu nabíd cigáro a vodku, půjčil mu svou mikinu a prohodil s ním pár slov, prý přišel o nohu v Afgánistánu. V noci přišla i Jana, zkontrolovala, jestli nezlobíme. Přestože jsme neustále usrkávali vodku z flašky, kupodivu jsme nezlobili, ani Jirka. Jana se s námi dala do řeči, bavili jsme se snad úpně o všem, o poměrech na Ukrajině i v Čechách. Čas tak aspoň rychle utek. Asi dvacet minut před příjezdem jsme koupili jízdenky (22Kč/osobu do 100km vzdáleného Čopu).
Jirka a Arwen u snídaně.
Malé muzeum se starožitnostmi vedle hospůdky.
Našim neoficiálním průvodcem po Kvasech se stal Jura, švagr naší paní domácí. Vyprávěl o zdejším životě a o Ukrajině vůbec.
Autobus v Rachově. Karosy patřily k těm luxusnějším.
Jirka si od bábušky kupuje sýr.
Rachovské autobusové nádraží, žigulík má problémy projet bahnivým jezerem.
Zdevastovaná budova vlakového nádraží
Vevnitř to vypalalo jako když tu explodovala bomba.
Bezdomovec s placatkou v ruce sprdne každého, kdo ho vyruší ze spánku.
Vlakem se odsud domů nedostanem, protože trať vede místy přes rumunské území a vlaky tam prostě přestaly jezdit.
Koleje zvlněné jak po nějakém zemětřesení.
I když to tak nevypadá, nádraží je plně funkční, jezdí se odtud směrem na Ivano-Frankivsk.
Kávička a pivo v místním baru.
Autobus, se kterým pojedeme do 100km vzdáleného Chustu.
Silnice z Rachova do Chustu vedla podél řeky Tisy.
Budova autobusového nádraží v Chustu, jsou tu nějaké obchody a malá restaurace.
Pohled na autobusové nádraží.
Boršč byl jako vždy výborný.
Vlaková souprava před Chustským nádražím vypadá relativně moderně.
Auta versus potahy s koňma, celkem běžný obrázek.
Jana a Jirka.
Interiér vlaku byl celý dřevěný včetně nepříliš pohodlných dřevěných lavic. Jako pěst na oko působila bílá plastová okna.
8. den
Vlakem do Čopu a pak domů.
Jak vlak z venku vypadal relativně moderně, vnitřek se velice podobal českým motorákům z padesátých let. Dřevěná lavice byla pohodlná až poté, co byla narychlo vypolstrována karimatkou. Celou cestu jsme jeli krokem, odhadem nějakých 40 až 50km/h, za svítání jsme dojeli do Čopu. Zde jsme zjistili, že vlak přes hraniční přechod do Čierné nad Tisou jede až pozdě večer, čekat se samozřejmě nikomu nechtělo. Posilnili jsme se tedy v nádražní cukrárně a vyrazili jsme pěšky směr západ. Ještě jsme stihli nakoupit nějaké zboží v podobě cigaret a vodky, abychom přes hranice nešli s prázdnou. asi po 5km, těsně před slovenskou hranicí, nás zastavili dva ukrajinští celníci, jakože tudy ne, že musíme tam a ukázal na jih. Tak jsme šli po silnici s velkým ukazatelem na Budapešť a už jsme tušili, že se z Čopu na Slovensko pěšky nedostanem. Měli jsme dvě možnosti, buď přejít hranice do Maďarska a tím pádem i do EU, a pak kdekoliv přelézt Tisu a na slovenské území. Byl tu však strach z jazykové bariéry v podobě příšerné maďarské řeči, proto jsme raději zvolili cestu maršrutkou do 30km vzdáleného Užgorodu. Maršrutka naštestí přijela zanedlouho, naneštěstí byla narvaná k prasknutí. Bylo v ní 18 míst k sezení, přesto v ní šlo napočítat ke třiceti cestujícím plus všelijaká zavazadla a naše bágly. V Užhorodu na autobusovém nádraží jsme si vytipovali spoj do Michalovců, který měl jet asi za dvě hodiny. V nádražní restauraci jsme poobědvali nějaké párky a netrpělivě čekali na autobus, který přijel tak nějak na čas. Autobus byl slovenskej a nevrlej autobusák chtěl po nás ještě slovenský koruny za baťohy, což byl problém, musel vše pracně a několikrát přepočítávat na eura. Autobus měl jet asi hodinu, bylo však nutné ještě připočítat hodinu a půl zdržení na hranicích. Tentokrát obstrukce ďáli slovenští celníci, museli jsme si vystoupit, vyndat z busu bágly a nechat si je prohledat celnicema. Ženský z celnice naštestí měly rozum a nic nedramatizovaly, dokonce mi odpustili jednu flašku vodky v baťohu navíc, kterou jsem měl trochu nad limit. Mezitím nějakej psovod s vlčákem prohledával útroby autobusu a protože nic nenašel a mohli jsme jet v klidu dál. V Michalovcích jsme měli asi hoďku času na vlak do Košic, kde jsme někteří využili po týdnu asi první, relativně čisté a kulturní hajzlíky. V Košicích jsme ještě lehce pojedli a popili a Excelsiorem vyrazili směr západ okolo večerních Tater a domů do Chocně, Kolína a Plzně.
Cesta vlakem trvala asi dvě až tři hodiny, pojem o skutečném čase mi furt chyběl.
Nádraží v Čope bylo pravým opakem toho Rachovského. Stará, ale zachovalá budova, všude čisto. Vevnitř byla malá cukrárna.
Hurá na Budapešť.
Pravoslavný kostel v Užhorodě.
A toto je už východní Slovensko.
Odkazy:
Z historie Zakarpatské Ukrajiny
Duší Karpat
Ukrajinština
Ukrajina 2007
Úvodní stránka