Makedonie 17.5. - 31.5.2008 
Účastníci:
Trasa:
Skopje - Jabolci - Soluňska Glava - Oreše - Bogomila - Bitola - Pelister - Malo i Golemo Ezero - Dolni Dupeni - Ohrid - SkopjeZobrazeny fotky: 1-150 z celkem 150
1. a 2. den
Vlakem z Čech do Makedonie.
Cesta do země zaslíbené začala pro většinu osazenstva už v pátek večer v Plzni, nasednutím do vlaku EC Galileo Galilei, někdy kolem 22. hodiny. Vlak cestou do Prahy zastavoval v kdejaké díře, ale mezi Prahou a Brnem se obtěžoval přibrzdit jen jednou a to v Pardubicích, což se jedinýmu Kolíňákovi ze zúčastněných příliš nezamlouvalo, páč musel v hodinách nočních cestovat sólo do města perníku, kde měli zrovna na nádraží sraz snad všichni tmaví lidé z okolí, někteří v tmavých uniformách městké policie, většina z nich však byla tmavá jen tak od přírody. Vlak přijel načas, což bylo v následujících 14 dnech vlastně naposled. S mírným zpožděním jsme přijížděli k ránu do Budapešti i večer do Bělehradu, žádný spoj nám, díky spoustě času na přestup, neujel. Z Bělehradu do Skopje jsme se nakvartýrovali do lůžkového vozu za 6 Euro na osobu, vlaky nebyly nikterak komfortní, naštěstí většina věcí fungovala tak jak měla, tedy až na to dodržování jízdního řádu. Ono už to vlastně bylo vidět po přejetí maďarskosrbských hranic, po příjezdu na nádraží v Subotici, jako by se v celé bývalé Jugoslávii před dvaceti lety zastavil čas, vše bylo zašlé, špatně udržované, budovy oprejskané, hlavní železniční tratě měly pražce stále dřevěné, vlak se klidně pohyboval rychlostí jen 40 až 60 km/h, semtam se trošku rozjel na 80 až 100km/h jen proto aby zachvilku začal zase brzdit. K vidění toho z vlaku povětšinou mnoho není, příroda je jednotvárná, skládá se hlavně z akátových keřů a rovinatých ploch polí a pastvin, teprve až za Bělehradem se krajinka začíná drobet vlnit, což bylo plat prtný, když už byla venku tma. V neděli ráno jsme konečně přijeli do Skopje, kde už z dálky na sebe upozorňoval velký kříž na hoře tyčící se nad hlavním městem, hoře zvané Vodno.
V neděli ráno před nádražím ve Skopje, místní taxikář si ulovil petičlenou skupinku českých turistů a pokouší se je všechny narvat i s báglama do svého starého volkswagenu. Že se nevejdem? Ně problem, dva dopředu, čtyři dozadu, a bágly přiděláme gumacukem.
Necháváme se odvést asi do 20km vzdálené obce Jabolci, kde začíná naše pouť v pohoří zvaném Jakupica. Ještě než vyrazíme, u jednoho místního domorodce doplníme vodu, Pepa mu za odměnu pochválí jeho felicii.
Jabolci je jedna z mála vesnic, kde při sobě stojí kostel i minaret. Z nadmořské výšky kolem 700m n. m. pomalu stoupáme do hor.
Po překonání prvních kopečků se na obzoru objevujou zasněžené vrcholky pohoří Karadžica.
K večeru nalézáme tuto opuštěnou studnu, voda zdá se být pitelná a proto tu přespíme.
Zdá se, že tu nejsme sami, společnost nám dělá zvědavej hovězí dobytek, kterej strká čenich i do ešusů.
3. den
Vzhůru nahoru.
Odjezd taxíkem ze Skopje byl fakt zážitek, šest lidí v jednom autě, v kufru dva baťohy zbylé tři byly přidělány gumacukama k zadku vozu. Po pár kilometrech si taxikář vzpomněl, že musí dotankovat LPG, což znamenalo baťohy zase odvázat a sundat. V Jabolci jsme očekávali nějakou hospodu, ale po příjezdu nám bylo jasné, že se tu nenajíme. Bylo tu jen pár baráků, kostel a minaret, takže co se týče duchovní osvěty, bylo z čeho vybírat, nicméně s prázdnými žaludky. Po dočerpání vody jsme pozvolna vyrazili do hor až do místa s prvním zdrojem vody, kde jsme postavili stany a ukuchtili něco k jídlu. V noci se spustila malá přeháňka, což po předchozím rozpáleném dni bylo jen k užitku.
Když kravičky v pondělí ráno zjistily, že umíme zacházet s provizorním rumpálem v podobě lana a pozinkovaného kbelíku, hned se doprošovaly o hlt vody.
Kolem poledne jsme dorazili k další studni, kde se s námi o vodu podělilo malé stádo koní.
Koníčky.
Zasněžené vrcholky mají nadmořskou výšku kolem 2km.
Díky sněhu nebudou starosti se sháněním vody.
Porada nad mapou.
Za kus tatranky si necháváme poradit od místního pasáčka ovcí.
Ovečky byly milovnice hudby, zvonkohra se jim povedla, snad jen ten zpěv mohly vynechat.
První prudší stoupání a zrovna ve sněhovém poli.
K večeru nacházíme tuto polorozpadlou salaš sestavenou z šutrů a rozpáraných plechových sudů.
Vody je v tomto pohoří pramálo, proto berem zavděk pozůstatkům sněhu z letošní zimy.
Pepa, stan a první větší vrcholky Karadžice.
Tavíme sníh na provizorní pícce, ve které hoří suchá kosodřevina. Arwenka zatím nasbírala mladé kopřivy na čaj.
Pepovo večerní mytí nohou.
4. den
Od salaše na Soluňskou Glavu.
Večer se přihnaly mraky doprovázené silným větrem a k zemi začla padat nějaká neidentifikovatelná směs vody, ledu a sněhu. Ráno se ale počasí umoudřilo a nad vrcholky Karadžice vykouklo sluníčko, které slibovalo nádherný den. Měli jsme v plánu vyšplhat se do nadmořské výšky přes 2000m, přesto málokdo tušil, že už odpoledne budeme stát na nejvyšším vrcholku této části Makedonie - Soluňské Glavě.
Společníkem při snídani nám bylo ranní slunce a pár zvědavejch svišťů.
Vzhůru k vrcholkům.
Pepa, Píďa a Arwenka bojujou s vrstevnicema.
Stoupání zpříjemňoval chladný vítr a božské výhledy do liduprázdných hor.
Na obzoru je už vidět Soluňská Glava (2530m.n.m.)
Hex se doslova ztrácí v záplavě horských masívů.
Pepa a Arwen Soluňské Glavě nadosah.
Sněhem zapadlá cesta vedoucí na vrchol Glavy.
Na vrcholu je nepřístupná vojenská základna ostře hlídaná uštěkaným psím duem.
Za kousek Pepovy tatranky se z trhačů rázem stali přítulní hafani. Nachvíli před ostnatým drátem dorovnáváme kyslíkový deficit a pak pokračujem podél plotu k jihovýchodní straně vrcholu, kde je již značená turistická stezka.
Poslední "letecký" pohled na Karadžici .
Na východní straně Glavy je obrovský, téměř kilometrový sráz, pod kterým pramení řeka Babuna.
Scenérie, kterou žádný foťák nedokáže věrohodně zachytit.
Arwenka závratí rozhodně netrpí.
Je to tu jak na konci světa.
Je to takové to typické místo, kde by člověk vydžel stát celé hodiny a jen tak se dívat.
Kdepak asi vzniko rčení: Je toho jako šafránu...?
Pepa odpočívá v Krakonošově zahrádce.
Kousek pod vrcholem Glavy jsme rozbili tábor.
Píďa v kapuce u Pepovo stanu pro tři lidi. Baťohy musely spát v igelitech vedle, páč by se do stanu nevešly.
Hex, Píďa a Arwen pod vrcholem Glavy.
Klidná a jasná následovala noc, za to ale pěkně studená.
5. den
Ze Soluňské Glavy o kilometr níž.
Při výstupu na Soluňskou Glavu foukal ostrý studený vítr, který ustal až k večeru. Obloha se vyjasnila a vypadalo to na docela pěkný západ slunce nad vrcholky hor. S klesajícím sluncem klesala i teplota, což unavenému tělu napovídalo, že má zalízt do spacáku a spát. Kromě Arwenky odpadli všichni jeden po druhém, Pepa, Píďa a Petr únavou či zimou, pouze Hex se nechal dobrovolně odpadnout slivovicí.
Píďa a Pepa ráno pod Glavou.
Ale je tady krásně.
O pár set metrů níž pod Glavou.
Další pohled na rozervanou krajinu.
Přibližně o kilometr pod Glavou níž. V údolí je vidět obec Oreše, kde chceme slízt do civilizace.
Oreše trošku přiblížené. Podle mapy je tam kostel, z čehož jsme usoudili, že tam musí být i hospoda, jak bývá pravidlem i ve střední Evropě.
Zase jeden z úchvatných pohledů z místa, kde přespíme. Vlevo nahoře je stále vidět Soluňská Glava.
Spát v botanické zahradě se hned tak někomu nepoštěstí.
Duha nad Orešem.
6. den
Sestup z hor do civilizace.
Byl to zatím snad nejhezčí den co do pestrosti a rozmanitosti krajiny. Ze zasněžených vrcholků a travinatých svahů jsme sestoupili přibližně o jeden nadmořský kilometr do míst, kde bujela vegetace, tekla dosud vzácná voda a kytky se svou barevností předháněly, která upoutá víc pozornosti. Bohužel měl sestup i své stinné stránky, klouby protestovaly jak mohly, a když už si člověk sednul jako že se navečeří, přihnalo se stádo much a odmítalo si nechat vysvětlit, že jim nažrat nedáme a že se bez nich obejdeme. K večeru se kromě much přihnala i poměrně prudká přeháňka doprovázená poryvy větru, což jsme brali jako test dobré odolnosti Pepovo křehkého stanu. Ráno jako vždy svítilo sluníčko, nicméně zrovna dneska se počasí začalo dost rychle kazit.
Tábor na úpatí hor brzo ráno, nic zatím nenasvědčuje tomu, že se zachvilku přiženou mraky...
První mraky nad Orešem, započly se vařit jak v obrovském kotli.
Během sestupu si člověk musel připadat jak na exkurzi v továrně na počasí.
S každou slezlou vrstevnicí se razantně měnil i ráz krajiny.
Tahle želva asi utekla z nějakého zverimexu, na polévku z ní nikdo neměl chuť, všichni se těšili na vychlazené Skopje.
Z blízka vypadalo Oreše poněkud zaostale, nikde žádná auta, nikde žádný obchod. O hospodu jsme si začli dělat starosti, zvlášť když se za náma z hor valila bouřka.
Všecko nakonec dobře dopadlo, hospodu a obchod v jednom jsme přeci jen nakonec našli a to v okamžiku, kdy se venku spustil slejvák. Najedli jsme se, napili, někteří i trošku opili, odpočinuli a večer vyrazili hledat nocleh.
7. den
Z Bogomily vlakem do Bitoly.
V Oreši v hospodě na nás koukali jak na exoty. Museli si říkat: "Co to je za lidi, choděj po horách, kde nic není, na zádech nosej zbytečný těžký obrovský baťohy a když přijdou do hospody, vychlastaj za pár hodin tolik piva, co celá vesnice za celej tejden." Nu což, ať si myslej co chtěj, hlavně když je co jíst a co pít. Budova hospody byla postavená přímo nad místním potokem, důvod některí zjistili až při návštěvě WC, kde by se nechalo srát a chytat ryby zároveň. Večer jsme se houpavým krokem přesunuli po silnici blízko Bogomily, která je přesně na půli železniční cesty mezi Skopjem a Bitolou. Další den dopoledne jsme pokračovali na Bogomilské nádraží, kde jsme zjistili, že vlak na Bitolu jede až pozdě odpoledne. Marně jsme zde hledali nějakou restauraci, pouze malé venkovní posezení u jednoho obchodu v centru obce se zdálo být vhodné na malé občerstvení v podobě uzeného masa a čerstvého pečiva. Před odjezdem si ještě Pepa šplhnul u místních nádražáků nějakým českým časopisem, kde bylo zdejší nádraží vyfoceno, nádražáci naoplátku Pepovi ukázali asi kilometr vzdálenou výhybku v provozu.
Tábořiště na vyvýšenině mezi Orešem a Bogomilou. Z obzoru na nás ještě stále vykukuje Soluňská Glava.
Bitola hlavní nádraží. Jak podobné střední Evropě. Budovy jsou v rakousko-uherském stylu, i místní cestující maj lecos společného, jeden takový se válel v rozlité kořalce na zemi v čekárně.
8. den
Z horské chaty na úpatí Pelisteru ke Golemu jezeru.
Před nádražím v Bitole jsme si všichni dali místní jídlo zvané pleskavica, což by se dalo trošku přirovnat k hamburgru, čili smažená placka z mletého masa vsunutá do velké housky. My jsme si ji poručili ještě s hranolkama a oblohou a to vše za 105 dinárů, což je pouhých 42Kč včetně nápoje. Vrchní nám pak zavolal dva "taxíky" bez taxametru a licence, což nám ale vzhledem k ceně 2 Euro na osobu a vzdálenost asi 20km vůbec nevadilo. Nechali jsme se vyvézt z Bitoly na úpatí Pelisteru do obce Magarevo (1000m.n.m.), odkud jsme pokračovali potmě po klikaté silnici k planinarskemu domu Kopanki. Cestou jsme měli několik přestávek, které si vynutil Píďův trávící systém, zřejmě mu po instantním stravování nesedla zdravě promaštěná pleskavica. V nočním chládku se nastoupávalo příjemně, přesto jsme neodmítli nabídku řidiče kolemjedoucího autobusu, který nám pár kilometrů ušetřil. Posledních pár set metrů jsme šli prudkým lesním stoupáním až k horské chatě Kopanki, kde nám místní správce ještě před spaním uvařil výborný bylinkový čaj.
Planinárský dom - horská chata Kopanki (asi 1600m.n.m.)
Tímto údolím vede cesta až k sedlu pod Pelisterem.
Mohutný masív Pelisteru, jeho vrchol odsud není vidět.
Od Pelisteru směrem na západ je vidět vodní plocha Prespanského jezera, za ním jsou vrcholky pohoří Galičica.
Turistický vrchol Pelisteru (2600mn.m.).
Na druhém stejně vysokém vrcholu je obrovský vysílač.
Petr, Píďa, Pepa, Arwen a Hex na vrcholovém fotu.
Je tu pomník prvního Jugoslávce, který vylez na Mt. Everest.
"Letecký" pohled na stotisícovou Bitolu (700m.n.m.)
Tam někde uprostřed sněhu pod horou Partizanski Vrv (2349m) je ještě zamrzlé Malo Ezero.
Pepa na sněhovém poli pod Pelisterem.
Malo Ezero s kusy ledu, vpravo nahoře Pelister.
Planinarsky dom u Golema Ezera pod horou Veternica (2420m).
9. den
Z horské chaty u Golema Ezera k udolí pod horou Bojadziev vrv na řeckomakedonských hranicích.
Hory v této části země se zcela odlišujou od pohoří Karadžica. Je tu dostatek všeho - vody, bujné vegetace až do výšky 2000m.n.m., cest, horských chat, turistů a bohužel i odpadků. Ráno jsme se rozloučili se správcem chaty Kopanki, zaplatili za ubytování a snídani 400 dinárů na osobu a vyrazili vzhůru k nejvyšší hoře části pohoří, kterému se říká buď Baba nebo podle oné hory - Pelister. Měli jsme před sebou převýšení 1000m, ale šlo se celkem dobře, hlavně díky častým kouřovým nebo střevním přestávkám. Těsně pod Pelisterem se začlo citelně ochlazovat, což bylo díky prudkému slunci dost povzbudivé. Na vrcholu jsme, jak jinak, trošku popili, pojedli, pokochali, pofotili a vyrazili vstříc k ledovcovým jezerům Malo a Golemo, u kterého jsme plánovali nocleh v horské chatě. Zde jsme se nechali pohostit opět výborným čajem, pokecali s jedním místním horalem o Tatrách. Venku se zatím zved silný vítr, ve kterém by se určitě nikomu moc nechtělo spát. Arwenka s Hexem šli na kutě poměrně brzy, ostatní si nahřívali chrbáty u kamen dlouho do noci ve "společenské" místnosti, kde kromě místních bylo ještě pár dalších turistů, kteří se dívali na televizi napájenou z nějakého agregátu.
Pitnou vodu čerpaj do chaty přímo z jezera.
Další ledovcové jezírko.
Krásné horské údolí s říčkou Sapundžica.
V tom sedle s potokem pod nejvyšší horou na obzoru dneska přespíme.
Dnešní trasa povede stále po vrstevnici ve výšce asi 1900m.n.m.
Hora na obzoru se jmenuje Bojadžijev Vrv (2329m) a je součástí řeckomakedonské hranice.
Další moc pěkný den co do pestrosti krajiny, pořád bylo na co koukat.
Prespansko Ezero.
Bojadžijev Vrv tisíckrát jinak.
Půlhodinková flákací porada nad mapou.
Údolí s potokem nadosah.
Těchto orchideí tu bylo jako plevele. Botanikové jim prý říkají Prstnatec bezový.
Jeden ze snímků, který se jen těžko snažil zachytit krásu hor.
Pepa tankuje horskou vodu.
Tady v těch místech jsme vybrali místo na spaní.
Někde v těch smrčinách máme stany i s malým ohýnkem, na kterém jsme si opekli poslední klobásky.
Kýčovitý západ slunce.
10. den
Z udolí pod horou Bojadziev vrv podél řeckomakedonských hranic k Prespanskemu jezeru.
Z chaty při Golemom Ezeru jsme pokračovali po vrstevnici údolím Sapundžica a dále okolo kopců Musa (2350m) a Baba (2093m) až k prameni Brajčinského potoka, kde jsme doplnili zásoby vody, umyli hnáty a přes bukový lesík kráčeli najít nějakou tu placku pro dva stany a jedno ohniště, což se nakonec i povedlo. S opečenou klobáskou v žaludku jsme řešili, jak naložíme s časem ušetřeným hlavně díky maximálně příznivému počasí, kolik dnů strávíme v Ohridu a tak...
Po ránu. Začíná být nechutné vedro a ještě ke všemu nás čeká brutální sestup k Prespanskemu jezeru.
Pohled od tábořiště zpátky k sedlu s pramenem.
Pepa s Babočkou kopřivovou na klobouku, kupodivu není přišpendlená, sedla si na něj dobrovolně.
Pohled od pramene Brajčinského potoka k zasněženým vrcholkům Pelisteru.
Ten místní Krakonoš to tu fakt má hezký.
Spálená severozápadní stěna Bojadžijevova Vrvu.
Údolí s Ržanským potokem, který vytvořil hranici mezi živou a mrtvou zemí.
Ještě jednou Ržanské údolí s Pelisterem na obzoru.
Identifikace naší polohy dle mapy. Kde se nacházíme, nám bonzujou i naše mobily esemeskou z řeckých sítí.
Společná fotka na řeckomakedonských hranicích. Telefon neustále prudí a snaží si vynutit posunutí času o hodinu.
Vojenský zákop z 1. světové války, kdy tu proti sobě údajně stáli Francouzi a Bulhaři.
Hraniční kámen z dob Titovy velké slávy.
Pohled z Řecka k Pelisteru.
Další pohled k Pelisteru, tentokrát zase z Makedonie.
Prespanské jezero v místech, kde ho protíná řeckomakedonská hranice.
Po několikahodinovém brutálním sestupu z hor skrz zarostlé bukové pralesy jsme dorazili k nějakému opuštěnému domu, jehož zahrádku jsme drze použili jako podlážku pro stany.
Západ slunce nad Prespanským jezerem sledovaný ze zápraží domu.
11. den
Od Prespanskeho jezera do Ohridu.
Romantické putování v horách skončilo v okamžiku, kdy jsme byli nuceni sestoupit z nadmořské výšky okolo 1500m směrem k Prespanskemu jezeru, jehož hladina má kolem 700m.n.m., a to skrz mizerně prostupné zarostlé bukové pralesy po neudržovaných cestách, které vedly od nikam do nikam. K večeru jsme narazili na opuštěný dům s rovinatou zahrádkou, která jako kdyby byla stvořená pro naše stany. Pojedli jsme, zaplať pánbu už naposledy, poslední zásoby instantních takyjídel, pokochali západem slunce nad jezerem a šli spát. Ráno nás čekal o poznání příjemnější sestup po cestě až k jezeru, kdy kromě dvou velkých psů, jedné medvědí stopy a číhajících pohraničníků, nebyla žádná jiná událost, která by způsobila emoce.
Prespansko Ezero ráno.
Pohraničník se služebním psem. Když zjistil, že nejsme albánští pašeráci, ale turisti z Čech, dal se s námi i do řeči.
Dvě budoucí želví polívky zdrhaj přes asfaltku mezi hranicí a obcí Dolni Dupeni.
V obci Dolni Dupeni se nás ujala jedna akční babča, které jsme se původně chtěli zeptat jen na cestu k hospodě. Pozvala nás na čaj a kafe, nabídla i něco k snědku.
A toto je už v Ohridu před nějakým minaretem.
Královská večeře v Ohridské restauraci Evropa. Výborná obří porce jídla s hromadou masa se tu nechá pořídit za 250 Dinárů, což je asi 100Kč, běžné jídlo vyjde asi na 40Kč. Zdejší kuchyně si zasloužila jedničku s hvězdičkou.
12. den
Lenošení v Ohridu.
Když jsme se rozloučili s naší hostitelkou v Dolnim Dupeni, měli jsme v plánu jet autobusem do města Resen a odtud do Ohridu. Jak už to tady na balkáně bývá, autobus si někde dával načas, proto jsme se vetřeli do nějakýho mikrobusu, který sice do Resenu jet neměl, ale po dohodě z řidičem to žádný problém nebyl. Cestou do Resenu jsme to vzali přes nějakou vesnici, kde všude visící červené vlajky s černou orlicí dávaly tušit, že se albánie již brzo zase rozroste o další území. V Resenu jsme zaplatili řidiči mikrobusu 500 Dinárů, což byla pravděpodobně stejná částka, jako za běžný autobus. Během čvrthodinky nám měl jet spoj do Ohridu, což se kupodivu i splnilo. Autobus měl sice klimatizaci, ale ta nefungovala a umocnila tak zážitek z cestování po Makedonii. Do Ohridu jsme přijeli pozdě odpoledne, hned na autobusovém nádraží jsme se stali terčem lovců klientů pro ubytování, první dva neuspěli, třetímu jsme dali šanci, nabízel ubytování u sebe v domku, dva pokoje s balkonem, dvě WC se sprchou, deset minut od historického centra a jezera za 5 Euro na hlavu, což se, vzhledem k tomu jak jsme z těch hor vypadali, nedalo odmítnout. Sprchy jsme využili okamžitě, obchod s potravinama, který byl přes ulici, taky. Večer nás čekala procházka za účelem najít nějakou dobrou restauraci, na paštiku už opravdu nikdo chuť neměl. Procházka dopadla dobře, restauraci s názvem Evropa jsme vzali útokem, objednali si ty největší porce jídla, které zde nabízeli, například velký (opravdu velký) šašlik s hranolkama a oblohou za 250 Dinárů, k tomu výborné zeleninové saláty a samozřejmě pivo značky Skopsko nebo Laško. Ráno jsme vyrazili za kulturou, nejdříve projížďka po jezeře, pak procházka po starém městě.
Další den dopoledne jsme se nechali odchytit tímhle námořníkem, který nás chtěl všechny za 5 Eur na půl hodiny povozit po Ohridském jezeru.
Plavba po Ohridském jezeře je opravdu zážitek, díky své hloubce 290m je voda tak čistá, že lze krásně z lodi pozorovat spousty a spousty ryb.
Stará část Ohridu se Samuelovou pevností.
Klášter Svatého Jovana.
Pohled na starou část Ohridu z jezera.
Kapitán Dragan byl veselá povaha, zazpíval, pohostil nás třešněma a v dobrém si zavzpomínal na maršála Tita.
Pepu nechal kormidlovat loď.
Uličky starého města připomínaly středomořská letoviska.
Jen málokdo by se tu necejtil jak u moře.
Nějaká antická památka.
Makedonská vlajka vlající na věži Samuelovy pevnosti z 10. století.
Centrum Ohridu.
Pobřežní část Ohridu.
Kostel Svaté Bohorodičky.
Další ulička jak z Jadranu.
Koupání v Ohridském jezeru bylo fantastický,
Průzračná voda přitéká do jezera pouze z hor. Kapitán Dragan zatím čeká, až se vykoupeme a pak nás hodí zpátky do přístavu.
Večerní procházka v centru.
13. den
Výlet okolo Ohridského jezera k albánským hranicím.
Po předchozím proflákaném dni, kdy jsme se věnovali především jídlu, pití, koupání a snad trošku i kultuře, přišla na řadu cesta místním autobusem směrem na jih podél Ohridského jezera do 30km vzdáleného Kláštera Svatého Nauma pojmenovaného po žákovi věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Zde jsme měli možnost pozorovat zájezdy křesťansky založených Makedonců a jejich vnímání své historie. Nám však byly bližší stánky s posezením u jezera, kde měli vychlazené Skopsko. Cestu zpět do Ohridu jsme podnikli mikrobusem řízeného člověkem, kterého už asi omrzel svět, ostré zatáčky v kopcích řezal jak Béda Trávníček keře a vlastně to byl takovej malej zázrak, že jsme se ve zdraví dostali do Ohridu, aniž by se někdo poblil. Vzhledem k velkému odpolednímu vedru jsme zalezli do našich pokojů, kde jsme dočerpávali síly na večerní průzkum ohridských obchodů.
Klášter Svatého Nauma v jižní části Ohridského jezera poblíž albánských hranic je významné makedonské poutní místo.
Ve stínu vrby čekáme na autobus zpátky do Ohridu, čekání si zpříjemňujeme chlazeným Skopskem, výhledem na jezero a na albánské hory.
Tolik lidí jezdí k moři do Chorvatska a přitom tady je tak krásně, levné jídlo a pití…
Čistá křišťálově průzračná voda nejhlubšího evropského jezera láká ke koupání.
Ubytování za hubičku s veškerou občanskou vybaveností. No co víc si může člověk na dovolené přát?
Jedna z rušných ohridských křižovatek. Za zmínku stojí praktické odpočítávadlo, jak dlouho ještě bude svítit barva na semaforu.
Noční život.
14. až 16. den
Odjezd z Ohridu do Skopje a pak domů.
Z Ohridu jsme vyjeli někdy kolem poledne přímým autobusem do Skopje, cesta trvala asi tři hodiny a vedla nejprve po klikaté silnici přes hory do Kičeva a Gostivaru, odsud pak už po rovné dálnici přes Tetovo do Skopje. Klimatizace, jak zde asi bývá zvykem, neklimatizovala a opět umocňovala vnímání krajiny, kterou jsme projížděli. Čím více jsme se blížili ke Gostivaru a nejvyššímu pohoří Korab na severozápadě země, tím častěji se objevovaly minarety a albánské vlajky. Spousta minaretů byly novostavby, což svědčí o tom, jak rozpínaví jsou Albánci a jak tolerantní Makedonci. Tento trend byl vidět i ve 30km vzdáleném městu Tetovo, což je brána k vysokému pohoří Šar Planina u srbských hranic. Vlak jedoucí ze Skopje do Bělehradu měl už při příjezdu asi hodinu zpoždění, další zpoždění nabral svou laxní jízdou i na území Srbska, díky čemuž nám ujel vlak jedoucí z Bělehradu do Budapešti. Další spoj měl jet až v deset hodin večer, což znamenalo nedobrovolné čekání v délce čtrnácti hodin. Na courání Bělehradem v takovém vedru neměl nikdo moc pomyšlení, navíc Hex objevil v jednom nádražním obchodě pivo Jelen v praktickém jedenapůlitrovém balení za velice přijatelnou částku okolo 20Kč, takže plán dne už začínal jasně rýsovat. Pozdě odpoledne se z toho všeho nicnedělání začala projevovat únava, nejvíce asi na Hexovi, který byl z neustálého zvedání těžkých lahví očividně zmožen. Při nastoupování do našeho vlaku nervózní Píďa česky seřval německy hovořící skupinku děvčat, které stály ve dveřích a blokovaly mu cestu do vagónu. Přestože lůžka zde stály pro nás špatně stravitelných 17 Eur na hlavu, dojem z vlaku byl celkově hrozný, tlačilo se nás pět lidí v kupéčku o běžné velikosti kupéčka sedačkového, lůžka byla krátká a vzduchotechnika, popřípadě klimatizace v rakouských vagónech vůbec nefungovala. Zpoždění vlak nabíral sice pozvolna, ale za to pořád, zcela určitě se na tom podíleli srbští celníci u maďarských hranic, kteří nás surově vzbudili a tvrdohlavě trvali na ukázáni pasu a to dokonce i po Hexovi, který po náročném dni vůbec nevěděl, kde se nachází on sám, natož jeho pas. S Arwenčinou pomocí nakonec pas našli a Hex ho podal nervóznímu celníkovi se slovy "...se neposer", čemuž celník zřejmě rozuměl a pas Hexovi vrátil tím, že ho po něm hodil. Následovalo několik hodin zoufalých pokusů o spánek, jenže v kupéčku byl vzduch, který by se dal krájet a při tom se fakt blbě usíná. Nakonec jsme všichni usnuli spánkem tvrdým a zaslouženým, což se nám málem vymstilo a nebýt stewardky, nevylezli bychom podle plánu v Budapešti, ale až ve Vídni. V co nikdo snad ani nedoufal, že se vlaku na maďarských kolejích povedlo stáhnout zpoždění a spoj na Prahu jsme v pohodě stihli. Od Budapeště už vše probíhalo tak jak mělo, žádná další dramatická zpoždění se již nekonala a do Kolína jsme přijeli téměř na čas.
Pohled z balkónu do ulice, ve které jsme strávili 3 noci.
Před nádražím ve Skopje, v celé zemi zrovna vrcholily volby a albánská početná menšina dávala o sobě všude vědět.
Pohled z nádraží směrem k Vodnu.
Na nádraží bylo veselo, kdosi tu vyhrával na harmoniku místní častušky.
Západ slunce nad Šar Planinou, druhým nejvyšším pohořím Makedonie, tvořícího zároveň přírodní hranici se srbským Kosovem.
Další den ráno přijíždíme s několikahodinovým zpožděním do Bělehradu, spoj do Budapešti byl už dávno pryč.
Večerní Bělehrad.
Bělehradské nádraží.
Bělehradské nádraží.
Jelena pivo Hexovi už nelej.
Náročné čtrnáctihodinové čekání na vlak Hexe zmohlo, zvlášť když tu maj tak dobré a cenově výhodné pivo.
Pepa s Hexem těsně před odjezdem na Budapešť.
Úvodní stránka