Máme radost z takových cest. Nikde ani živáčka.

Chatka nedaleko Toku.

Vrchol Koruna (831m).

Obdivujeme konstrukci z lešenářských trubek na vrcholu.

Nejsme si jisti její pevností, proto na ni radši ani nelezeme.

Za bouřky tu může být celkem veselo.

Pohled z Koruny na vrchol Praha (862m).

Vašek, Martin a Ilča.

Hrr bratři a sestry, vzhůru na Prahu.

Pozůstatek dřevěné stavby na vrcholu nedaleko betonové věže s meteoradarem.

U betonové věže jdeme potichu, abychom nebyli zpozorováni. Tedy až na Martina, který suveréně kráčí k plotu. Vlčák za plotem začíná zuřivě štěkat a z budovy při věži vylézá zavalitý chlap v maskáčích se vzteklým výrazem v drsné tváři. Ani to nebyl pro Martina povel čelem vzad a poklusem klus a přidrzle se ptá drsňáka, zda-li můžeme na prohlídku radaru. To už týpek vybuchuje a řve na nás cosi ve smyslu, že porušujem snad vše, co tu porušit lze a že máme okamžitě vypadnout. Zachováváme klid, s nasraným pánem se tedy nepereme a pozvolna odcházíme směrem na jihovýchod k obci Nepomuk, kde na nás čeká hospoda.

Nepomuk.

Hospoda v Nepomuku. Svijany prokládáme jakousi brčálově zelenou kořalkou. Postupně zjišťujeme, že ačkoliv jsme nedaleko Prahy, nemáme možnost se odtud dostat. Poslední vlak z Rožmitálu nám právě ujíždí a nic dalšího nepojede. S autobusy je to taky na pendrek. Dopíjíme a loučíme se. Ilča s Vaškem přespávají za vsí a do Plzně pojedou prvním ranním busem. Martin a já se rozhodujeme jít vrávoravým krokem pešky patnáct km na Příbram, odkud se na Prahu snad už dostaneme. Jaké je štěstí opilcovo, když nám hned za hospodou zastavuje nějaký cizinec a odváží nás do Příbramě na autobus.