Je páteční večer a přijíždím vlakem do Tábora, kde potkávám Vaška, který před chvílí přikodrcal rychlíkem od Plzně. Nasedáme společně na motorák směr Horní Cerekev a rozmýšlíme se, zda vystoupíme v Chýnově nebo v Obratani. Vítězí Obrataň. Na zdejším nádraží luštíme zašifrovaný jízdní řád Jindřichohradeckých místních drah a usuzujeme, že dneska večer už nic nepojede. Z mýlky nás vyvádí mašinfíra úzkorozchodného motoráku stojícího na kolejích, prý pojede za půlhodinu směr Hradec. Abychom čas využili, procházíme Obrataní a zkoumáme, kde je zde nějaká hospoda. Hospodu nacházíme o kus dále, pivo však už nestíháme a raději mažeme zpět k nádraží. Nu což, příště půjdeme najisto. O chvíli později už sedíme v drncajícím úzkém balmáku a koukáme z upocených oken do tmy. Nechceme přejet zastávku, kde se chystáme vystoupit.

Protože večer bylo v lese prdlajs vidět, spíme v jehličí odhadem jen nějakých padesát metrů od jeho okraje. Budíme se až za světla za slabého štěkotu, to asi nějaká rodinka jde s pejskem na procházku. Pokouším se znovu usnout, zdá se mi, že štěkot zesiluje a pejsků bude patrně víc. Dokonce rozeznávám i nějaké hlasy. Náhle se ozvala prda jako z děla, v zápětí druhá. Vykouknu ze spacáku a zírám na srnku zběsile běžící od okraje lesa směrem k nám. Podrobně sleduju její pulzující nozdry a krví naběhlé bělmo v očích. Říkám si, že ta srnka má asi strach. Jentakak se vyhnula našemu nocležišti. O chvíli později nehybně pozorujeme asi dvacetičlenou skupinu myslivců s uštěkanejma jezevčíkama, jak si vykračujou podél okraje lesa. Někteří měli na sobě reflexní vesty a působilo to dosti komicky. Je vidět, jak si chlapci navzájem důvěřujou. Z obavy před dalším přílivem olova ještě nějakou minutu zůstáváme v klidu ve spacácích, teprve až pak rychle sbalíme a bez snídaně prcháme hloubějc do lesa k potoku.

Jako další nocležiště si vybíráme les za Deštnou. Nařizujeme si budíky, abychom stihli vstát brzy pokud možno ještě před tím, než si nás někdo splete s divočáky.