V pátek ráno příjezd vlakem do Štrby, vodtud busem do sedla Čertovica, oběd v tur. chatě a pak na sněžnicích hurá směr Ramža, což je za normálního počasí asi 2 hodiny chůze. Na sněžnicích v ostrým ledovým větru to trvalo skoro 2x tolik, plus 1,5 hodiny hledání červené značky v zavátých polomech. Za stmívání jsme dorazili na Ramžu, kde je malá opuštěná dřevěná bouda s palandama, kde jsme přespali. Topit nebylo čím, uvařili jsme tedy na plynu jen čaj a šli chrápat. Teplota byla odhadem -10 až -15, vše co mohlo zamrznout, to zamrzlo. Ráno ani ten plyn už skoro nechtěl hořet. Původně jsme chtěli jít až na Andrejcovou, což je asi 7,5 hodin normální pěší chůze v normálním počasí, ne však v zavátých polomech ve větru okolo 100km/h, v místech, kde není patrné kudy vůbec vede cesta. Jana měla tu obrovskou smůlu, že pokud se měl někdo rozplácnout, byla to pokaždý jen ona. Jen ona se každou chvíli válela ve sněhu, jen ji poryv větru odhodil i s baťohem, jen ona se propadla až po ramena v zavátým polomu... Když už jsme viděli, že plán přestává být reálný, slezli jsme za Ramžou dolů do údolí a došli do nejbližší vesnice a odtud busem do Liptovského Mikuláše, kde jsme to zapíchli v nějakém minipenzionu. Najedli jsme se, popili (tatranský čaj s kofolou je výborná věc) a šli spát. Během noci napadlo asi půl metru novýho sněhu. Ráno jsme jeli vlakem a pak zubajdou na Štrbský pleso a dál pěšky (dalo se to jít i bez sněžnic) na Popradský pleso. Sněhu tu všude bylo jak v ruský pohádce, jen ta obloha ne a ne chytnout modrou barvu, teprve až těsně před odjezdem, jak už to tak bejvá, začalo být konečně pěkně... následoval večer odjezd vlakem z Popradu do Kolína, z nádraží v půl čtvrtý ráno domů a v půl sedmý hurá do práce...