Tiské stěny 30.4. - 4.5.2002

David zasejc myslí na blbosti místo toho aby hlídal gril.

Markéta s Davidem vesele vždy a všude.

Fransrát se zájmem pozoruje plechovku cizokrajného piva.

Dej to sem nebo vyprahnu.

I po ránu se David umí postarat o své znavené hosty.

Při prvním přestupu v Duchcově.

Tiské stěny. Nikde ani živáčka, jen Dáda a Wilson.

Vesnička Tisá a její přirozená severní hradba.

Procházka po skalách vyžaduje boty s  výbornou adhezí

Michal těžce zamachroval, když vyndal z baťohu plug&play síťovou houpačku.

V noci se zvednul vítr a z našeho přístřeší zbyly jen cáry. Jen Tomášovi to bylo Fuk. A aby toho nebylo málo, tak po půlnoci začalo pršet.

Tomáš jako správný ekoaktivista po nás uklidil bordel.

Tomáš pozoruje skvrny na slunci

A tady s Michalem pozoruje Tiské stěny.

Tiské stěny se táhnou od obce Tisá daleko na východ. (Nikoliv od Tišnova, jak se domníval Dáda)

...aby nedopadnul jako Dáda, kterého jsme museli vytáhnout zpět nahoru. Ještě že tu nebyl David!

Dáda si tu už našel nocleh. Byli jsme však ještě na začátku cesty.

Některé skalní útvary je nutné podpírat aby se zachovaly i pro příští generace.

Michal se nechal zákeřně vyfotit na posedu u bývalého fluoritového lomu krátce potom, co nás začala obtěžovat první bouřka.
Pak následovala další bouřka a protože jsme nikde nenašli vhodný úkryt v podobě skalního převisu nebo seníku, zrychleným krokem jsme pokračovali k nejbližší obci s názvem Jílové, kde nám byla doporučena asi kilometr vzdálená zotavovna Mír. Hromy zněly ze všech stran a tak jsme se nikde nezdržovali a cestou necestou šli daným směrem. Najednou se z ničeho nic ztratil Tomáš. S pomocí moderní techniky v podobě mobilních telefonů bylo během deseti minut vše napraveno a všichni včetně Tomáše jsme v následujících dvou hodinách spali vykoupaní v postelích s peřinami, zatímco venku běsnila ta nejsilnější bouřka za celý den. Ráno jsme plni sil vyrazili přímou čarou vzhůru na Děčínský Sněžník (723m). Cesty lesem jsme si vybírali sami, turistické trasy nám připadaly poněkud zdlouhavé. Později jsme zjistili proč...

Skalní průrva byla v oklolí jediným místem, jak se dostat nahoru. Nebylo to však nic pro důchodce o francouzkých holích.

Ještě kousek a jsem nahoře

Na Děčínském Sněžníku bylo chladno a mlha, co tu byla, se pozvolna sunula do údolí.

Při shánění vody jsme narazili na tuto starou skopčáckou hajtru, kterou nám chtěli místní domorodci prodat.

Maxičská útulná hospůdka se zamlouvala především Dádovi. Jídlo tu měli výtečné.

A tohle je zdejší sokolovna, kde jsme kvůli počasí přespávali. Dalibor co by Michael Jordan.

Michal má šplhání v krvi.
To byste nevěřili, co dokáže zvuk čtyř chrápajících lidí v tak velké místnosti jako je tělocvična. Mnohem lépe se spalo první noc při štěkání toho srnce. Následujícího rána jsme si jako správní sokolíci zacvičili, nejvíce to schytal tenisákem Wilsonem Tomáš. Po snídani jsme odjeli autobusem č.11 z Maxiček do Děčínské ZOO...

Copak to tady maj všude kolem za ptáky?

Psoun stepní nám ukazuje směr, kudy se jde k ohradě s osly.

Diskuze na vysoké úrovni.

Nasraná opička.

A na závěr jedno skupinové foto…